Přežil trest smrti, jezdí po světě a dělá průvodce. Je mu 86

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
21. 4. 2014 13:20
Rozhovor s odbojářem Luborem Šušlíkem, jenž navzdory svému vysokému věku dělá stále průvodce a cestuje po světě.
Lubor Šušlík přednáší průvodcům, kteří mají provádět po vojenské pevnosti Dobrošov.
Lubor Šušlík přednáší průvodcům, kteří mají provádět po vojenské pevnosti Dobrošov. | Foto: Zuzana Hronová

Praha - Jeho život je plný dobrodružství. Za protinacistický odboj byl odsouzen k trestu smrti, za protikomunistický odboj mu hrozil dlouhý žalář za velezradu. Ze všeho vyvázl.

Kromě toho stihl bojovat o rozhlas či vychovávat mladé skauty.

Do důchodu odešel jen formálně a začal dělat průvodce po nejrůznějších zemích světa, včetně Thajska, Číny či Singapuru. Krom toho cestuje i soukromě, nedávno se vrátil z Kambodže a Barmy, loni rovněž projel USA a Kanadu.

Jelikož zahálka ho nebaví a krom toho si myslí, že není zdravá, jezdí na skautské výpravy, běžkuje a stále vyrábí vojáčky a modely vojenské techniky pro svou unikátní sbírku věnovanou československé armádě v roce 1938.

Aktuálně.cz: Vám je 86 let, ale ještě jste vlastně nebyl v "klasickém důchodě", že byste zkrátka nic nedělal a jen si chodil na poštu pro penzi. Jak k tomu došlo?

Lubor Šušlík: Když jsem dospěl do důchodového věku, měl jsem jasnou představu, že chci stále něco dělat, nejlépe tak, abych byl mezi lidmi a ještě se i někam dostal. Uvažoval jsem proto, že bych se pokusil dělat průvodce. Bylo to těsně před sametovou revolucí, takže tu byly jen Čedok a Rekrea. Přihlásil jsem se do cestovní kanceláře Rekrea a myslel jsem, že budu jezdit západočeské lázně, Chopok, Slovenský ráj, a kdyby to jó vyšlo, že bych se třeba mohl dostat do Budapešti nebo do Drážďan.

A.cz: Ale nakonec z toho byly Thajsko, Čína…

No, šlo to postupně. Když se režim začal hroutit, přišla za mnou paní z cestovní kanceláře a říkala, že by se dalo jezdit do Vídně, Innsbrucku, Západního Berlína, jen by potřebovali někoho, kdo hovoří bezvadně německy. Říkal jsem jí, že to není problém, že německy umím, že ale problém bude jinde…

A.cz: Politický?

No, říkal jsem jí, že mám škraloup, že jsem byl v 50. letech zavřený za velezradu a byl jsem v protikomunistickém odboji. Ale ona říkala, ať jí dám pas, má prý známého policajta, že to zkusí. Podařilo se, dostal jsem razítko a na listopadové události na Národní třídě jsem koukal na obrazovce v Západním Berlíně.

A.cz: Jak to pokračovalo?

Pak se nabalovalo a nabalovalo. Holandsko, Norsko, Benátky. Sjezdil jsem postupně celou Evropu křížem krážem. Dozvěděli se, že nejsem špatný, navíc poznali, že to je můj koníček, všechno jsem měl nastudovaný, vydumaný. Plno průvodců vás vysype z autobusu na náměstí a řekne: "Dáme si tu za tři hodiny sraz." Nebo maximálně něco přečtou z knížky. No, takže pak jsem jezdil třeba i do Thajska, Číny, Singapuru, Izraele nebo Jordánska.

A.cz: Jak jste to všechno zvládal?

Někdy to bylo docela dobrodružné. Zpočátku, třeba když jsem jel téměř pokaždé někam, kde jsem nikdy nebyl, a musel působit zasvěceně. Ale nezalekl jsem se toho, mám skautskou, vojenskou a válečnou průpravu, takže jsem to bral tak, jako kdybych byl parašutista, kterého hodili do nepřátelského terénu a musí se tam vyznat. Z dostupných materiálů jsem to vše doslova našprtal.

