Němec: Proti koronaviru jsme spustili blitzkrieg, o klima ale vedeme zákopovou válku

Tomáš Maca Tomáš Maca
6. 4. 2020 6:01
Kniha Možnosti milostného románu se pro mnohé stala generační výpovědí. I když v ní Jan Němec rozebírá hlavně rozpadlý vztah s bývalou přítelkyní, nabízí zároveň obecnější postřehy o tom, jak složité může být pro mileniály hledání vlastní identity nebo vyjednávání partnerských rolí. V rozhovoru pro Aktuálně.cz spisovatel mluví o svém románu, ale i o lásce a digitálním smutku za časů koronaviru.
"Stojí za povšimnutí, jaká zákopová válka se vede o klima a jaký blitzkrieg jsme teď spustili proti koronaviru. Systémy vlastního těla vnímáme o dost bezprostředněji než ekosystémy," říká Jan Němec.
"Stojí za povšimnutí, jaká zákopová válka se vede o klima a jaký blitzkrieg jsme teď spustili proti koronaviru. Systémy vlastního těla vnímáme o dost bezprostředněji než ekosystémy," říká Jan Němec. | Foto: David Konečný

O současné pandemii jste napsal na web nakladatelství Host úvahu, ve které si všímáte toho, jak lidé mluví o karanténě jako o jedinečné příležitosti pořádně si popovídat s blízkými nebo si zajít na procházku. Co o nás tyhle způsoby uvažování vypovídají? A není přirozené, že si i tu karanténu chceme udělat hezkou?

To snad ani nebyla úvaha, jen rychlá reakce na anketní otázku. Přečetl jsem si odpovědi ostatních autorů, kteří o karanténě mluvili právě tak, že konečně můžeme v klidu číst knihy, dlouze telefonovat s blízkými nebo chodit na procházky. Jasně, můžeme a taky to děláme. Mně ale přijde, že závazek spisovatele leží jinde než v podávání návodů na trávení volného času.

Víc mě zajímá, jak si lidé o karanténě vyprávějí, případně jak říkáte vy, jak si tu karanténu chtějí udělat hezkou. Nezajímá mě vlastně karanténa jako taková, ale strategie lidí v karanténě. A zrovna ten narativ zklidnění se šíří skoro rychleji než virus samotný. Je otázka, jestli je to jen snaha, jak v těch omezeních dočasně najít nějaký smysl, nebo to vyjadřuje nějaké naše hlubší tužby.

Mezi intelektuály se teď objevují taky názory, že pandemie může být pro obyvatele západní civilizace šance, jak se poučit, jak proměnit svůj příliš rychlý a konzumní životní styl a přehodnotit vztah k přírodě. Můžeme se skutečně změnit, nebo jsme odsouzeni k tomu se zase vrátit do zajetých kolejí, až se nynější krize přežene?

Stojí rozhodně za povšimnutí, jaká zákopová válka se vede o klima a jaký blitzkrieg jsme teď spustili proti koronaviru. Marná sláva, systémy vlastního těla vnímáme o dost bezprostředněji než ekosystémy. A přitom je tu třeba dobrá analogie teploty. Lidé si často představují, že z hlediska klimatu by byl problém, kdyby se průměrná teplota zvýšila třeba o pět stupňů. To už by v létě mohlo být opravdu vedro! Jenže ono je to v ekosystému stejně jako s tělem. Stačí dva tři stupně navíc a máme pořádný problém. A pět stupňů může být smrtelných.

Díky koronaviru tedy vidíme, že civilizace je vcelku akceschopná, pokud opravdu cítí akutní ohrožení. Kdyby nás to probralo z letargie i v případě ekologické krize, stály by současné nepříjemnosti rozhodně za to. Spíš si však myslím, že by muselo přijít o dost víc "egyptských ran", abychom si opravdu dali budíček. 

Na začátku dubna se měly předávat ceny Magnesia Litera, kde máte se svými Možnostmi milostného románu nominaci za prózu. Knihu popisujete jako román o lásce a psaní ve věku digitálního smutku. Nemůže současná situace, kdy mnoho z nás kvůli karanténě tráví mnohem víc času u počítačových obrazovek, ten digitální smutek ještě zdůrazňovat? 

