reklama
 
 

Politický vězeň přežil 18 věznic a lágrů. Zachránila ho víra

26. 9. 2014
Rozhovor se Zdeňkem Káďou Zeleným, jenž prošel Mírovem i jáchymovským lágrem, přesto byl ještě v 88 letech na skautské výpravě a v 84 letech v USA.

Praha - Téměř devadesátiletý politický vězeň Zdeněk Káďa Zelený mě vítá zvesela: "Dobrý den, já jsem ten zločinec ve výslužbě, pojďte dál!" Má tím na mysli svůj devítiletý kriminál, kdy ho komunisté odsoudili za velezradu či vyzvědačství.

Svůj elán, nezlomnost a neutuchající aktivity připisuje výchově v křesťanských hodnotách, víře a skautskému životu. Přestože prošel osmnácti věznicemi či lágry, včetně obávaných destinací jako Mírov či Jáchymov, a odnesl tyto pobyty podlomeným zdravím, v prosinci oslaví již devadesátku a ještě loni byl na skautské výpravě.

Do loňska také ještě objížděl školy a vyprávěl žákům své zážitky z války a z komunismu. "Divila byste se, u kolika učitelek ještě dneska se svými přednáškami narazím," říká posmutněle.

A.cz: Čemu přičítáte svou dlouhověkost?

Zdeněk Káďa Zelený: Děkuju za to Pánu Bohu, že si mě tu takhle dlouho nechal. A také je to i určitě výchovou mých dobrých rodičů. Nenechali mě poflakovat, musel jsem přiložit ruku k dílu. Narodil jsem se do věřící rodiny ruského legionáře Františka Zeleného. Byl jsem veden ke správnému vztahu k Bohu, k bližnímu i k vlasti.

A.cz: Byl jste odjakživa skautem, i v dobách, kdy to bylo zakázáno, jste vedl skautský oddíl. Kdy jste byl naposledy na skautské výpravě?

Naposled? Tak to asi loni.

A.cz: A to vám bylo kolik?

To mi bylo 88 let. Teď mi v prosinci bude 90.

A.cz: Když jste v takhle pokročilém věku jezdil na výpravy, tak to bylo se vším všudy, tedy i se spaním pod stanem?

Tak to k tomu jaksi patří.

Seriál "Život začíná v sedmdesáti"

Seriál "Život začíná v sedmdesáti"

Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.

A.cz: Jak jste to zvládal?

Dobře. Přátelství se musí udržovat, to je nutné. Prožili jsme toho přece spolu tolik. To vás dálka nebo stan neodradí.

A.cz: Cestoval jste také ke stáru?

No jéje. Dvakrát jsem byl v Americe, naposledy asi před pěti lety, to mi bylo asi 84 let.

A.cz: Nebál jste se tak dlouhé cesty a pobytu v zámoří?

Ne, eroplán, to byla sranda. No a pozval mě tam kamarád doktor, takže říkal, že kdyby se mnou cokoliv bylo, budu mít zdravotní péči zajištěnu.

A.cz: Domníváte se, že skautský život dá člověku zdravý základ, který mu pomůže dožít se dlouhých let?

Je to výborná průprava. Člověka to připraví na život a dovede si poradit.

A.cz: Připraví skauting na strázně, kterými jste si prošel za války, během útěku z nucených prací či za komunismu v lágru a věznicích? Zastihly vás pak tyto události připravenějšího?

Dá se to tak říct. I když ani tak to nebylo ani trochu jednoduché, co vám budu povídat. Ale třeba když jsme utíkali z nucených prací v Norimberku, díky skautské průpravě jsem se orientoval v terénu, a to jsme museli postupovat v noci a ve dne spát a všechno bylo hlídané.

 A.cz: To muselo být ve dvaceti letech velké dobrodružství. Jak jste se živil?

Já jsem například dělal kováře. To víte, já, kluk z Prahy, a najednou jsem koval koně a jaky, takové ty krávy s velkými rohy. A také jsme v Rumunsku stáčeli tekoucí ropu do barelů a prodávali ji.

 A.cz: Jak jste útěk z nucených prací plánovali?

Ten útěk nebyl vůbec připravený. Prostě jsme využili příležitosti a několik se nás sebralo a šlo. Domluvili jsme se, kterým směrem zhruba půjdeme, abychom jim nevlezli do rukou. Nádraží i tratě hlídali vojáci. Bezpečné to nebylo nikde, vybrali jsme si nejmenší riziko. Já jsem nebyl žádný rozený vůdce, ale vyznal jsem se trochu v terénu, tak jsem je vedl. Byli jsme mladí a nerozumní, dneska už bych do toho nešel.

