Zabýváte se průmyslovým odvětvím známým pod zkratkou sex tech. Když se řekne sex tech, vybaví se mi sexuální roboti, porno ve virtuální realitě nebo seznamovací aplikace Tinder. Předpokládám ale, že jde ve skutečnosti o mnohem širší oblast, nebo ne?
Spojení sex tech zahrnuje všechny technologie, které nějakým způsobem obohacují lidskou sexualitu. Technologie vyvinuté pro tyto účely mohou využívat virtuální a rozšířenou realitu, umělou inteligenci, robotiku i nejrůznější aplikace. Lidská sexualita ovšem není jen o sexuálním styku jako takovém a stejně tak můžeme mluvit o sexuální výchově, sexuálním zdraví, sexuální asistenci, mezilidské intimitě a partnerských vztazích.
Existují například různé mobilní aplikace podporující naši informovanost v oblasti sexu a vzdělávat se můžeme i pomocí virtuální reality. Za zmínku stojí mnoho technologií, které nás mohou dovést k sexuálnímu uspokojení a spousta z nich vůbec nevypadá jako sexuální hračky, ale spíš jako dárkové umělecké předměty. Protože velká část žen podle statistik občas zažívá bolestivý sex, přicházejí vývojáři také s technologiemi jako OhNut, což je silikonový chránič, který má podobným negativním zkušenostem zabránit.
Přijde mi, že sexuální technologie zatím stojí spíš na okraji mediálního zájmu. Co vás k tomuto odvětví přivedlo?
Nějakou dobu jsem působila v Microsoftu, kde jsem se zabývala tím, jak technologie ovlivňují naše fungování na pracovišti. Tohle téma mě ale po chvíli začalo nudit, a tak jsem pro různé firmy začala dělat výzkumy o tom, jak technologie vstupují i do jiných sociálních sfér.
Jednou mě oslovila Absolut Vodka, abych zjistila, jak technologie ovlivňují noční život v klubech a barech. Během tohoto projektu jsem potkala inovátory, kteří se snažili vyvinout osvěžovače vzduchu pro simulaci ve virtuální realitě. Ta vás měla přenést do situace, kdy sedíte ve vířivce se supermodelkami, a bylo důležité, aby váš mozek stimulovala jak po stránce vizuální a zvukové, tak po té čichové.
Úplně mě to ohromilo. Něco takového jsem do té doby viděla jen ve sci-fi filmech a zajímalo mě, jestli existují i další start-upy v podobném duchu. Jak jste totiž sám zmínil, nikdo o takových projektech nemluvil, protože téma sexu stále představuje v mnoha ohledech tabu. Podcast Future of Sex tak vznikl proto, abych problematiku prolínání technologií s lidskou sexualitou vnesla do veřejné debaty.
Zmiňovala jste, že technologie mohou být vhodným nástrojem sexuální výchovy. Můžete to rozvést?
Myslím, že technologie mohou rozšířit informovanost v oblastech sexuality jak u dětí, tak u dospělých. Sexuální výchovu dětí si berou na starost učitelé a rodiče, kteří ale často nestíhají držet krok s dobou, v níž nastupující generace vyrůstá. Už nestačí, aby dospívající v hodinách biologie zjistili, jak sex funguje po fyzické stránce, a aby pochopili, že s ním nejdřív oba partneři musí souhlasit a musí o něm umět vzájemně komunikovat. Přicházejí nové, s technologiemi spjaté problémy jako sexting, porno ze msty a ochrana před sexuálními predátory v on-line prostředí.
V reakci na to dnes v různých zemích vznikají aplikace, které teenagerům nabízí v těchto oblastech podporu. Jde o interaktivní nástroje, s jejichž pomocí se mohou dospívající spojit se sexuology a terapeuty, nebo díky nim dostávají odpovědi na své otázky prostřednictvím chatbotů.
V Austrálii takto funguje třeba Elephant Egg a ve Velké Británii zase Sexplanations. Většina dětí si v současnosti informace o sexu zjišťuje na Googlu, kde se dostává k tisícům názorů, z nichž mnoho není nijak podložených, a tyto aplikace nabízí vhodné řešení, jak je od vyhledávače odvést. Problém je, že do nich moc investorů nechce vložit peníze, protože příliš nevydělávají.
Mnohem víc technologických nástrojů zaměřených na vzdělávání v oblasti sexuality cílí na dospělé. Můžu jmenovat například O.school, což je streamovací platforma podobná Netflixu, která vám pomůže například při hledání vlastní sexuální identity.