Bylo by asi nefér podrobovat teď technologie nějaké zdrcující kritice, jestliže nám umožňují dál pracovat, sdílet zkušenosti, a možná dokonce pomohou i s tím trasováním nakažených. Určitě ale znáte ten příběh o Golemovi. To je velká kulturní metafora a týká se i technologií. Lidé zkrátka mají neuvěřitelnou schopnost vytvářet věci, které se jim vymykají z rukou a které si nakonec žijí svým vlastním životem. Nemám nic proti technologiím, jenom se mi zdá, že například on-line prostředí klade na sebekázeň uživatelů nároky, které poněkud převyšují jejich možnosti. Sociální sítě, on-line hry, e-shopy, pornografie, to všechno poměrně snadno přechází v behaviorální závislosti.

A jaký podle vás karanténa může mít ve výsledku dopad na mezilidské vztahy?

Těžko mluvit obecně, ale každá krize funguje jako katalyzátor. Vztahy, které nestojí na písku, karanténu jistě přežijí. Ale ty, které se uvnitř tak jako tak drolí, možná narazí na svoje meze. Spousta vztahů je přece založená na tom, že lidé spolu netráví příliš mnoho času. Nejhůř na tom každopádně budou ty děti, které se narodí z nudy karantény ve vztazích, které se za rok rozpadnou. Doufejme, že antikoncepce není vyprodaná stejně jako dezinfekce.

V knize se vracíte ke svému rozpadlému vztahu s dívkou, které jste dal románové jméno Nina, a v rozhovorech říkáte, že píšete až ve chvíli, kdy cítíte nějakou potřebu. Stála v tomhle případě na počátku potřeba osobní terapie? Nebo co vás přimělo na stránkách zachytit svoje soukromí?

Skutečně jsem potřeboval zpracovat část svého života a různé jiné metody poměrně dlouho selhávaly. Stejně důležité pro mě ale bylo i to, že jsem si chtěl vyzkoušet jiný způsob psaní. Můj předchozí román Dějiny světla vypráví o Františku Drtikolovi, takže jsem tam vycházel z rešerší a práce se zdroji. Možnosti milostného románu mě přiměly spustit vědro trochu hlouběji do studny, psát víc zevnitř, jít s kůží na trh.

V jedné recenzi jsem četl spekulace o tom, jestli román není určený především ztracené přítelkyni, kterou toužíte získat zpátky.

Ne, určité věci jsou nevratné. Dokonce si myslím, že teprve až když člověk přijme, že něco definitivně skončilo, může o tom začít psát. Přesto se nebráním tomu, pokud ten román někdo čte jako dopis. Jen není adresovaný nikomu konkrétnímu, ale zkrátka čtenáři, který ho otevře.

Kamarádce, se kterou jsem si o vašem románu povídal, jste v některých pasážích připadal jako přemoudřelý intelektuál, který Ninu rád poučuje a má radost, že k němu vzhlíží. Přivádějí vás reakce na knihu, které se týkají spíš vaší osobnosti než způsobu psaní, k nějaké sebereflexi? Zjistil jste díky tomu o sobě něco, co jste si předtím neuvědomoval?

Představte si, že bych v tom románu byl za sympaťáka! To by podle mě byl největší průšvih. Napíšete román o tom, jak vás opustila holka, a vykreslíte se v těch nejzářivějších barvách, aby nikdo nechápal, proč jen to proboha udělala. Samozřejmě že tam jsem protivný. A samozřejmě že to pořád do jisté míry je autorská práce s postavou. Dívám se tam na sebe hodně Nininýma očima, tedy očima té, která se s vámi rozchází.

A jestli jsem o sobě něco zjistil? Celkem dost, ale spíš už díky tomu procesu psaní, než že by mi to pak řekli druzí. Pro mě byl velký objev třeba to, že o sobě můžu napsat v podstatě cokoli. Zbavil jsem se části obav a studu. Těžko se to vyjadřuje, ale je to, jako byste zjistil, že střed terče je stejně prázdný.

"Díky Možnostem milostného románu jsem zjistil, že o sobě můžu napsat v podstatě cokoli. Zbavil jsem se části obav a studu," přiznává Němec.
"Díky Možnostem milostného románu jsem zjistil, že o sobě můžu napsat v podstatě cokoli. Zbavil jsem se části obav a studu," přiznává Němec. | Foto: David Konečný

V románu se coby ideál romantické lásky, která funguje až do smrti, objevuje vztah vašich prarodičů. Ten ale vyznívá jako nedostižná meta. Proč tedy dnes podle vás partneři nedokážou přečkat i vztahové krize, přestože jeden druhého miluje?

