Noc 22. července 1991 odhalila v Milwaukee byt číslo 213 jako peklo hrůzy a smrti plné polaroidových snímků rozřezaných těl, lebek v lednici a sudu s kyselinou v ložnici. Jeffrey Dahmer, tichý soused a „Milwaukee Cannibal", tu 13 let páchal nejtemnější zločiny americké historie. Zabíjel mladé muže, jejich těla rozřezával a jedl. Prováděl experimenty „zombifikace" vrtáním lebek živých obětí.
Lekce z forenzní vědy a policejní etiky
Případ Jeffreyho Dahmera zanechal trvalý odkaz pro kriminalistiku, policejní praxi a mediální etiku. Z forenzního hlediska se stal učebnicovým příkladem významu pečlivé dokumentace místa činu.
Práce týmu vedeného soudním lékařem Jeffreym Jentzenem, který spojil odontologii, antropologii a histologii, byla zásadní pro identifikaci obětí i rekonstrukci průběhu zločinů. Mikroskopická analýza tkání potvrdila, že pokusy o chemické "zneschopnění" obětí probíhaly za jejich života.
Pro policejní práci představuje Dahmerův případ varování před fatálními důsledky předsudků a nedostatečného ověřování. Incident se čtrnáctiletým Konerakem Sinthasomphonem, kterého policie po sporném vyhodnocení situace vrátila do bytu pachatele, se stal symbolem selhání procedur i citlivého přístupu k menšinám. Ukázal, jak je nezbytné důsledné prověřování identity, důkazů a zdravotního stavu zranitelných osob, stejně jako bezpředsudečná komunikace v terénu.