Na ženské publikum se soustředí zase platforma OMGyes, která ukazuje různé způsoby, jimiž ženy mohou dosáhnout vyvrcholení. Tato služba vznikla na základě dotazníkového šetření dvou tisícovek žen mezi 18 a 69 lety, které vývojářům pomohly identifikovat dvanáct různých technik k dosažení orgasmu a vytvořit edukační grafiky a videa. Vtipné je, že žádná podobná studie na téma ženského orgasmu až do roku 2016 nevznikla. To si pak člověk říká: "Proč to proboha někoho nenapadlo dřív?"
Hodně se mluví o tom, jestli můžeme porno chápat jako nástroj sexuálního vzdělávání. Jak se na to díváte vy?
Často se setkávám s názorem, že porno je příšerné a musíme se ho zbavit, což je podle mě mylná představa. Nikdy lidi nepřimějeme k tomu, aby se na porno přestali dívat. Když jsem se jako výzkumnice ptala dětí, kdy se poprvé setkaly s pornografií, zjistila jsem, že některé z nich měly první takovou zkušenost už ve třech letech, což připadalo šílené i mně.
Těm, kteří nemají přístup k jiným edukačním materiálům, může porno skutečně sloužit jako forma sexuálního vzdělávání. Vyvstává ovšem riziko, že v mladém věku nedokážete plně odlišit fikci od skutečnosti, a když dospějete do doby, kdy sami chcete mít pohlavní styk, může být vaše chování k partnerovi ovlivněné tím, co znáte z porna.
Proto je dobře, že přibývá videí, která se snaží vyhnout příliš explicitním a násilným stereotypům známým z tradiční pornografie. K této kategorii se řadí například stránka Cindy Gallopové s názvem Make Love Not Porn, která obsahuje videa běžných lidí při běžném sexu.
Pořád jde o porno, ale diváci v něm vidí scény, které jsou realistické, a zahrnují také značnou míru komunikace mezi partnery. Švédská režisérka Erika Lustová zase natáčí porno ve stylu nezávislé kinematografie, což je další dobrá protiváha k agresivním videím mainstreamové pornografie.
Jedna z posledních epizod dystopického seriálu Black Mirror vyprávěla o dvou heterosexuálních mužích, kteří spolu měli sex ve virtuální realitě, kde jeden z nich figuroval jako žena a druhý jako muž. Po tomto zážitku se ovšem ani jednomu nedařilo dostatečně vzrušit při styku se skutečnou partnerkou. Může jít podle vás do budoucna o reálný problém?
Představa, že si nasadíme brýle pro virtuální realitu, a budeme moct zakoušet, jaké to je ocitnout se v kůži opačného pohlaví, mi přijde ohromně zajímavá. Některé společnosti už na vývoji podobných technologií pracují, ale soustředí se na zprostředkování zážitku, jak se různé sociální skupiny cítí v zaměstnání. Chtějí totiž předejít sexuálnímu obtěžování a rasové diskriminaci na pracovištích.
Pokud se ale vrátím k vaší otázce, tak musím odpovědět, že možné negativní dopady zatím nedovedeme předvídat. Abyste došli k podobně silnému zážitku, jaký měly postavy seriálu Black Mirror, musel by vývoj virtuální reality pokročit do mnohem vyššího stadia, než v jakém se nachází teď. Když si totiž brýle pro virtuální realitu vyzkoušíte dnes, tak rozhodně nepohltí všechny vaše smysly a pořád si připadáte, jako byste sledovali trochu pokročilejší formu 3D filmu.
Před pár měsíci se na internetu objevila aplikace, která na základě fotky dokázala simulovat, jak by člověk, který je na ní zachycený, vypadal nahý. Nabízí se tedy otázka, jestli vlády dokážou spolehlivě regulovat, jak lidé s technologickými vymoženostmi nakládají.
Zrovna aplikace, o které mluvíte, byla z trhu poměrně brzy stažená, a to hlavně díky pozornosti médií. Novináři totiž pracují mnohem rychleji než zákonodárci. Ti se teď naopak hodně zabývají legislativními úpravami takzvaného porna ze msty, tedy distribuce nahých fotek a videí, které lidé v dobré víře posílají svým partnerům a které pak mohou být použity proti nim.
Pokud v Americe posíláte a přijímáte zprávy se sexuálními audiovizuálními materiály a jste stále nezletilí, pak se z pohledu zákona dopouštíte distribuce dětské pornografie. Tohle samozřejmě většina dospívajících vůbec netuší, a proto bychom měli klást takový důraz na sexuální výchovu, která bere v úvahu současné trendy.
Dalším zajímavým tématem, které se objevilo ve vašem podcastu, jsou vztahy mezi člověkem a technologií. Na letošní konferenci Brain Bar v Budapešti jste mluvila například o japonském zařízení s názvem Gatebox.
