reklama
 
 

Homosexuální láska za časů komunismu. Jak se žilo lesbičkám?

17. 12. 2014 8:29
Rozhovor s Janou Kociánovou o životě lesbické komunity za komunismu, první skutečné lásce a dítěti z injekční stříkačky.

Rozhovor - Jana Kociánová byla nucena odejít z domova už ve svých 16 letech. Upnula se ke studiu na ekonomické škole a zároveň ke sportu. Díky němu poznala i svou první lásku v Rakousku. Ta trvala, i přes všechna příkoří výjezdních doložek, 12 let až do smrti partnerky.

Po škole dostala "umístěnku" na Magistrát hl. m.Prahy, kde pracovala 13 let. Protože zásadně odmítla vstup do KSČ a navíc na ni praskla její homosexuální orientace, z magistrátu byla odejita.

"Dodnes nechápu, jak jsem to mohla vydržet. Abych se vyhnula neustálému šmírování estébáků, postavila jsem si sama chatu na samotě šedesát kilometrů od Prahy, kde jsme se mohly s ostatními lesbičkami v klidu stýkat a bavit," vzpomíná na svůj život v dobách před listopadem 1989.

Před revolucí rovněž pracovala několik let v cestovní kanceláři. Svých zkušeností využila a v roce 1990 založila vlastní, kterou úspěšně vedla až do důchodu. "Rozhodně si nechci stěžovat na svůj život. Byl plný krásných věcí, dobrých přátel, lásky nebo cestování. Neměli bychom ale zapomenout na minulost a vážit si toho, co máme teď," dodává.

Aktuálně.cz: Jaké bylo zjistit, že máte jinou sexuální orientaci?

Jana Kociánová: To mě vracíte skoro o padesát let zpět. Představte si, že je vám 16 let. Nic o sobě nevíte a ani náhodou netušíte, že jste na ženy. Za totáče už vůbec ne. Homosexualita je téma, o kterém se nemluví, nepíše. Zkrátka je tabu. Vlastně v té době vůbec nemáte ponětí o tom, že něco takového existuje. Já tehdy, v 17 letech, vyjela na mezinárodní pingpongový turnaj do Rakouska a tam se to stalo. Na závěrečný večírek přišla žena s "velkým Ž" a já cítila, jak mnou projel blesk. Neřešila jsem, co to je. Prostě jsem se zamilovala. Když jsem se vrátila domů, měla jsem horečku a nemohla jsem jít ani do školy. Jediné, co mě drželo nad vodou, bylo, že oni přijedou do Čech. Z ušetřených třicetníků jsem si koupila němčinu pro samouky. Ta vidina, že si s ní popovídám, byla nejsilnější motivací.

A.cz: Kdy jste to dokázala pojmenovat?

Když jsem si přečetla anglický román Studna osamění, v té době považovaný za lesbickou bibli. Byla to úplně první kniha, kde bylo vše pojmenováno. Popravdě jsem se až trochu lekla. Zjistila jsem, jak to najednou do sebe všechno zapadá. To, že se vám vždycky víc líbily spíš učitelky než učitelé a máte raději fotbal než panenky.

A.cz: A zkusila jste někdy chodit s mužem?

To víte, že jsem to zkusila. Od malička neslyšíte nic jiného, než že se musíte vdát a mít děti. Takže jsem v sobě chtěla potlačit touhu po ženách hlavně kvůli společnosti. Dokonce jsem se měla vdávat! Ale nešlo to. S tím, že tíhnete ke stejnému pohlaví, se – jak je ostatně prokázáno i vědecky – prostě už narodíte a nemůžete to zvrátit, ani kdybyste chtěla. Té ostatní věčné přetvářky, zejména v práci, bylo už tak dost.

A.cz: Vaše první láska byla tedy z Rakouska. Jak se vám za komunismu podařilo cestovat do kapitalistické země?

Naštěstí jsem tehdy pracovala ve vysoké pozici na magistrátu, takže výjezdní doložky nebyly problém. Horší to bylo po roce 1969, kdy byly hranice totálně zavřené. Pak jsme se setkávaly třeba v Maďarsku, nebo ona častěji jezdila za mnou.

A.cz: To nikdo z vašeho okolí netušil, že jezdíte za svojí láskou?

Netušil. Hodně často se to řešilo třeba všelijakými fingovanými známostmi, které fungovaly jako zástěrka a byly odpovědí na dotěrné otázky. Vypomáhali jsme si tak vzájemně s našimi gay kamarády. Tak jako já měla svoji "známost", tak jsem ji dělala i já svému kamarádovi, který dělal v hospodě a všechny jeho podřízené ho sváděly. Já za ním občas vběhla a sehrála žárlivou scénu. Často to také končilo fingovanými svatbami. Tehdy se hodně "rozjeli" muži z NDR, kteří tak mohli díky svatbě na oko snadněji cestovat.

A.cz: A kdy jste se s tím, že jste lesbička, poprvé svěřila svým blízkým?

To je vždycky těžké. Maminka to nevěděla až do své smrti. Zemřela, když mi bylo dvacet. Tátu jsem nikdy nepoznala a mladší nevlastní bratr se to dozvěděl od mojí druhé partnerky po telefonu za velmi nepříjemných okolností. Nikdy to nepřijal a v podstatě dodnes jsem pro něj zrůda. Dokonce mi zakázal kontakt se svými dcerami, prý aby se nenakazily.

