Uhlí v krvi, prach v plicích a teď prázdno. Se stonavskou šachtou odcházejí i havířské rody

I když je jen krátce po šesté večerní, potemnělá Stonava jakoby odpočívala. Na nebi září sytě zelený neonový nápis ČSM se symbolem mlátka a želízka na vrcholu skipové věže, prázdnými ulicemi se rozléhá monotónní vrčení.

„To je HDV,“ podívá se Martin Sikora směrem k šachtě. Tedy hlavní důlní ventilátor, který má na starosti vhánění vzduchu do podzemí Dolu ČSM. „Manželka to nechápe, ale já poznám, jestli jede HDV-1 nebo HDV-2,“ vypráví u branky svého domu. A nabízí jednoduchý klíč –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ záložní ventilátor číslo dvě prý vydává hlubší zvuk.

Během pár metrů, které musí po chodníku ujít od plotu ke dveřím svého domu, se ukáže, že Sikora špatně našlapuje na pravou nohu. Když potom novinářské návštěvě uvaří kávu, v obýváku vyhřátém ohněm z krbu popisuje, co přesně se během jedné noční šichty v dubnu 2024 stalo.

S ostatními kolegy z báňské záchranné služby zrovna „plenili“ výztuže porubů. Protože přístroje naměřily vyšší hodnoty oxidu uhelnatého a hrozilo samovznícení, záchranáři pracovali v ochranných oblecích. Sikora sledoval, jak vysoké nebezpečí v dole vládne. „A jak jsem chodil při měření, spadnul jsem, přisednul si nohu i s tím aparátem. Cítil jsem, jak mi praská holeň, bylo to, jako by praskalo lano. Četař mě pak vytáhl,“ přibližuje půlnoční dění.

Sanitka ho odvezla ze Stonavy do nemocnice na vyšetření. Tam mu po rentgenu nohu zasádrovali. „Šachta dává nejen šéfy, ale i dobré kamarády. V noci jsem jednomu zavolal a kolem páté ráno mě přivezl domů,“ pokyvuje Sikora hlavou. „Od té doby jsem už nesfáral, léčil jsem se. Loni sedmého července jsem na šachtě odevzdal všechny věci.“

„Mamka šťastná nebyla“

Martin Sikora patří do rodiny, pro niž černé uhlí představovalo živobytí několik desetiletí. Na šachtě pracoval jeho dědeček, obě babičky, otec a „mamka“ také. A dokonce i jeho manželka, s níž se seznámil přímo ve známkovně Dolu ČSM a začali spolu žít ve Stonavě.

Přitom on sám původně o fárání v podzemí neuvažoval. Po průmyslovce nastoupil do Ostravy na vysokou, ovšem na báňské rychle zjistil, že tohle není nic pro něj. „Chtěl jsem do práce, ale v té době nic nebylo,“ vrací se Sikora do roku 2007.

„V té době končila Dukla, normálně nové lidi na šachtu nebrali. Zapsal jsem se a pak mě vybrali,“ vybavuje si, že dva měsíce tehdy strávil na pracáku. Po čtrnáctidenním zaškolení spolu s dalšími čtyřmi úplnými nováčky pak sjel do „báně“.

„Nebál jsem se toho a chytlo mě to. Mamka nebyla šťastná, bála se každý den, co jsem byl dole. Otec mi řekl, ze to není nic s medem a že to není tak, že tam nastoupím a za měsíc odejdu,“ usmívá se Sikora při vzpomínce na to, když v ČSM začínal. „Strach z fárání jsem vůbec neměl, jen člověk musí mít respekt,“ svěřuje se.

A nevadilo mu ani to, že už tehdy se nahlas mluvilo o tom, jak blízko je konec OKD. „Všichni byli negativní a říkali, že to budou poslední roky - říkali, že každý rok je ,zajebaný‘. Až to přijde, tak to přijde, říkal jsem já, měl jsem práci, furt platili, ty peníze byste jinde nenašel,“ pokyvuje hlavou s tím, že jen jednou mu poslali pouze 70 procent mzdy, když byl podnik v insolvenci.

Hned od začátku měl na starosti vybavování. Tedy připravování porubů k rubání. „To znamená, že jsme vyrazili chodby - úvod a výduch, připravili prorážku, kam se vozila mechanizovaná výztuž,“ vypočítává havíř. Tyto konstrukce se buď jen „překlízely“ z jiných porubů, nebo je Sikora se svou partou v takzvané montážní komoře poblíž výduchu smontovali nové a dopravili do porubu.