Ano, Gatebox vypadá jako velký skleněný válec, uvnitř kterého se nachází modrý hologram japonské komiksové postavičky. Ta se hýbe, mluví na vás a funguje taky jako chytrá domácnost, takže podobně jako Alexa a Google Home na základě vašich pokynů reguluje teplotu v bytě nebo zapíná a vypíná osvětlení.
Na rozdíl od jiných chytrých domácností vám ale zároveň posílá textové zprávy, když nejste doma. Píše vám třeba, že jí chybíte a že se těší, až vás zase uvidí. To, co na Gateboxu někoho láká a co současně jiné lidi děsí, je skutečnost, že má naprogramované emoce. Ty působí natolik uvěřitelně, že se můžeme ptát, jestli je možné mít intimní vztah s technologií.
Jak byste na tuto otázku odpověděla? Můžeme se zamilovat do umělé inteligence?
Zdá se, že můžeme. Když Gatebox poprvé vstoupil na trh, tak výrobci během jediného týdne hlásili, že mají vyprodáno. Letos přišli s druhou verzí a ta už je taky úplně vyprodaná. Našlo se dokonce několik případů mladých Japonců, kteří se svou virtuální asistentkou alespoň symbolicky uzavřeli manželství.
Může ale technologie někdy nahradit lidskou bytost v celé její nepředvídatelnosti?
Z celého srdce bych vám ráda odpověděla záporně. Mně samotné se zdají lidská kreativita, spontaneita, představivost a intuice nenahraditelné a až donedávna výrobci technologií nedovedli tyto vlastnosti ani trochu replikovat.
Gatebox už ale přece jenom na člověka reaguje poměrně kreativně a pacientům s Alzheimerovou chorobou dnes zase dělá společníka robotický tuleň Paro, který je v podstatě vylepšenou verzí hraček tamagoči z 90. let. Doufám, že zmíněný scénář nenastane, ale opět lze jen těžko říct, co nám budoucnost přinese.
Nebojíte se, že lidi virtuální společníci a společnice vzájemně odcizí a oni pak přestanou umět navazovat vztahy s reálnými osobami?
Při svém výzkumu zaměřeném na teenagery jsem si všimla, že jejich představy o intimitě už jsou na míle vzdálené těm mým. Jejich schopnosti zvládat nepříjemné situace jsou daleko nižší, což je podle mě dané tím, že se velká část jejich života odehrává v mediovaném kontextu sociálních sítí.
Místo toho, aby si něco s někým vyříkaly tváří v tvář, napíšou to prostřednictvím Messengeru. Zároveň dnes všude kolem sebe vidíme epidemii osamělosti a zdá se mi, že skoro každý se dnes cítí odtržený od druhých. Domnívám se, že se vzájemně izolujeme tím, jak se snažíme vyhýbat bolestivým zkušenostem. Chceme dokonalé vztahy a dokonalý sex, ale už nechceme žádné z těch nepříjemností, které k lidské blízkosti přirozeně patří. Vývoji tímto směrem bychom měli zabránit a pokusit se obnovit dovednost důvěrné komunikace.
Zkusme se na závěr ještě na chvíli dotknout pozitivních stránek odvětví sex tech. Na webu Future of Sex uvádíte, že může významně pomoci některým ohroženým společenským skupinám. Můžete zmínit konkrétní příklady?
Sex tech může být prospěšný pro šedou zónu populace, u které ani neuvažujeme, že by mohla mít sex. Podílela jsem se například na hackathonu, kam jsme pozvali lidi s postižením, aby společně s námi vyvinuli technologii, která by jim mohla pomoct.
Tímto způsobem vznikl mimo jiné vibrátor ovládaný pomocí hlasu určený pro ženy na invalidním vozíku. Taky se tam potkali hluchý muž s němým a společně vytvořili chatbota, který by podobně handicapovaným mužům radil, jak se chovat, když se po dlouhé době dostanou do intimní situace se ženou.
Sex tech by také v budoucnu mohl bránit sexuálnímu napadení. V Jihoafrické republice vyvinuli speciální kondom s názvem Rape-aXe, díky němuž by ženy mohly předcházet znásilnění. Je naplněný ostny, které se spustí ve chvíli, kdy se navlékne. Ženy by si ho mohly brát na večírky nebo na rande naslepo. V Jihoafrické republice ho vytvořili proto, že tam podle statistik každých 17 vteřin nějakou ženu znásilní. Zatím mají k dispozici jen prototypy, které nejsou veřejně dostupné kvůli tomu, že stále vyvolávají značnou kontroverzi. Právě proto mi ale přijde důležité o nich ve svém podcastu a na různých konferencích mluvit.
Video: Děti si na internetu píšou s pedofily. Rodiče to nechtějí vidět, internet podceňují, tvrdí Dočekal
