Praha - Americká jeptiška, sestra Jeannine Gramicková, přirovnává papeže Františka k rockové hvězdě. V tomto duchu bychom ji mohli označit za progresivní muzikantku, která sice hraje pro menší publikum, ale její styl má potenciál ovlivnit celý hudební svět. Už od 70. let totiž bojuje za práva LGBT (lesby, gayové, bisexuálové a transgender lidé, pozn. red.) katolíků.
Jeannine Gramicková na začátku našeho rozhovoru nadšeně ukazuje noviny, kde se píše o tzv. pochodech hrdosti pořádaných v New Yorku či Bostonu. V sobotu se zúčastní podobné akce i v Praze v rámci Prague Pride. Již ve středu se zapojila do festivalového programu přednáškou o šikaně v církvi.
Návštěvníci nakonec zaplnili aulu filosofické fakulty Karlovy univerzity, přestože se akce měla původně konat na Akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora. Kardinál Dominik Duka však akci zakázal. „Byla jsem z toho trochu v rozpacích. Aspoň nám udělal dobrou reklamu,“ směje se jeptiška. S Dukou by se přesto ráda sešla.
Sestra Jeannine kritizuje především katolické biskupy, kteří nejsou ochotni se problematikou LGBT zabývat. „V době, kdy americká média informovala o sebevraždách mladých lidí s homosexuální orientací, katoličtí biskupové, na rozdíl od představitelů jiných církví, mlčeli. Místo toho probírali manželství mezi mužem a ženou,“ říká.
Podle ní musí i církevní dogmata vycházet z kulturní změny. „Rosteme do chápání pravdy. Dnes už také církev nepodporuje otroctví či trest smrti, což bylo dříve normou,“ dává příklad.
Proč je zrovna katolická církev k LGBT lidem tak netolerantní?
Problém vidím ve vedení. Jsou to všechno muži, kteří žijí v celibátu. Nevědí nic o tom, jak funguje sexualita v reálném životě.
V řadě církví celibát není. Myslíte, že i ta vaše časem dospěje k jeho zrušení?
Koukněme se zpátky do minulosti. Až do 11. století kněží v celibátu žít nemuseli. V současnosti mají někteří biskupové vůli možnost sňatku znovu zavést. Domnívám se, že i papež František by tomu byl nakloněn. Napřed ho však musí někdo požádat.
Jste feministka?
Samozřejmě. Přála bych si, aby všichni lidé byli. Feminismus přece usiluje o rovnost mezi pohlavími.
Pracujete také s LGBT lidmi, kteří nejsou katolíci?
Nepracuji. Ne, že bych nechtěla, ale s katolíky máme pořád práce dost. Myslím, že se nám už podařilo změnit postoje značné části z nich. Problém je stále s biskupy, tedy s vedením církve. A protože z nich mají ti níže postavení strach, je těžké něco prosadit.
Proč jste se rozhodla stát se jeptiškou?
Vyrostla jsem v katolické rodině, která ovšem nikdy do kostela nechodila. I přesto mě rodiče dali do katolické školy. Moje učitelky byly jeptišky a já se s nimi skamarádila. Měly mě rády, protože jsem byla dobrá studentka. Už od druhé třídy jsem cítila, že chci být jednou z nich. Chodila jsem každý den do kostela a obdivovala jejich laskavost. Když to teď analyzuji, chtěla jsem se vlastně vyrovnat dobru, které ony zosobňovaly.
Ani v pubertě jste si to nerozmyslela?
Střední školu jsem si nesmírně užívala. Taneční zábavy a večírky, to bylo moje. Dokonce jsem musela odmítnout dvě žádosti o ruku. V posledním ročníku jsem si řekla, že musím začít brát život vážně, a rozhodla se jít do kláštera.
Co na to vaši rodiče?
Byla jsem jedináček. Matka si myslela, že z touhy být jeptiškou jednou vyrostu. V šestnácti jsem dostala auto, poslali mě na výlet do Evropy – zkrátka snažili se, abych poznala skvělé věci, které život nabízí. Báječně jsem si to užila, ale mé rozhodnutí vstoupit do kláštera se nezměnilo. Můj otec se obával, že se o mě nikdo nepostará. Ujistila jsem ho, že to zvládnu sama.
Jaká byla vaše cesta k LGBT komunitě?
Během doktorského studia matematiky na Pensylvánské univerzitě jsem potkala Dominika, který byl gay. Naše přátelství jsem vnímala jako další signál od Boha. Ptal se mě, co dělá katolická církev pro práva gayů. Musela jsem přiznat, že nic. A on na to, že bych se do toho měla pustit.