A.cz: Je vám to líto?

Nemám žádnou rodinu. Nejhorší je to o Vánocích.  

A.cz: Musela jste to držet pod pokličkou i v práci?

Jistě. Kdybych se k tomu přiznala, znamenalo by to okamžitou výpověď. To jsem samozřejmě nechtěla. Bylo ale hrozné žít tenhle schizofrenní život. Dávat si neustále pozor na to, co říkáte. Například hrát před kolegy, že telefonujete s partnerem, a ne s partnerkou, nebo odmítat nabídky od mužů.

A.cz: A vyšla někdy pravda najevo?

Vyšla. A vlastně úplnou náhodou. Jednou mě přijela před práci vyzvednout moje dlouholetá kamarádka, heterosexuálka. Šlo o poměrně známou českou herečku. Na schodech před magistrátem mě políbila na přivítanou na tváře, což je úplně normální gesto v rámci uměleckých kruhů. Jenomže nás u toho viděl šéf, kterého jsem několikrát odmítla, a malér byl na světě.

A.cz: Dostala jste výpověď?

Přesně tak. Naštěstí jsem okamžitě dostala nabídku od svého bývalého kolegy z magistrátu. Začala jsem pracovat mezi samými inteligentními lidmi, ne kovanými komunisty, jací byli na magistrátu. Zkrátka změna k lepšímu. Horší to bylo, když po pár letech přišel nový šéf a kolotoč nabídek a odmítnutí začal nanovo. Stačilo, když jsem chvilku nebyla v kanceláři, a hned se drbalo. Vrátila jsem se třeba z oběda a začaly dotěrné otázky nebo posměšky.

A.cz: Měla jste někdy pocit, že vás šikanují?

Nebylo to příjemné. Kdo to nezažil, neumí si to úplně představit.

A.cz: Listopad 1989 tomu ale udělal přítrž.

Popravdě, když jsem tehdy stála na Václaváku a zvonila klíči, tohle mě vůbec nenapadlo. Říkala jsem si třeba, proč se toho nemohla dožít moje Inge, mohly jsme teď spolu klidně žít. Zároveň i to, proč se to nestalo o deset let dřív nebo o deset let později.

A.cz: Proč?

Bylo mi skoro 40 let. Na nové začátky jsem byla moc "stará" a na to, nějak to doklepat, zase moc mladá.

A.cz: Takže to, že se budete moct otevřeně přiznat ke svojí orientaci, jste neřešila?

Nebudete mi věřit, ale ne. Zkrátka jsem si zvykla, že je normální to skrývat a žít dvojí život. A vzápětí jsem měla vlastní firmu, kde se to neskrývalo a neřešilo vůbec, konečně zlaté časy.

A.cz: Žije se teď homosexuálům líp než před rokem 1989?

Určitě. Já vždycky říkám, že vy se můžete držet za ruce, políbit se, nám se o tom ani nesnilo. Nicméně nejmarkantněji se to podle mého projevilo právě ohledně práce. Kdyby se za komunistů přišlo na to, že jste homosexuál, měla jste výpověď jistou. Dnes by si vás nikdo kvůli odlišné sexuální orientaci vyhodit netroufl, protože by měl na krku žalobu kvůli diskriminaci.

A.cz: Jsou teď Češi podle vás smířlivější?

Podle mne to záleží na konkrétním typu člověka. Inteligentní člověk vás přeci nikdy neodsoudí na základě toho, s kým žijete. Podstatné totiž pro něj je, jaký jste člověk. Samozřejmě se stále najdou lidi, kteří homosexualitu netolerují. Já například znám osobně jednu českou herečku, nechci ji jmenovat, která před pár lety otevřeně přiznala, že je lesbička. Na produkci okamžitě začaly chodit dopisy se stížnostmi od diváků a scenáristé ji museli nechat "zemřít".

A.cz: A jak to bylo s navazováním vztahů? Zřejmě to bylo obtížnější než dnes.

Určitě ano. Nedá se to srovnávat s dnešní dobou internetových seznamek. Například já ale nikdy s navazováním vztahu problémy neměla. O něco horší mám ale zkušenosti se svým výběrem.

A.cz: Jak to myslíte?

Zkrátka jsem neměla moc velké štěstí na ženy. První velká láska mi zemřela. Druhá, se kterou jsem se seznámila v práci, byla extrémně žárlivá a náš vztah nedopadl dobře. S další to taky skončilo fiaskem, a to navzdory tomu, že jsme spolu "počaly" dítě.

A.cz: Počaly dítě?

Dceru Janičku, možná první dítě z injekční stříkačky. Ale pozor, všechno doma, ne v laboratoři.  

A.cz: Aha. A kdo je biologický otec?

Jeden náš společný kamarád gay.

A.cz: Kolik jí teď je?

Šestnáct let. Bohužel se s ní nemohu stýkat.  Doufám, že až bude dospělá, potkáme se a budeme si moct všechno vysvětlit.

autor: Petra Jansová | 17. 12. 2014 8:29

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama