Hollywoodský trhák má českou verzi. Orlowski obětoval stolnímu tenisu i manželství

Nový a nyní i populární film sleduje Američana Martyho Mausera – snílka posedlého myšlenkou stát se světovým šampionem ve sportu, který tehdy málokdo bral vážně. Jeho víra je místy naivní, jeho ambice zase bezbřehá. A tak to chvílemi vypadá, že tento příběh by nemohl být skutečný.

Jenže kdybyste měli možnost popovídat si s bývalým profesionálním stolním tenistou Milanem Orlowským, měli byste pocit, že tak trochu sledujete československou verzi právě tohoto díla. Alespoň v určitých momentech. U obou jde o příběh velkého odhodlání, u Orlowského však bez filmové stylizace – naopak s reálnými limity režimu, přísnou večerkou a trenérem, který kontroloval vše. Třeba jestli si ve vinárně nedal drink.

Související

Lyžařka po pádu ochrnula. Místo medicíny teď dobývá sítě černým humorem

Klíčové rozhodnutí

Narodil se v Praze a sport ho lákal odmalička. „Od dětství jsem hrál druhou ligu ve fotbale, druhou ligu v hokeji, pak přišel stolní tenis… prostě jsem byl posedlý sportem,“ říká bez váhání dnes třiasedmdesátiletý Orlowski.

A když v šestnácti letech přišlo mistrovství Evropy juniorů v Rakousku a vítězství ve dvouhře, bylo rozhodnuto. Číslem jedna se stane stolní tenis. Psal se tehdy rok 1969, od invaze vojsk Varšavské smlouvy uplynul sotva rok a doma byla tíživá atmosféra nastupující normalizace. Sport byl únik, nejen společenský, ale reálný.

„Říkal jsem si, fotbal je sice populární, ale ten ping-pong je pro mě asi priorita, protože tam mám větší úspěchy a větší šanci,“ přiznává. Byla v tom ale i jiná motivace: v době, kdy se za hranice běžně necestovalo, jemu sport otevřel svět. Rakousko, Francie, později dokonce Hongkong, Londýn, Tokio. „Ten sport mě mohl dostat, a dostal, za hranice,“ říká. Stejně jako Martyho. „A to v té době bylo něco neuvěřitelného,“ dodává.

Tvrdý režim

Zatímco dnešní sportovci čelí tlaku sociálních sítí, Orlowského generace měla jiný druh stresu. „Pět kluků mohlo jezdit ven. Takže byl velký tlak mít skvělé výkony. Tím ale stres nekončil. Jakmile jsme vyjeli, kladli na nás ještě větší tlak, abychom uspěli v zahraničí a dělali dobré jméno státu. To byla realita,“ vypráví a dodává, že zásadní taky bylo nemít politický škraloup – i v rodině.

Jak tedy v době plné tíhy, ale i legrace, vypadal běžný den profesionální stolního tenisty? U Orlowského třeba takto: ranní běh, dopolední trénink, polední klid – povinný, odpolední fáze a pak fáze večerní. Celkem až šest hodin denně u stolu. Až pak přišel čas na hodinu a půl „svobody“ ve vinárně, kam se svými parťáky chodil na salám s cibulí a octem. A trenér mohl kdykoli přijít na kontrolu.

„Když si někdo dal pivo, poslal ho pryč z celého soustředění. Takhle přísné to bylo,“ líčí. A ačkoliv to možná zní jako sportovní kasárna, Orlowski mluví bez hořkosti. Spíš s nostalgií. „Když někdo chce být nejlepší, musí to milovat. A já tomu obětoval absolutně všechno,“ přiznává.

Úspěchy i pády

A jeho píle se mu vyplatila. I třeba za cenu rozvodu. V roce 1974 se stal mistrem Evropy ve dvouhře, později zvítězil i ve čtyřhře a mixu a ve světovém žebříčku vystoupal až na třetí místo. Až do půlky osmdesátých let patřil ke světové špičce. „Když vyhrajete titul, je to navěky. A vždycky jsem si to užíval. To bylo klíčové. Sport vždycky byl moje láska,“ vypráví.