Než jste potkala Dominika, jak jste přemýšlela o homosexuálech?
Vůbec nijak! Ani jsem nevěděla, co to znamená, bála jsem se zeptat. Zjistila jsem to, až když mi bylo přes dvacet.
Říkáte, že člověk by se měl řídit svým svědomím a srdcem, i kdyby to mělo být v rozporu s názorem rodičů nebo s učením církve. Platí to jen ve vztazích?
Ne, myslím si, že by to měl být vůdčí princip našich životů. Dělej, co si myslíš, že je správné. Já, pokud mám dilema, tak se modlím, čtu si o tom tématu, zeptám se svých přátel nebo někoho, koho považuji za duchovního vůdce. Říkám tomu dělání domácích úkolů. Pak odejdu na nějaké klidné místo a mluvím k Bohu. Řešení nepřijde hned, občas to trvá hodně, hodně dlouho. Domnívám se, že čím víc budeme žít podle našeho svědomí, tím lepší lidé z nás budou.
S LGBT komunitou pracujete už přes 40 let. Necítíte se občas tím tématem unavená?
Samozřejmě, jako ve všem, co děláme, je potřeba si někdy trochu odpočinout, abychom nevyhořeli. Cítím však obrovský závazek. Bůh chce, abych tuto práci dělala, dokud se LGBT lidé nedočkají spravedlnosti. V minulosti si na mě stěžovali biskupové, mému řádu přišlo i několik dopisů z Vatikánu. Od dob, co je papežem František, zatím nedorazil žádný.
Kolik Američanů se hlásí ke katolické církvi?
Jedna pětina až čtvrtina. Je to největší náboženská skupina ve Spojených státech. A víte, jaká je druhá největší? Bývalí katolíci. Neznamená to, že už nevěří, ale že se vzdali té instituce.
Vy jste se však nevzdala, ačkoliv s ní nesouhlasíte…
Katolická církev se nedočká změn, pokud lidé v ní nebudou vyvíjet tlak na to, aby se věci rozpohybovaly. Musíme zkrátka vychovávat biskupy.
Je za nepřijímáním LGBT lidí i něco jiného než náboženské důvody?
Myslím, že lidi bojující proti LGBT vědomě, často však zcela podvědomě, používají náboženství jako zdůvodnění svých předsudků. Učíme se je od útlého dětství, učíme se bát se lidí, kteří jsou jiní. Jak stárneme, umíme analyzovat své pocity a ptát se, odkud strach pramení.
Často se mluví o tom, že nejhlasitěji proti homosexuálům vystupují ti, kteří sami cítí, že je přitahují lidé stejného pohlaví, což nejsou ochotni přijmout. Máte také ten pocit?
Prvně je třeba zdůraznit, že homosexualita je velmi přirozená. Dokonce i u jiných živočišných druhů. Více než deset procent lidské populace je dominantně přitahováno stejným pohlavím. Měli bychom přijmout to, co je. Ne proti tomu bojovat.
Jste pro adopce dětí homosexuálními páry?
Ano. Důležité pro dítě není pohlaví nebo sexuální orientace rodičů, ale pocit lásky a bezpečí.
Díky federálnímu soudu je nyní v USA legální manželství homosexuálů ve všech státech. Jak se s tím Američané vyrovnávají?
V některých státech není příliš přátelská atmosféra. Problém má hlavně katolická církev, konkrétně s LGBT lidmi, kteří pracují v katolických nemocnicích či školách. Víme například o učitelce náboženství ve Filadelfii. Pracovala ve škole už pět let, celou dobu žila v lesbickém manželství a nikomu to nevadilo. Až nyní přišla řediteli stížnost a on ji vyhodil. Spustila se vlna demonstrací, hlavně rodiče žáků bojovali za její návrat. Nevypadá to, že by ji vzali zpět. Kdyby tato škola nebyla katolickou institucí, mohla by je žalovat, protože je nelegální dát někomu výpověď kvůli sexuální orientaci. Ale pro církev platí výjimka, takže může diskriminovat.
Co si přejete, aby se v nejbližší době v církvi změnilo?
Aby senát biskupů, který se sejde v říjnu v Římě, řekl něco pozitivního o lesbách a gayích. Dlouhodobě doufám, že se změní oficiální teologické učení o sexuální etice a dojde k akceptaci vztahů naplněných láskou, bez ohledu na sexuální orientaci.