Pohled vnoučat na prarodiče je specifický. Zažíváme je ve věku, kdy ještě část věcí nemusíme vnímat, a oni už jsou zase v letech, kdy většina bouří přešla. Idealizovat si prarodiče je tedy rozhodně snazší než si idealizovat rodiče. Máte ale pravdu, že v tom románu ten jejich celoživotní svazek hraje roli určitého referenčního vztahu.

Nemyslím si, že by dnes láska byla nedostižná meta. Musíme ale milovat navzdory mnoha věcem a snad i kvůli tomu máme takové potíže s trvanlivostí závazku. A možná taky nejsme dost trpěliví, abychom vztahy nechali klíčit ze semínka, jako když nám bylo 15. Obstaráváme si často různé polotovary a pak je trochu obsesivně konzumujeme.

Jak se z vašeho pohledu od dob vašeho dědečka a babičky proměnila očekávání, která partneři od svých protějšků mají?

V tom románu říkám, že prarodiče to měli lehčí, protože to neměli tak lehké. To je samozřejmě trochu levný aforismus, ale i na levném aforismu může něco být. Neměli to tak lehké, protože museli řešit víc existenčních potíží. Mnoho věcí, kterými se my trápíme, pro ně vůbec nepřipadalo v úvahu. Jejich potíže se však zdaleka tolik netýkaly vlastních aspirací, ambicí a identity a právě to jsou ty nejhůř řešitelné věci. A už vůbec je za vás nemůže řešit váš partner, přestože to od něj často podvědomě očekáváme. Někde zřejmě musí existovat velká prázdnota, jestliže tak vytrvale hledáme naplnění.

Kde se tedy podle vás ta prázdnota bere, když dnešní doba zdánlivě nabízí nekonečné množství možností, kde vlastní identitu a seberealizaci najít?

To bychom museli uvažovat o tom, co to vlastně identita je. Václav Havel ji jednou označil za poslední filozofický problém. Nemyslel to určitě tak, že bychom všechny ostatní už vyřešili, spíš nás prostě přestaly zajímat. Podle mě jsme se dnes ocitli v takovém supermarketu identit. Myslíme si, že můžeme být čímkoli, pro co se rozhodneme. To je podle mě velká iluze. Osobní svoboda je možná součástí identity, ale identita není součástí osobní svobody. Člověk kolem sebe často vidí hotové závody v seberealizaci, ale k čemu to je, když sami sebe skutečně neznáme? Lidé realizují chiméry, z toho se ta prázdnota bere.   

V jedné části románu spolu se svým kamarádem uvažujete nad tím, že vaše přítelkyně dodávaly vztahům tvůrčí a nespoutanější sílu, zatímco vy jste byli ti klidnější, usedlejší. Vidíte za tím nějakou obměnu genderových rolí, když vezmeme v úvahu tradiční představu muže coby dobrodruha a ženy udržující teplo rodinného krbu?

Dnes koexistují velmi různé modely. I v mé generaci znám páry, které se v podstatě tradičního dělení rolí drží. Ale znám taky muže, které svým ženám žehlí sukně, když koš s prádlem zrovna vyjde na ně. Nicméně každá analýza asi musí zmínit, že diskurz emancipace dnes silně převládá, takže jakékoli role působí podezřele. Role přitom mají i svou přívětivou tvář, často je to zkrátka forma, jejímž prostřednictvím jednáme. Muži a ženy dnes musí o svých rolích daleko více vyjednávat. Může to být úmorné, ale myslím, že žádná cesta zpět není. Celá společnost je čím dál víc sebereflexivní a vztahy jsou součástí tohoto procesu.

Románová Nina vám ve chvíli, kdy váš vztah míří k rozchodu, vyčítá, že se díváte na porno, které vám pokřivuje pohled na ženy. Došlo vám, proč s ním měla ve skutečnosti takový problém, když současné výzkumy ukazují, že ho dnes v čím dál vyšší míře sledují i ženy?