„Tam se výztuž upnula, instalovali jsme pásové dopravníky, stěnový dopravník a kombajn,“ pokračuje ve výčtu toho, co všechno museli dělat, než další kolektivy zahájily samotné dobývání uhlí. Postupně se vypracoval až na mechanika provozu, kdy měl na starosti hned několik úseků. A když byl nějaký problém, musel na šachtu. Třeba i v noci.

„Půllitr rumu, půllitr griotky a dvě desítky“

Řada havířů, se kterými reportér deníku Aktuálně.cz ve Stonavě mluvil, vzpomínala na podzemní pivnici u pulca. Říkalo se tak jí proto, že hostinský měl prý „vypulené“ (tedy vyboulené) oči. A právě její návštěva patřila k součástí každé šichty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ než jel autobus domů, znavení horníci tu stihli vypít jednu či dvě nošovické desítky.

„Jako technik jsem ze šichty chodil vždycky poslední, to už bylo u pulca zavřené. Prý se tam kdysi čepovalo pivo, já už zažil jen lahváče a tvrdý,“ vypráví Martin Sikora ve svém obýváku.

„Moje partyja šla vždycky na čerta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to se koupil půllitr rumu, půllitr griotky a smíchalo se to do kupy. Každý pak vypil čtyři pulky, dvě desítky a šlo se na autobus. Po noční to bylo supr, přišel jsem domů, osprchoval jsem se a spal až do odpoledne,“ vypráví Sikora, jak alkohol pomáhal havířům odpočívat. „Ale byly typy, co nemohly trefit ani na zastávku,“ dodává.

Katastrofa z 20. prosince 2018, kdy měl Důl ČSM slavit půlstoletí existence, ale všechno změnil podzemní výbuch a třináct mrtvých havířů, zasáhla i Sikoru. Že se děje něco vážného, mu prý bylo jasné z telefonu s dispečinkem, který mu tehdy řekl, že nemá čas.

„My jsme ty lidi i toho hlavního předáka znali. Ta šachta vesměs nefungovala, do konce roku probíhaly jen záchranářské práce. Bylo to všechno v jiném režimu,“ vrací se do přelomu let 2018 a 2019. „Zasáhlo to všechny tady, ale šli jsme do práce. To byl jeden z těch důvodů, proč jsem se dal k záchranářům.“

A i když je hned jasné, že se mu o tom nemluví snadno, pustí se do tři roky starých vzpomínek: „Bylo to jednou v lednu, kdy jsem v Ostravě na hlavní stanici držel týdenní hotovost. Na jihu (část Dolu ČSM –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.) byl geomechanický jev. Všechny jsme evakuovali, ale jeden tam zůstal.“ Tři záchranářské čety pak prý až do večera vyprošťovaly mrtvého havíře, kterého stěny „přitlačily“.

Související

„To hrozné musíte zapomenout.“ Poslední uhlí z porubu 300215, kde zaniká havířina

Ani po takovém zážitku názor na havířinu nezměnil. Šel by do toho znovu. I proto, že měl na šachtě štěstí na lidi. Obdivně tak mluví o jednom ze svých předáků Tondovi, před nímž prý Sikoru mnoho kolegů varovalo. „Byl ras, ale naučil mě začátek toho vybavování. On si mě bral na nejdůležitější věci, upínání sekcí. Mě to bavilo, nechtěl jsem sedět a dělat podružné úkony. Naučil mě dril a že všechno muselo mít řád –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ začátek a konec.“

A závěr má teď i samotná těžba. Martin Sikora jako slezský patriot věří, že region se bez uhlí obejde a využije toho. „Vůbec ničeho nelituju, zážitky bych nikde jinde nenašel, takový styl práce už nikde jinde není, žil jste tím 24 hodin denně,“ svěřuje se novináři, zatímco předvádí knihovnu zaplněnou publikacemi o uhlí, dolech a Slezsku.

„Vždycky jsem se tam bála jít“

Stejně jako Sikora ve Stonavě žije i Taťána Karová. Ta se tu i do hornické rodiny v 60. letech narodila. Havířem byl její dědeček, otec a pak i manžel. „Od dětství jsem byla obklopena těmi šachtami,“ usmívá se žena, jež se už několik let na Dole ČSM stará o koupelny.

„Děda byl nemocný, měl silikózu, slýchávala jsem, že měl ty plíce zaprášené. Otec dělal na 9. květnu, ta šachta byla blízko. Hned za lesem jsme měli Stonavu, blízko ještě Františka, 1. máj či armádu (ČSA –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.). Havíře jsem potkávala v autobuse,“ vyzdvihuje, že v téhle části Slezska jste prostě uhlí neutekli.