A.cz: Jak jste měl vymyšlený scénář po útěku z nucených prací? A co selhalo, že jste nakonec doma nepobyl ani den?

K otcovi přišli jeho známí, policisté, a říkali, že se ví, že se jeho syn vrátil, tak ať mě varuje.

A.cz: Co jste potom dělal? Kde jste se schovával?

No, pěkné místo to bylo. Jak je dnes Tančící dům, tak tam byla díra po náletu. V ní jsem přebýval asi tři měsíce, otec a známí mi tam nosili jídlo. Maminka to nesměla vědět, kde jsem, protože by tam hned šla a přišly by i další tetky.

 A.cz: Pak už brzy přišlo Pražské povstání. Jak jste se do něj zapojil?

Pražské povstání? To už byla jen taková legrace. Podstatně těžší to bylo před tím. My skauti jsme se samozřejmě zapojovali do odboje, já dělal ve skupině, která pracovala ve zdravotnictví. Ale jak říkám, už to byla legrace oproti té válce před tím. Ale samozřejmě nechci Pražské povstání nějak shazovat, bylo důležité a plno kluků v něm přišlo o život. Jelikož jsem bydlel na Karlově náměstí, tak tenhle revír jsem znal a měl na starosti.

A.cz: Po válce jste se vrátil ke skautingu jako vedoucí. Jak se vám podařilo tak rychle na všechno navázat?

Za Němců jsme se například scházeli se skauty ve služebních bytech bachařů v pankrácké věznici, protože tam Němci nečuchali. Po válce jsme se nejdřív scházeli ve vypuštěném bazénu na Karlově náměstí, to je taková ta fontána s kruhovou nádrží. Teprve později se nám podařilo sehnat nějaké prostory. A to si tam ještě jeden chlapec přivedl svého hluchoněmého bráchu. Začal k nám chodit a u nich se to rozkřiklo, takže nejdřív byli čtyři a pak jich bylo čtyřicet.

A.cz: Jak jste zvládal je vést a vůbec se s nimi dorozumět?

No nejdřív rukama nohama a psaním na papír. Pak jsem začal pilně docházet do jejich ústavu, kde mi dávali kurzy ve znakovém jazyku. Naučil jsem se ho a pak už to šlo.

A.cz: Jak dlouho jste ještě jako skauti fungovali? I po roce 1948?

Jo, pořád, až do mého zatčení v roce 1951.

A.cz: V lednu 1951 jste byl zatčen. Měl jste nějaké echo, že se něco chystá?

No, tak samozřejmě jsem něco slyšel, že to se mnou nevypadá úplně dobře. Už předtím zatkli několik lidí z mého okolí, šli o po mně. Jednoho dne si pro mě přišli domů. Vrátil jsem se až za devět let.

A.cz: Jaký byl důvod vašeho zatčení a následného odsouzení?

No, to byla taková legrace, že byste tomu ani nevěřila. Protože kdybyste to nevěděla, tak máte tu čest s podvratným a nebezpečným zločincem. Odsoudili mě mimo jiné za velezradu a vyzvědačství.

A.cz: Takže vykonstruovaný proces…

Jsem rád, že jsem to přežil. Nakonec, zaplať Pán Bůh, že jsem poznal kriminál, že jsem poznal to moře dobrých lidí. Já to neberu zle. Ale nebýt víry, tak bych z toho zcvokatěl.

Ano, dali nás dohromady z celé republiky asi jedenáct nebo kolik, aby udělali celou partu a společně nás soudili. Měl jsem samé kvalitní spoluzločince, faráře, filozofy, spisovatele.

A.cz: Na kolik let jste byl původně odsouzen?

Byl jsem odsouzen na 15 let. Byla to nejnižší hranice vyššího trestu. Nejnižší proto, že uznali, že jsem už stačil sem tam přiložit stéblo na oltář vlasti.

A.cz: Jak se dnes na těch devět let, které jste prožil v kriminálu, díváte?

Beru to jako cennou zkušenost, Potkal jsem lidi, které bych nikdy nepotkal, ti mi toho mnoho předali, mnohé zajímavé myšlenky, kněží, filozofové…

A.cz: Proč jste se neustále stěhoval z věznice do věznice a pobyl jste nakonec asi ve dvaceti?