Nemůžu tady mluvit za ni. Ale víte co, ženy se od mužů v poslední době naučily spoustu pochybných věcí. Je ovšem dobře, že to porno zmiňujete, už proto, že literární recenzenti jsou na to příliš cudní. V tom románu to přitom zjevně je téma.

Co se tedy v době karantény dá říct o pornu? Přinejmenším několik zábavných faktů. Pornhub v poslední době zaznamenal strmý nárůst přístupů. To je ještě dovětek k tomu oblíbenému narativu karantény coby zklidnění. Jako svůj příspěvek k boji s pandemií pak odemknul prémiový obsah a zasponzoroval 50 tisíc chirurgických masek pro New York. Objevily se dokonce zprávy, že výraz koronavirus pronikl celkem vysoko do statistiky vyhledávaných výrazů. Ale omlouvám se, to jsou jen marginálie z webu.

Díky za informace. Nina vám každopádně taky vyčítá, že ji milujete hlavně pro její krásu, a nikoli osobnost. Nedošel jste díky téhle zkušenosti k uvědomění, že jste povrchnější, než jste byl ochotný si připustit?

Takže teď zase vážně. Nemyslím si, že krása je povrchní. Velmi povrchní je soudit lidi podle vzhledu, to jistě. Krása má ale svou hloubku, ať je to krása tváře, panoramatu nebo smyčcového kvartetu. Problémem ve skutečnosti není povrchnost krásy, ale povrchnost, se kterou ke kráse přistupujeme. Tak jsme si zvykli ztotožňovat krásu se světem módy a reklamy, že jsme ztratili schopnost vidět ji jinde.

Nemají vaše potenciální přítelkyně po vydání Možností milostného románu obavy, že o nich napíšete knihu, pokud vám to s nimi náhodou nevyjde?

Ptáte se dobře, nedávno jsem musel složit něco jako slib.

Jan Němec (38)

Spisovatel Jan Němec
  • Studoval sociologii a religionistiku na Masarykově univerzitě a divadelní dramaturgii na JAMU.
  • Jeho autorským debutem byla sbírka poezie První život z roku 2007, na kterou o dva roky později navázal povídkovou knihou Hra pro čtyři ruce.
  • V roce 2013 vydal biografický román o fotografovi Františku Drtikolovi Dějiny světla, za který si odnesl Cenu Evropské unie za literaturu a byl za něj nominovaný i na cenu Magnesia Litera za prózu a Cenu Josefa Škvoreckého.
  • Loni mu vyšel autobiografický román s názvem Možnosti milostného románu, ve kterém se zabývá rozpadlým vztahem s bývalou přítelkyní a který mu může vynést cenu Magnesia Litera za prózu.
  • Vedle vlastní spisovatelské dráhy působí také jako editor literárního měsíčníku brněnského nakladatelství Host a přednáší na JAMU.

V další z úvah, kterých je kniha plná, se zamýšlíte nad tím, že se generace dnešních dvacátníků a třicátníků i po dosažení dospělosti stále na něco připravuje, pořád něco hledají a netuší, jestli vůbec někdy dozrají. Čím to je?

Zdá se mi, že se dnes často bojíme závazné volby. To se týká jak těch partnerských vztahů, tak profesního života. Často to prožíváme tak, že rozhodnout se pro jednoho člověka nebo jedno povolání znamená přijít o všechny ostatní možnosti. Jenže v životě se nepočítají možnosti, o které přijdeme, ale to, co opravdu uskutečníme.

Antoine de Saint-Exupéry, který se nikdy nemýlí, píše o tom, že člověk se za něco musí "směnit". Nemá předjednanou hodnotu jako třeba ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Jeho hodnota se měří tím, co vykoná a komu se oddá. Nechci mentorovat, ale připadá mi, že tahle myšlenka by si pomalu zasloužila oprášit. Hřešíme na to, že každý člověk je hodnotou sám o sobě. Jistěže je, ale tím to nekončí, tím to začíná.

Došel jste už vy sám do fáze, kdy si s čistým svědomím můžete říct, že jste dospělý? Nebo pořád něco hledáte, měníte byty, vztahy a ani v profesním životě netušíte, jestli za pár let nezačnete dělat něco jiného?