Zobrazit
13 fotografií

I díky tomu ho neodradila ani rivalita Východ versus Západ, která byla cítit i u pingpongového stolu. „Brali nás jako burany. A mně to strašně vadilo,“ přiznává. A když v roce 1983 dostal povolení odejít hrát bundesligu do Západního Německa, narazil na jiný svět: profesionální podmínky, peníze, ale i test sebevědomí. „Třeba když mi zařídili starý byt skoro ve sklepě, tak jsem se ozval a nenechal jsem si to líbit. Hned mě začali brát jinak. Museli jsme být průbojní,“ tvrdí.

A vzhledem k tomu, že si často přičichl ke svobodě, nabízí se otázka: lákala ho emigrace? „Nabídky jsem samozřejmě měl, ale nikdy jsem to nechtěl. Měl jsem vazbu na rodiče, kamarády, naši přírodu. Hlavně ten kamarádšoft… ten bych tam nenašel,“ dodává. A tak právě zde našel vlastní hranice. I když je možná měl hledat kapku jinde.

Strach a oběti

Zda obětovat všechno pro sen řeší i hlavní hrdina zmíněného filmu a Orlowski na to reaguje bez patosu: „Je to něco za něco. Určitě jsem rodinu zanedbával. Byl jsem hodně pryč. A když kluci šli pařit, já říkal: ‚Nemůžu, mám trénink.‘ Mně nevadilo hrát pět šest hodin denně, trénink mě vždy bavil. A to mi zůstalo. A i když jsem se někdy nerozhodl třeba tak, jak jsem asi měl, neměnil bych.“

Sport byl pro něj jednoduše vším. I proto hrál za každých okolností a šel na dřeň stejně jako třeba filmový hrdina. „Hrál jsem mockrát nemocný, zraněný. Kdybych to řekl, tak bych nemohl hrát. Zápas jsem tak skoro nevynechal,“ sděluje. Proč tomu tak bylo? Nechtěl dostat nálepku „furt zraněný“. Ta totiž mohla znamenat konec reprezentace. „A toho jsme se báli,“ doplňuje. A jak zvládal tyto nelehké podmínky? „Říkal jsem si, že to zvládnu a nesmím se z toho posr*t,“ přiznává se smíchem.

Show s radikální změnou

Milovník sportu dnes už ligu nehraje, raketu ale rozhodně nepověsil na hřebík. S Jindřichem Panským objíždí svět s exhibicí: malé pálky, obří pálky, balonky i skoky na stůl. „Jindra skáče na stůl. Já přemýšlím, jestli taky skočím, ale ten stůl by už asi spadl,“ směje se. A tak touto show diváky baví už 25 let. A pokud jim to zdraví dovolí, nehodlají skončit „Je úžasné, když může člověk dělat celý život to, co ho baví,“ říká s nadšením.

Právě nadšení ale opadá, když se má bavit o nynější situaci kolem ping pongu. Podle něj je dnešní stolní tenis rychlejší, agresivnější a méně čitelný pro diváka. „Teď se dá servis, bum, prásk a konec. My jsme nabízeli výměny, podívanou,“ říká a dodává, že ho mrzí i ztráta popularity. „Nás tenkrát znali skoro všichni. Dneska když se zeptáte, kdo je nejlepší v republice, nikdo neví,“ dodává smutně. I tak však nelituje, že tomuto sportu dodnes věnuje energii.

Mnohem víc než film

Ponořením i do filmových vod nemůžeme vynechat otázku, co by bylo stěžejním tématem filmu právě o něm? „Hlavním motivem by asi byla vůle, bojovnost, houževnatost. Prostě nezlomná chuť vyhrát,“ míní. Je však jisté, že určitým způsobem by byl podobný Velkému Martymu. I když byli oba sportovci v mnohém odlišní, posedlost míčkem a úspěchem je spojuje.

A jak by si přál, aby si ho lidé pamatovali? „Asi bych byl rád kdyby si vybavili ten stolní tenis. A byl bych rád, kdyby byl tento sport zase brán vážněji,“ uzavírá Orlowski.

Příběh našeho bývalého reprezentanta tak jasně ukazuje, že víra a totální odhodlání je klíčem k velkému úspěchu. Možná mnohem víc než hollywoodský film.

Zdroj: autorský text