A.cz: Dokonce jste byl v Thajsku ve vězení…

Fotky z jeho pobytu v thajském vězení.
Fotky z jeho pobytu v thajském vězení. | Foto: Zuzana Hronová

Ano, zatkli mě tu pro podezření ze špionáže, kvůli tomu, že jeden z hochů z mého zájezdu fotil na zakázaném místě.  Díky našemu velvyslanci jsem byl po několika dnech puštěn na kauci, ale stejně jsem musel absolvovat soud, který pak až vynesl mírný osvobozující rozsudek, představující jen pokutu.

A.cz: Nyní vám je 86 let. Stále tedy ještě průvodcujete?

Ano, teď jsem se vrátil z Maďarska, pojedu do Brém, do Hamburku… Ale někam dál do světa se mě už ty cestovky nejspíš bojí posílat, aby jim třeba dědek neexnul. Chápu i to, že dnes už je také podstatně větší konkurence. Jsou různé školy cestovního ruchu, mladí perfektně ovládají cizí jazyky. Cestovky je většinou specializují, na každý zájezd mají jednoho člověka, třeba jen na zámky na Loiře, a to by mě nebavilo. Připadal bych si jako řidič tramvaje, jezdit stále na to samé místo a zase zpátky.

A.cz: Ale průvodce – univerzál se taky hodí…

Vizitka Lubora Šušlíka

Lubor Šušlík

- narodil se v roce 1928 do rodiny legionáře a důstojníka čs. armády,

- v 16 letech se stal skautským vedoucím,

- v 17 letech odsouzen nacisty za odbojovou činnost k trestu smrti, díky zmatkům při bombardování Olomouce se dostal na svobodu,

- jeden z nejmladších účastníků boje o rozhlas během Pražského povstání,

- v roce 1949 se zapojil do tajné akce, která chtěla svrhnout komunistický režim; akce byla vyzrazena, hrozil mu vysoký trest za velezradu, pro nedostatek důkazů nakonec propuštěn,

- mohl vykonávat jen dělnické profese, po revoluci se stal v důchodovém věku průvodcem, provázel například i v Thajsku, Číně nebo Singapuru,

-vášnivý cestovatel, dodnes cestuje na vlastní pěst, byl v USA, Kanadě, Kambodži nebo Barmě, plánuje Afriku a Austrálii,

-autor unikátní sbírky vojáčků a modelů vojenské techniky; sbírka, jež je k vidění v pevnosti Dobrošov, zachycuje čs. armádu v roce 1938; vlastnoručně vyrobil  1370 figurek, 127 koní a desítky vozidel,

-dodnes jezdí na skautské výpravy.

Ano, kdykoliv jim někdo vypadne, mohu zaskočit kamkoliv, je mi jedno, jestli je to do Německa, do Švédska, Francie, Itálie, anebo někam úplně jinam. A chci mít vše přesně nastudované, nechci se před nikým shodit, kdyby náhodou chtěl vidět nějakou konkrétní madonku v konkrétním kostele, chci to znát a být připraven.

A.cz: Nedívají se na vás účastníci zájezdu s prvotní nedůvěrou? Zvláště dozvědí-li se, kolik vám je let…?

No ano, teď jak jsem průvodcoval v Maďarsku, kde součástí programu byly i termální lázně.  Se svým věkem se  samozřejmě nechlubím. Po návratu ze zájezdu té vedoucí cestovky nějaká paní říkala: "Když jsme toho průvodce viděli nastupovat do autobusu, říkali jsme si, že nějaký důchodce se jede s námi taky vykoupat. Ale já se mu dvacetkrát v duchu omlouvám, ani jsme mu nestačili, a  co nám všechno řekl, co jsme se všechno dozvěděli!"

A.cz: Kdy jste byl naposled v zámoří?

To jsem byl loni, ale ne jako průvodce, jen soukromě s manželkou. Letěli jsme do Chicaga, pokračovali jsme do Washingtonu, do New Yorku, do Montrealu, do Quebecu, Toronta, Ottawy… Tentokrát nás zajímala velká města a jejich historie.

A.cz: To vám bylo 85 let, to je pořádná porce...

