„Hej krásko, máš ráda sex?“ pokřikovali na ni v divočině. Přesto dál sama projíždí svět

Ještě před několika lety žila rodačka z německého Karlsruhe poměrně obyčejný a klidný život. Vystudovala mediální management, pracovala v marketingu a plánovala kariéru. Pandemie covidu jí ale život obrátila naruby. Jak sama říká, protože tehdy nemohla dělat nic jiného než pracovat, podařilo se jí nakonec našetřit slušný obnos peněz. Jakmile to bylo možné, rozhodla se je investovat takříkajíc po svém: vyrazila na cestu kolem světa.

Od té doby projela velkou část Asie i dalších koutů planety. Na seznamu jejích zastávek jsou například Mongolsko, Čína, Japonsko, Maledivy, Srí Lanka, Indie, Pákistán, Afghánistán, Tádžikistán, Uzbekistán, Turkmenistán, Tchaj-wan, Filipíny, Vietnam, Laos, Kambodža, Thajsko, Borneo, Singapur, Jáva nebo Bali. Cestovala také po Egyptě, Maroku nebo Norsku. A přestože dnes její dobrodružství sledují na sociálních sítích statisíce lidí, většinu z nich prožívá úplně sama.

Právě samota je totiž jednou z věcí, které ji na cestování nejvíc přitahují. „Dává mi to prostor potkávat nové lidi,“ vysvětluje. „Když se mě někdo ptá: ‚Proč? Jsi tu sama?‘ odpovídám: ‚Právě proto – díky tomu můžu poznat třeba zrovna vás.‘“ Podle Valerie totiž sólo cestování člověka nutí komunikovat. Mnoho přátelství, která si z cest odvezla, vzniklo z úplně obyčejných rozhovorů s lidmi, které by jinak jen minula. „Mluvte s lidmi kolem sebe,“ radí těm, kdo o podobném způsobu cestování uvažují. „Člověk pak na cestě nikdy není úplně sám.“

Samozřejmě ne vždy je všechno tak idylické, jak by se mohlo zdát. Valerie ale říká, že situace, kdy by opravdu měla strach, si vlastně nevybavuje. Nejpodivnější zážitek prý přišel v Indonésii, když jí omylem spadl telefon do aktivního vulkánu. Nakonec pro něj musela slézt. „Tehdy jsem strach neměla,“ přiznává s odstupem. „Až zpětně mi došlo, co všechno se mohlo stát.“

Jedním z nejsilnějších dobrodružství posledních let byla cesta, na kterou se vydala v roce 2025 do Kyrgyzstánu. Po zkušenosti z Mongolska, kde společně s přítelem absolvovali čtyřicetidenní trek v sedle, se tentokrát rozhodla posunout hranice ještě o kus dál. A vyrazila sama na vlastní pěst.

„Když jsem přijela do Kyrgyzstánu, koupila jsem si koně, zabalila věci a na dva týdny zmizela v horách,“ vypráví. „Byli jsme jen Zul a já. Žádný průvodce, žádný plán. Jen divočina.“ Cestovatelka přiznává, že právě takové situace jí dávají pocit skutečné svobody. Nikdo jí neurčuje, kam pojede, jak dlouho někde zůstane nebo co bude dělat další den.

„Člověk se musí umět ozvat.“

„Cestování o samotě znamená být zranitelnější,“ přiznává. „Zároveň vám ale otevře dveře, které by jinak zůstaly zavřené.“ Během putování Kyrgyzstánem to pocítila hned několikrát. Místní lidé ji zvali do svých jurt, nabízeli čaj a ptali se stále na totéž: proč cestuje sama. Ne vždy šlo ale pouze o příjemná setkání. Jednou ji například obtěžoval muž, který se neustále vyptával, jestli má manžela. Pokřikoval na ni také otázky typu: „Hej krásko, máš ráda sex? Kolik lidí se vejde do tvého stanu?“

„Připomnělo mi to, že hranice jsou stejně důležité jako odvaha. Člověk se musí umět ozvat,“ říká Valerie, která muže odbyla s tím, ať ji nechá na pokoji. „Tenhle výlet nebyl o tom se někomu zavděčit. Byl o tom, naučit se důvěřovat: sobě i Zulovi.“ Právě kůň jménem Zul se stal jejím nejbližším společníkem během dvoutýdenní cesty. Dny v horách měly vlastní rytmus a každý den představoval novou výzvu.

„Ty dva týdny byly směsicí všeho: klidných rán, nepředvídatelného počasí a momentů, které byly zároveň náročné i magické,“ popisuje na sítích cestovatelka. Když bylo potřeba, osvěžili se spolu se Zulem v řece. Jídlo někdy hledali přímo v přírodě a večery končili odpočinkem v horách. Největší zkouškou pro ni ale byla samotná krajina. Kyrgyzské hory ji prověřily víc, než čekala. „Hledat cestu nahoru i dolů a s každým krokem ztrácet energii bylo mnohem těžší, než jsem si představovala,“ přiznává.

Související

61 fotografiíProhlédnout si 61 fotografií

Dům tu koupíte za sto dolarů, říkají Slováci, kteří si v Japonsku vybudovali malý ráj

Zul se ale podle ní ukázal jako dokonalý parťák. „Zvládl všechno jako šampion a pokaždé, když jsem se cítila slabá, jemně mě postrčil dál,“ říká. „Byl trpělivý a silný,“ dodává o svém čtyřnohém společníkovi. Postupně tak mezi nimi vzniklo zvláštní pouto. „Rychle jsme se stali týmem. Zjistili jsme, že se na sebe můžeme spolehnout.“ Za dva týdny spolu urazili zhruba 170 kilometrů a nakonec se vrátili na místo, odkud vyrazili. Pro Valerii to ale nebyl konec příběhu.

Koně totiž nekoupila jen kvůli jedné výpravě. „Koupila jsem Zula s úmyslem nechat si ho dlouhodobě,“ říká. „Teď zůstane u mých přátel Timura a Uliho, dokud se zase nevrátím. Už to není jen kůň,“ dodává. „Je to rodina.“ A přestože její cesta kolem světa stále pokračuje, v jedné věci má Valerie jasno. Po letech na cestách si jen těžko dokáže představit návrat k životu, který kdysi vedla v Německu. Svoboda, kterou našla na cestách, se totiž jen těžko opouští.

Video: Traktor považovali za ďábla. Český „zázrak“ na sovětské stepi Stalin tvrdě potrestal

Zdroj: autorský text