Ona sama však dlouhou dobu „vzdorovala“ a za prací dojížděla až do Bohumína. „Přitom šachtu mám za domem. Vždycky jsem se tam bála jít pracovat, tolik chlapů, takové obavy jsem měla, neměla jsem ponětí, jak to tam chodí,“ směje se dneska Karová.

To se ale změnilo ve chvíli, kdy její syn začal chodit do školy a ona se z Bohumína vracela domů pozdě. Před 14 lety se v ní něco pohnulo a obrátila se na manžela: „Víš co, já na tu šachtu půjdu. Zeptej se mi tam.“ A tak se i její život propojil s uhlím.

Jenže to už bylo v době, kdy OKD a hlubinná těžba černé suroviny začala psát svoji poslední kapitolu. A kdy dávný budovatelský optimismus na šachtách vystřídala špatná nálada z blížícího se konce. „Můj bývalý předák vždycky říkal, ať nejdu jinde, ze ČSM se bude zavírat jako poslední. Je to můj druhý domov, nastoupila jsem na úklid, pak se jsem po třech měsících začala zaučovat na koupelnářku,“ svěřuje se.

Na starosti tak měla nejen péči o sprchy, ale těm, kdo vyfárali, chystala i ručníky a další věci do skříněk. Ve stonavském dole by ráda vydržela do letošního listopadu, kdy by mohla nastoupit do penze. „O tom konci těžby jsem neuvažovala, pořád to jelo, jelo. Jen jsem si říkala, ať mi to vyjde do důchodu, ať nemusím hledat zaměstnání před důchodem,“ vypráví Karová.

Stejně jako Martin Sikora si jasně vybavuje prosinec roku 2018. I proto, že v den tragédie šla s kamarádkou ve Stonavě na kafe. „Nikde moc nechodím, ale zrovna jsem byla u nás v PZKO (kulturák polského kulturně-osvětového svazu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.). Přijdu domů a manžel mi oznámil, že na šachtě byl výbuch. Ráno, když jsme šli na šichtu, už jsme věděli, co se děje,“ zní Karová smutně.

A rychle dodává: „Vypomáhala jsem v ochranných pomůckách, ty chlapy jsem znala, chodili si pro rukavice. Tak jsem věděla, o koho se jedná, hrozný pocit.“ I ona přiznává, že první měsíce roku 2019 na Dole ČSM přinesly nejtíživější období, které tam zažila: „Bylo to cítit ve vzduchu. Ten smutek, když jsme se s někým míjeli na chodbě. Zůstali tam hodně mladí, hodně líto mi to bylo.“

Těžká atmosféra ve stonavském podniku vládne také nyní. Naštěstí nikdo nezahynul, ovšem na poslední stovky zaměstnanců včetně Taťány Karové tu dolehla realita. To, že už se žádné uhlí nevytěží a pod zemí probíhají jen likvidační práce a příprava k definitivnímu odstavení celého provozu.

Související

„Je tam toho furt v pysk, ale rosí se i bělmo v očích.“ Proč už nikdo uhlí nevytěží

Podle Karové se z Dolu československé mládeže vytratil život. „Už tam není ten šum, ti horníci chybí. Lítali v určitou hodinu po schodech vyměnit si prádlo. Jak vyfárali, to už jste slyšel to dunění po schodech, když šli z vrchu,“ loví v paměti.

Aby vedení OKD dalo i symbolicky najevo, že těžba skončila, hned ve středu 4. února, kdy proběhlo slavnostní loučení s uhlím, na několik hodin zhaslo zelené kladívko a mlátko na vrcholu skipové věži. A symbol viditelný na několik kilometrů daleko prý brzo vypnou už napořád.

Což bude i pro Taťánu Karovou velmi bolestivé. Přímo ze svého okna totiž vidí celý důl včetně vrátnice i věží. „Já se asi zblázním,“ vyhrkne upřímně. „Asi jsem se do té šachty…, víte, teď vážím slov, prostě hodně mi přirostla k srdci,“ dořekne nakonec.

I ona stejně jako Martin Sikora a stovky dalších si před několika dny uvědomila, že jsou tou poslední generací ve svých rodinách, které černé uhlí dávalo práci.

Smuteční pochod havířů Ostravou, kdy se celé Slezsko loučilo s černým uhlím (4. 2. 2026)