A.cz: Jak počítačové hry reflektují současnou migrační krizi?
Ono trvá velmi dlouho, než se hra vytvoří, takže k současné krizi toho moc není. Existuje ale několik tzv. news games, které by tuhle aktuální krizi přibližovaly. Máme zde třeba Syrian Journey od BBC, která sleduje uprchlíky ze Sýrie na cestě do Evropy. Hráč má jen několik omezených možností, jak se do Evropy dostat, i přesto je hra velmi složitá a náročná. Často totiž sami cítíte, že žádná z možností není správná, není dobrá, ovšem musíte se rozhodnout, pokud chcete "přežít."
A.cz: A jak jsou hry o migraci obecně tematicky zpracovány?
Skupiny vývojářů, které se pustily do vývoje takovýchto her, mají povětšinou humanistické záměry. Téma většinou není traktované z pozice antiimigrantských názorů. Ale existují i takové. Slavná je třeba hra Border Patrol, která se věnuje tématu toho, jak Mexičané prchají přes hranice do Ameriky. Hra je velice agresivní, protože cílem hry je zastřelit třeba zděšenou prchající matku s dětmi. Zároveň je to celé v takovém žertovném pojetí.
A.cz: Co podle vás spojuje tyto protiuprchlické hry?
Já jsem se na tyto "zlé hry" zaměřila s myšlenkou, že pochopím, proč někteří lidé nechtějí, aby k nám imigranti chodili, proč nechtějí pomáhat uprchlíkům, jaké jsou jejich důvody. Všech těch pět her, které jsem našla, vyjadřovalo spíše strach z toho, že nás zavalí. Že je jich moc a nás málo, takže v podstatě takový xenofobní strach z cizího.
Nebyl tam žádný hlubší nebo komplexnější systém, který by ukázal skutečné dopady migrace. A přitom by to šlo, třeba ukázat, zdali nám uprchlíci skutečně budou brát zdroje. Když do Německa přijde milion uprchlíků, tak je možné, že ta infrastruktura na to nebude schopna reagovat. Tím se však hry nezabývaly.
Helena Bendová
- Filmová a herní teoretička a pedagožka.
- Vystudovala filmovou vědu, působila mj. v Národním filmovém archivu a několik let jako šéfredaktorka časopisu Cinepur.
- V současnosti pracuje na FAMU v rámci Centra audiovizuálních studií.
- V roce 2014 spolu s Matějem Strnadem sestavila sborník Společenské vědy a audiovize, připravuje knihu Umění počítačových her. (zdroj: DokRevue.cz)
A.cz: Říkáte, že většina her je humanistických. Můžeme se skrze ně něco naučit?
Hry se snaží většinou ukázat podmínky a důvody, kvůli kterým lidé prchají. Co je k tomu vede. Často za tím není jen ekonomický zájem, že se chtějí mít lépe a pobírat naše sociální dávky, ale že je to nutnost, kterou musí udělat. Ty hry jsou dobré, že nás dají přímo do role toho člověka, zjistíme, jak je to složité, z takové situace uprchnout, jak je to životu nebezpečné, kolik je to stojí úsilí a peněz.
Když si to prožijete na vlastní kůži, tak to, myslím, může velmi dobře vyvolávat empatii, i v těch protiuprchlicky naladěných lidech. Věřím, že kdyby si tito lidé zkusili zahrát některou z těch komplexnějších her, tak by pochopili, jaké to doopravdy je.
A.cz: Hry ale nejsou ve společnosti často úplně dobře vnímány. Jsou označovány za špatné, jejich význam je upozaďován. Mohou mít skutečně nějaký dopad?
Je otázka, jak to distribuovat. Jak takovýto typ her dostat k těm lidem, kteří by potřebovali trošku otevřít oči. Byla bych moc ráda, ale je pravda, že takovéto hry si budou většinou vyhledávat lidé, kteří se o tu problematiku zajímají. Myslím si, že jedna z cest je, aby se i mainstreamové, tzv. AAA hry snažily odkrývat tu situaci.
Dobrým příkladem může být hra GTA IV, kde hlavní hrdina hry Niko Bellic, imigrant z Jugoslávie, připlouvá do New Yorku. Část síly této narace je v tom, že hrdina nechce být gangsterem, k čemuž ho ale spád různých okolností v Americe pohání. On sám si v Evropě zažil těžké chvíle, válečné běsy a sám ve hře říká, že už nechce násilí a nechce v tom kolotoči pokračovat. Vy ho k tomu jako hráč nutíte, protože by bez toho hra nemohla pokračovat, ale zároveň víte, že jste to do určité míry právě vy, kteří jste zodpovědní za jeho špatné chování. Hra staví hráče před těžké morální dilema, což je z herního pohledu hrozně zajímavé.
A.cz: Jakou výhodu mají hry při reprezentaci reality?
Velká výhoda je, že jsou interaktivní. My sami v té hře děláme rozhodnutí, vstupujeme do fikčního světa, který na nás zpětně reaguje, což je úžasně využitelné třeba v rámci morálních voleb. Jedna z definic her je, že to jsou série zajímavých rozhodnutí. Když ta rozhodnutí spojíte s morálkou, tak jsou extrémně zajímavá. Může to být strašně obtížné se rozhodnout, abych v rámci té hry udělal to správné.
Zároveň ve hře vidíme samotné důsledky našich rozhodnutí. A pokud se nám nelíbí, můžeme se vždy vrátit zpět a zkusit to znovu, třeba lépe. Vidět je to třeba na hře Civilizace, která nás učí systém ekonomického, politického a vojenského rozhodování. Učí nás to výbornou formou skrze naše rozhodování. Cítíme sami zodpovědnost za to, co jsme udělali.
A.cz: Existuje i kategorie dokumentárních her. Čím se vyznačují?
Dokumentární hry dokážou simulovat systém. Ukazují vám třeba, jak funguje zemědělství v určité zemi, jak složité je pro zemědělce se udržet v profitu, jaké plodiny se tam mohou a nemohou pěstovat. Jaká jsou s tím spojena morální rozhodnutí, jestli například hnojit nebo ne. Úžasné na tom je, že si vlastně sami vyzkoušíte, jaké to je. Sami se dostanete do dané situace a na vlastní kůži tak můžete zjistit nástrahy a překážky.
A.cz: A pokrývají dokumentární hry i skutečné události?
Určitě. Existuje například mnoho her o humanitárních katastrofách. Když bylo zemětřesení na Haiti, tak vzniklo několik dokumentárních her, které nám měly empaticky přiblížit situaci postižených lidí. Sami jste si tak mohli vyzkoušet, co s tím dělat, jak zemi rekonstruovat, jak pomoci lidem, co jsou najednou bez domova.
A.cz: Na svém blogu jste za dokumentární označila i historicko-akční hru Assassin's Creed. Co je na ní dokumentárního?
Assassin's Creed má sice fikční příběh, kde se vžíváte do role zabijáka, ale přitom se ocitáte v historických kulisách. Například ve třetím díle se ocitáte v Bostonu, kde je ohromně pečlivá, přesná, vizuální rekonstrukce města z 18. století. I když v rámci hry musíte plnit nějaké zabijácké a bojové úkoly, tak se zároveň úplně nenásilně ocitáte v dokonalé rekonstrukci tehdejšího světa. Vidíte, jak byli lidé oblečení, jak fungovala infrastruktura, jaká byla architektura. Pomocí toho života ve fikčním světě se dozvídáte strašně moc užitečných historických informací.
A.cz: Myslíte, že je to i cesta, kterou se tvůrci vydávají? Máme zde třeba blížící se českou hru Kingdom Come: Deliverence, která si zakládá na historické akurátnosti.
Ono jich tolik není. Hodně se tato historická přesnost objevuje ve válečných hrách. Příkladem může být třeba série Medal of Honor. Tyto válečné hry ale můžou být trochu problematické politicky, protože se u nich často stává, že do nich vstupuje válečná propaganda, kdy se vlastně heroizuje násilí a nepřátelé jsou často odlidštěni a jsou zobrazováni třeba jen jako čistě zlí lidé.
Jsou tam navíc i některá omezení. Ve hře se vám třeba nikdy omylem nestane, že byste zastřelil dítě. Děti tam totiž nejsou, je to na hráče moc silný zážitek. Ale v realitě se takové věci dějí, jsou zabíjeni civilisté, ženy a děti. Tyto problematizující prvky do her nejsou vůbec včleňované.
