Dva chlupatí parťáci, kteří jsou ve své velikosti stejně rozdílní jako Štaflík a Špagetka, jsou těmi prvními, kdo člověka u dveří vítá. "Ten menší se nejspíš bude muset trochu vyštěkat, ale za chvíli to bude dobrý," upozorňuje Vladimír na povahu malého křížence, který vypadá jako jezevčík, ale s hlavou velkého psa. "Vzali jsme si ho z jedné 'dočasky' jako malé štěně. Je to živel, který má spoustu energie. To tenhle, ten už je celkem kliďas," dodává přítelkyně Magdaléna usazená v kuchyni na zemi vedle desetiletého boxera, kterého láskyplně hladí, zatímco malý rošťák kolem ní poletuje a vyžaduje, aby mu hodila hračku.
"Jak Magdička komunikuje se zvířaty, je jedna z věcí, kterou na ní mám opravdu rád. Je pro mě romantizující vidět, jak hezky se o ně stará. Občas to ale zasahuje do mého výkrmného režimu, protože se stane, že přijdu domů a vidím, jak se na okně chladí třeba kuřecí s rýží, což mám fakt rád. A ona řekne: 'Ale to je pro psy.' Pak se mě zeptá, co budu jíst já. Pořád mi přijde, že by to mělo být naopak," směje se filmový a divadelní herec, který je od roku 2018 členem souboru Dejvického divadla.
"Umím se jen válet a nic nedělat"
Vladimír Polívá bývá poměrně vytížený, v posledních měsících ale zvolnil a věnuje se hlavně divadlu. Když nehraje, je hodně doma, ale ještě radši utíká na Moravu, kde má v malé obci nedaleko Brna víkendový dům. "Ujíždíme tam, kdykoli máme více volných dní. Pro mě je to tam dokonalé, a protože jsem tradiční a nerad něco měním, chci, aby to tam zůstalo tak, jak to je," říká ke svému útočišti obklopenému přírodou. "V téhle fázi si nedokážu představit, že bych tam bydlel, zkrátka mám jinou životní dynamiku. Vím ale, že tam na mě ten dům čeká, takže je možné, že si třeba v 50 řeknu 'a dost!' a odstěhuji se z Prahy," říká pětatřicetiletý syn Bolka Polívky a Chantal Poullain.
V pražském činžovním domě, který stojí nedaleko Dlouhé ulice, jsou partneři rádi. Mezi sousedy mají i kamarády, s nimiž se vzájemně navštěvují a tráví spolu volný čas. "Domov a soukromí je pro nás posvátné, ale večírků už tady pár bylo," usmívá se rodák ze Švýcarska s francouzským a českým občanstvím. "Myslím, že žijeme docela společenský život, ale také jsme rádi jen spolu, buď jsme doma, nebo vyrazíme třeba do divadla a samozřejmě se věnujeme psům," dodává k životu v Praze.
V bytě o velikosti 3+1 je kuchyň s jídelním stolem, ložnice, obývací pokoj s přeplněnou knihovnou a starožitným křídlem, které Vladimír zdědil po rodině a proměnil ho ve velký konferenční stůl. "Když jsme tady začali s Magdou bydlet, prosadil jsem si svoji vlastní trucovnu, kde se můžu zavřít a dělat si, co chci," popisuje třetí pokoj Vladimír, který se kromě divadla rád věnuje i dalším formám umění, jako je malba, hudba nebo sochařství. "Myslím si, že herectví není jen o povolání samotném, ale i o schopnosti poznávat sám sebe. Když se člověk věnuje jen práci, má na své skutečné já málo času," vysvětluje.
Ač je v tvůrčích činnostech perfekcionista, doma umí i nic nedělat. "Já si prostě lehnu a čtu si. Nebo si pustím film a jen tak jsem. Magda ale umí lenošit jen občas, většinou když ji k tomu donutím nebo je po nějakém náročném večeru. Jinak musí pořád něco dělat," popisuje kontrast dvou osobností, které spolu žijí už tři roky.
"Myslím, že než se ke mně Magdička nastěhovala, byl jsem větší bordelář. Přišel jsem z divadla a moje věci byly jako dlouhá šňůra, která se táhla od předsíně až k posteli. Mně to ale nevadilo, protože jsem ráno vstal, posbíral jsem triko, sako, kalhoty, ponožky, boty a hotový jsem vyšel z bytu," směje se s tím, že ten, kdo domácnosti dává pravidelný řád, je spíš jeho partnerka.
V galerii se můžete podívat na to, jak Vladimír bydlí i co má doma nejraději.