V osmnácti. No, to bylo proto, abychom se nestačili sčuchnout, Abychom neměli takzvaně chlupatý nohy a neplánovali útěk. Takže než se někde stačil člověk zabydlet a s někým seznámit, už zase šel jinam.

A.cz: Prošel jste osmnácti nejrůznějšími zařízeními, věznicemi i pracovním lágrem na Jáchymovsku. Kde to bylo horší? V komunistickém vězení, nebo v komunistickém pracovním lágru?

On je velký rozdíl mezi vyšetřovací vazbou Státní bezpečnosti, to je hrůza. Pak soudní věznice, kde se čekalo na rozsudek.  Dvakrát jsem byl také na Mírově, určeném nejtěžším zločincům. Tam to taky nebyl žádný med, bylo to ještě horší než nechvalně známý Leopoldov. Do podrobností zabíhat nechci, to bych opravdu nerad. Špatně se o tom mluví.

A.cz: Nějakou dobu jste strávil i v nechvalně známém lágru v Jáchymově. Jak vzpomínáte na něj?

No, přesněji řečeno na Jáchymovsku, protože tam jsem byl taky asi v sedmi různých lágrech na různých místech. Pracoval jsem tam například v jáchymovské Věži smrti. V každém patře se přebíral jeden typ smolince. Do bedýnek jsme tenhle radioaktivní materiál dávali lopatama i rukama. Když jsme šli z práce, přejel nás dozorce tím aparátem a úplně to řvalo.

A.cz: Podepsala se na vás nějak tahle nebezpečná práce?

Jak vidíte, zatím ne, zatím. Pár roků jsem tam fáral, asi se to podepsalo na každém. Na někom méně, na někom víc. Navíc tam nebylo skoro žádné lékařské ošetření. Občas se nám pomocí odvážných lékařů podařilo propašovat do lágrů nějaké léky, tam to ještě bylo možné, ve vězení, to by už šlo o krk.

A.cz: Máte na toto období i nějakou pěknou vzpomínku?

No, tak to jste mě zaskočila. To bych opravdu musel hodně dlouho lovit v paměti. Ale často jsem seděl na cele s lidmi stejného zaměření a stejného naturelu, mohli jsme si leccos povykládat. Každý večer jsme se také snažili mít společnou modlitbu. A skoro ve všech vězeních a lágrech jsme měli skautský oddíl.

A.cz: Vážně? Jak se vám to podařilo?

Ano, i třeba na Mírově nebo na Jáchymovsku. Vždycky když přišli noví muklové, dívali jsme se, koho známe. Když jsem tam poznal skauty, jen jsem zvedl tři prsty a už věděli. V pracovních lágrech se nám podařilo tajně se občas sejít na skautské schůzce ve sklepě. Také jsme si vyrobili stříbrnou lilii. To stříbro bylo nakradený esenbákům z vypálených pojistek. Mám z toho i fotky.

A.cz: No teda, koukám na ně. Jak se vám to podařilo vyfotit?

Foťák jsem si nechal tajně přinést kamarádem ze svého bytu a měl jsem ho schovaný pod barákem v cihlové podezdívce. Vyložil jsem tu skrýš asfaltovým papírem, aby to nevlhlo. Fotil jsem třeba ze sklepního okýnka, aby mě esenbáci neviděli. Jeden fotil, dva hlídali.

A.cz: Jak se vám podařilo realizovat v lágru skautskou schůzku?

Museli jsme si najít den, čas, místo a odvahu. Jmenovali jsme se Maják, zalezli jsme do sklepa, mě si zvolili vůdcem.

A.cz: Také jste pobýval v lágru na Příbramsku…

Bylo to mezi Svatou horou a Březovými Horami. Mimo jiné jsme tam stavěli domy, ačkoliv jsem před tím viděl cihlu jen z rychlíku. Pamatuji si taky na nechvalně proslulý bunkr, kde jsem si také něco odseděl. Nedalo se tam stát zpříma a bylo tam pořád vody nad kotníky. Někdy nás tam nacpali až patnáct, bez jídla a bez záchodu. Zavírali tam mladé, staré, hrozné věci, ani vám to nechci říkat.

A.cz: Nechvalně známé byly i korekce v lágru…

Jo, tam jsem byl také několikrát. Byla to izolace, každá cimra pro jednoho mukla, z nás zločinců vzali ty ještě větší zločince. Ale ona ani normální cimra nebyl žádný med. Dřevěný, v zimě bez topení, bylo nás tam 25 na jedné cimře.

A.cz: Za všechnu tu dřinu jste dostávali i nějaké peníze, nebo jak to fungovalo?