Já mám velké štěstí, že jsem poměrně záhy začal dělat přesně to, co dělat chci. Líbilo by se mi sice být překupníkem arabských koberců nebo trenérem nějaké tenistky z druhé padesátky světového žebříčku, ale zaprvé na to nemám schopnosti a zadruhé bych psaní stejně nevyměnil. Co se bydlení týče, jsem už pět let v jednom bytě, zatížil jsem se tam pro jistotu knihovnou a klavírem. A v záležitosti vztahů vás zklamu, protože to okno už se zavřelo. Řekl jsem na sebe víc než dost, teď už si vztahy jako všichni rozumní lidé budu opět nechávat pro sebe.

Váš další román by měl prý být o tom, co pro českou společnost znamenal přechod od socialismu ke kapitalismu a proč jsme Havla vyměnili za Zemana. Jakou máte na otázku, kterou si kladete, zatím odpověď?

Nějaké jednoduché odpovědi samozřejmě existují. Ve skutečnosti je to ale tak, že kdybych tu odpověď měl sám pro sebe uspokojivě formulovanou, už by mě nelákalo ten román napsat. Pro mě jsou romány opravdu výzkumy. Dějiny světla zkoumaly uměleckou tvorbu a její meze, Možnosti intimitu, milostné vztahy a způsoby vypovídání o nich a ten zamýšlený román by se měl zabývat společností. Jsem ostatně vystudovaný sociolog a nikdy jsem to pořádně nevyužil.

 

Právě se děje

před 16 minutami

Česká jednička Chládek ve 30 letech končí s boxem

Dlouholetá česká jednička v amatérském ringu Zdeněk Chládek končí s boxem. Někdejší bronzový medailista z juniorského mistrovství světa i Evropy se rozhodl pověsit rukavice na hřebík ve třiceti letech, a to ze zdravotních a rodinných důvodů, ale i vzhledem k současné nejistotě v době pandemie koronaviru. V budoucnu se chce věnovat trénování ve vlastní boxerské akademii.

"Ukončuji dlouholetou sportovní vrcholovou kariéru," oznámil Chládek na facebooku. "Sportu se budu věnovat nadále. Nyní se chci zaměřit na lidi, kteří mají zájem se naučit boxovat. Ať už jako hobby nebo vrcholově. Do budoucna plánuji vlastní tělocvičnu, jakmile se situace uklidní," dodal s poukazem na současná opatření vynucená pandemií koronaviru.

Právě šíření nákazy covid-19 přitom Chládkovi tak trochu nahrálo, protože po únorové operaci ramena dostal šanci stihnout o rok odložené olympijské hry. Přestože se ukázalo, že rameno je poškozené víc, než se čekalo, snahu o návrat měl. "Byl jsem s reprezentací na soustředění, ale nebylo to ono. Ruka mě bolí i teď za běžného života a zdraví je na prvním místě," řekl Chládek Ústeckému deníku.

před 17 minutami

Kubová v plavecké lize ISL skončila třetí na 100 metrů znak

Plavkyně Simona Kubová vybojovala v mezinárodní lize ISL v Budapešti třetí místo na trati 100 metrů znak. Svému týmu Tokio Frog Kings v maďarské metropoli pomohla ještě ve dvou štafetách a ze tří startů vytěžila jedenáct bodů.

Na znakařské stovce Kubová časem 57,42 sekundy nestačila jen na Nizozemku Kiru Toussaintovou a Američanku Amy Bilquistovou. "Jsem ráda, že jsem doplavala třetí. To je prima. Začátek závodu byl podařený, chtělo by přidat ve druhé padesátce, ale čas je fajn. Plavu v setinách pořád stejně, což je skvělé," uvedla Kubová v tiskové zprávě.

V pátek se podílela na druhém místě polohové štafety na 4×100 metrů a s kraulařskou štafetou obsadila šestou pozici. Tokio Frog Kings obsadili v měření čtyř týmů třetí místo a v průběžném pořadí International Swimming League jsou po pěti utkáních v euro-asijské skupině na posledním pátém místě.

"Snad se nám podaří postoupit do finále, to by bylo bezva," uvedla Kubová. "Teď máme čtyři dny volna a pak nás čeká další závod. Pořád ještě hodně těžce trénujeme, ladíme prý na semifinále, tak snad začneme více odpočívat," dodala chomutovská plavkyně.

Další zprávy