Těsně předtím jsme dělali s manželkou celé Thajsko křížem krážem, protože manželka chtěla vidět i to místo, kde mě tenkrát zatkli. Přidali jsme k tomu ještě Kambodžu a Barmu, jen tak na lehko, jeden bágl vzadu, jeden vepředu. Užili jsme si báječně  celý měsíc plný nových dojmů. Neměli jsme dopředu zajištěného nic, žádné noclehy. Měl jsem svoji představu, ale jinak  jsme žili ze dne na den.

A.cz: To zní celkem neskutečně. Většinou i mnozí šedesátníci už chtějí cestovat výhradně s cestovkou, mít svůj klid a o nic se nestarat...

No, manželka z toho měla nesmrtelné zážitky, ale já jsem ji uklidňoval, že mám vše promyšlené. Problém nastal jen s vízy do Barmy, která nebylo možno v Evropě sehnat, ale nakonec jsme je sehnali v Bangkoku přímo na barmském vyslanectví. Skoro na počkání.

A.cz: Kromě činnosti průvodce jste se v důchodovém věku také věnoval vyrábění unikátní kolekce vojáčků a vojenské techniky, postihující období mobilizace v roce 1938.  Vyrábíte ještě tyto věci? Rozrůstá se ještě vaše rozsáhlá sbírka, jež je k vidění v pevnosti Dobrošov?

Lubor Šušlík v pevnosti Dobrošov se svou sbírkou.
Lubor Šušlík v pevnosti Dobrošov se svou sbírkou. | Foto: Zuzana Hronová

Ano. Stále vyrábím, chodím s tím do sklepa, z té hmoty jdou docela smrduté výpary. Lidé v baráku si dělají legraci, říkají, že dědek chodí fetovat do sklepa. Dělal jsem teď auto s kanónem, předělával jsem sanitní vůz tažený koňmi a pásový traktor. Místo toho tam totiž bývaly hračkové věci, které neodpovídaly realitě. Chci, aby to bylo všechno dobové.

A.cz: Vy jste vyženil dva syny, Martina a Miroslava Petráska. Martin je komentátorem v televizi a Miroslav je reprezentační trenér běžeckého lyžování, mimo jiné též trenér Lukáše Bauera…

No ano, Lukáš vyrůstal jako Martin a Miroslav v Ostrově nad Ohří, byl stejně starý jako jejich sestra Eva, bydleli vedle sebe a s Evou si hrávali. Od malička říkal, že chce být tím, čím kluci Petráskovi – lyžařem. Tak to se mu tedy splnilo vrchovatě.

A.cz: Vím, že vy jste také rád běžkoval. Kdy jste lyžoval naposledy?

Předloni.

A.cz: To vám bylo 84. Teď už neběžkujete?

Ale ano, běžkoval bych, ale sníh byl mizerný.

A.cz: Čím to, že tolik lidí z generace dnešních sedmdesátníků je na tom často velice fyzicky špatně, naříká na zdraví a omezuje své aktivity na televizi a nakupování?

Je to generace, která již aktivně nezažila válku, válečné boje, skauting. Jsou hrozně zhýčkaní a zpohodlnělí. Oproti tomu lidi, kteří prožili koncentráky nebo fronty druhé světové války, ještě žijí, dožívají se při  duševní  svěžesti vysokého věku a umírají zpravidla až teď po devadesátce.

A.cz: Takže tvrdý život člověka zocelí a posílí?

Seriál "Život začíná v sedmdesáti"

Atleti - veteráni - senioři

Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.

Tvrdím, že čím je život tvrdší a čím se člověk méně hýčká, tím víc vydrží. Stále platí, že co tě nezabije, to tě posílí. Můj otec byl důstojník, ruský legionář, sokol, skvělý a důsledný táta. Skauting mi dal řád, sebekázeň, sebevýchovu.

A.cz: Sebevýchova, to chce od děcka asi pořádnou porci uvědomění, cílevědomosti a kázně...

Řídili jsme se hesly "Vychovávej sám sebe a buď lepší teď, než jsi byl včera." A také: "Cti právo, pravdu, čest a spravedlnost." Toto heslo mě dovedlo do protinacistického a posléze do protikomunistického odboje. Měl jsem víc štěstí než rozumu, díky čemuž jsem vyvázl z trestu smrti za nacismu i z rizika mnohaletého žaláře za velezradu během komunismu.

A.cz: Stará generace vychovaná ve skautu se zdá opravdu fyzicky i psychicky odolnější než ta vychovaná v pionýru…

Samozřejmě byly i velmi dobré oddíly pionýra, zejména oddíly mladých turistů, které vedli staří skauti či trampové. Ale bylo to jinak hrozně formální. Děti hromadně po celých třídách slibovaly na svou čest a před svými druhy, že budou dobrými pionýry, sotva bylo po slibu, v tu ránu jim to vše bylo jedno a už to bylo samé "vole, vole".  Zatímco naše generace tím skautem dodnes žije.

A.cz: A dnešní skauti?

Už to také není úplně ono. Pořád nám ti mladí skauti říkají, že to je tím, že my jsme měli možnost proti něčemu bojovat. Ale my jsme nebojovali jen  proti něčemu, ale také za něco. A to oni mohou taky. Vždycky když jim přednáším, říkám: "Vždyť vy můžete také za něco bojovat, za nějakou ideu, za vymýcení takových svinstev, jako je třeba korupce. Nebude to se zbraní v ruce, ale musíte."

A.cz: A když se zeptají "jak?" - co byste jim poradil?

Musí se jít k volbám, nechat se zvolit a nebýt jen panákem, ale jít i proti současnému proudu konzumní společnosti, proti prospěchářství a lhostejnosti a hlavně se nebát pravdy a bojovat za dobré ideje.

A.cz: Jezdíte ještě na nějaké skautské výpravy?

Ano. Máme tzv. lesní školy. V našem kraji je skvělá na Stříbrné řece nedaleko Jimramova, kde vychováváme budoucí skautské vůdce  a vůdkyně.

A.cz: A co třeba spaní ve stanu, nedělá vám problémy?

Nedělá, na skautských výpravách to těžko jde jinak.

A.cz: Čím se udržujete v té skvělé fyzické kondici?

Tak třeba se rád a často sprchuji po ránu studenou vodou. Nelituji se pořád jako mnozí staří lidé. Snažím se stále žít nějak pravidelně, s nějakým řádem. Chce to pohyb a aktivity. Nechrápu třeba do dvanácti (redaktorka se směje). No ne, často slyším, jak lidé spějí do deseti, pak si dají cigaretku, pak si zapnou televizi, pak jdou nakupovat do marketu, křičet na fotbal, nadávat na vládu do hospody, žádná námaha a takto jim ten život pěkně funguje…  Nenamáhají se a zpohodlněli.

A.cz: Evidentně ale pohodlí a nečinnost dlouhý věk nepřinášejí…

Ne. Ti, co byli zvyklí od rána do večera dřít na poli, tak se dožívají devadesáti, protože jim nečinila problémy velká fyzická námaha po celý život. Důležitý je pohyb, pohyb, aktivní činnost, nezahálet, ale podstatný je i duševní trénink, číst, číst, ale ne esemesky nebo Facebook, ale knihy. A pochopitelně nepomíjet další kulturu, důležité jsou i výlety za poznáním.

A.cz: Jaký je podle vás hlavní problém dnešní mladé generace?

Nedostatek pozitivních vzorů, pohodlí a zahálka. Kluci nechodí na vojnu, často mladí nepracují, místo shánění práce si radši chodí pro podporu, proč by se namáhali. A maminka je živí, postará se o ně, vyváří jim, čistí jim boty. V pátek jde mladík na tah, vrátí se ráno, maminka po něm uklidí, když se náhodou někde ublinkne… (smích). No ne, ale je to tak!

A.cz: Zatímco vám je 86 let a doposud jste nepřestal pracovat…

No, formálně jsem v důchodu. Penzi pobírám, ale stále pracuji.

A.cz: Co teď plánujete?

Když zdraví vydrží, pojedeme nejspíš buď do Afriky, nebo do Austrálie. Tam jsem ještě nebyl.

 

Právě se děje

Další zprávy