Za svoje zločinecká léta jsem si vydělal kůži na rukou, částku jedenáct tisíc, ostatní peníze mnou za léta vydělané byly „realizovány“, tedy rozkradeny.

A.cz: Jaké byly vaše první pocity, když jste se po těch devíti letech strádání dozvěděl, že jste díky amnestii volný?

Nikdo z nás to vůbec nečekal. Byl to šok. V pátek nám oznámili a v pondělí už jsme šli. Neskutečné.

A.cz: Jaké bylo po tak dlouhé době přivítání s rodiči, s blízkými přáteli?

No, rodiče jsem na to musel trochu připravit, už byli přece jen starší. Takže tam šel nejdřív předvoj, ten je na to připravil a pak jsem přišel asi v sedm hodin večer já. Až do rána jsme seděli a vyprávěli a vyprávěli.

A.cz: Jak se po devíti letech začíná „normální“ život na svobodě?

No, je to těžké. Já neznal peníze, nic. Musel jsem se všechno učit, se vším se seznamovat. A nic jsem neměl, když mě pustili, jen to, co jsem měl na sobě. Všechno oblečení jsem si musel nakoupit, ani ponožky jsem neměl.

 A.cz: Ten život ale nebyl až tak normální, byl jste přece jen bývalý mukl. Co to pro vás znamenalo?

Kupříkladu se velmi těžko sháněla práce. Všude jsem byl za toho zločince ve výslužbě. Nakonec mi pomohla doktorka, která ze mě udělala ještě většího lazara, než jsem byl, a dostal jsem se do strojíren. Měl jsem technické vzdělání, takže to šlo.

A.cz: Byl jste sledován? Zajímala se o vás StB, nebo už vám dali pokoj?

Sedm měsíců mě sledovali. Tady chodili pod okny. Vždycky jsem říkal manželce, ať se jde podívat, kdo mě hlídá. Byli to neuvěřitelní lidé… No a pak mě dali hlídat domovnímu správci. Ten na mě dohlížel strašnou spoustu let.

A.cz: Nebáli se s vámi stýkat vaši známí?

Někteří ano, nebylo to nic příjemného samozřejmě. Jiní zase byli odvážnější a šli do toho. Chodili za mnou různí lidé – malí skautíci, duchovní. Náš byt zažil spoustu schůzek – ať již skautských či křesťansky zaměřených.

A.cz: Skauty jste tajně vedl celou normalizaci. Jak se dal tajně provozovat skauting? Uměli se i malí členové chovat „konspirativně“?

Jo, byli poučení. Něco jim řekli rodiče, něco já.

A.cz: Ještě loni, tedy ve svých 88 letech, jste objížděl školy a vyprávěl dětem o svých zkušenostech z dob komunismu. Jak na to reagují?

Většinou němě sedí a koukají na mě s otevřenou pusou. Když domluvím, mají hrozně moc dotazů. Jsou velmi zvídavé.

 A.cz: Na co se nejvíce ptají?

No nejvíc je zajímá to vězení. Mají velmi všetečné dotazy, hodně těžko se na ně odpovídá.  Ale také jsem se už setkal s učitelkami, které z mé přednášky žákům nebyly nadšené. I v dnešní době ještě občas narazím. Ale já vše říkám na „plnou hubu“.

A.cz: Jak jste spokojený s dnešní dobou?

Nejsem spokojený a nebudu spokojený. Ale co. Jsem rád, že jsem to přežil. Nakonec, zaplať Pán Bůh, že jsem poznal kriminál, že jsem poznal to moře dobrých lidí. Já to neberu zle, byla to cenná zkušenost.

A.cz: Odnesl jste si tedy z vězení i nezapomenutelná přátelství?

Ano, přátelství v kriminále je mnohem intenzivnější, má mnohem větší hloubku a větší smysl. To se nedá ničím nahradit.

A.cz: Takže na to komunistické vězení vzpomínáte i pozitivně.

Ano, pomáhala mi víra. Nebýt víry, tak bych z toho asi zcvokatěl. Ale mnohokrát jsem odprosil tatínka, který byl ruský legionář a říkal mi, co jsou bolševici zač. Já jsem mu nevěřil a pak jsem to poznal sám.

A.cz: Jsou Češi v tomto ohledu nepoučitelní?

Jsou. Částečně nás poučil srpen 1968, ale zdá se, že nedopoučil. Teď to vidíme na Ukrajině, tak snad se dopoučíme.

autor: Zuzana Hronová | 26. 9. 2014

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama