V Česku se podle průzkumů k fyzickému trestání vlastních potomků pořád uchyluje asi polovina rodičů. Nehledě na řadu studií, které poukazují, jak devastující následky to na děti má.

Ale vraťme se k našemu příběhu, protože nemilosrdně odhaluje, co všechno bití (nejen) dětí způsobuje.

Naposledy mě matka fyzicky napadla, když mi bylo 30 let. Držela jsem v ruce svého sedmiměsíčního chlapečka a v duchu si říkala, že to snad ani není možné. Jak se to stalo, že ještě teď si na mě dovolí vztáhnout ruku? Proč vlastně má tu potřebu? A proč tu potřebu máme v Česku obecně, jako v jedné ze dvou posledních zemí v Evropě, kde nejsou fyzické tresty považovány za trestuhodné?

Momenty, kdy mě matka udeřila

Nebudu se pouštět do sociologicko-antropologických úvah, protože na to nemám vzdělání. Zkusím si jen laicky pro sebe sesumírovat několik svých zážitků nejen (bohužel) z dětství a zhodnotit, co pro mě nyní znamenají v dospělosti a jak jsem je vnímala jako malá holka, čerstvá maturantka a čerstvá maminka. To byly totiž momenty, kdy mě má matka udeřila.

Fyzioterapeut mi před pár lety, když jsem ho vyhledala s bolestí za krkem, řekl, ať uvolním ty trapézy, ať se zkusím narovnat. Že to vypadá, jako když neustále čekám na útok, že to tak mám asi ze života zakořeněné. Nemohl být blíž pravdě. Totiž výprask jako forma vynucení mé a bratrovy "poslušnosti" byl u nás doma v dětství přítomný neustále. Matně si vzpomínám na ten první.

Související

Bití dítěte vařečkou či páskem odmítají tři pětiny rodičů. Pohlavkování vadí čtvrtině

Praštila mě páskem po hlavě, zrovna koncem s přezkou. Na podlahu kapala krev, ale taťkovi jsme museli říkat, že jsem se bouchla o okno. Kolik mi tak mohlo být? Snažila jsem se vyběhnout strmé schody ze sklepa ve snaze utéct jejím ranám, když zjistila, že jsem zapomněla ve škole nějakou průkazku.

Marně, bolelo to.

Jednou mi zase dala takového "placáka" do zad, že jsem nemohla jít se školou na plavání. Vařečku jsem nevnímala jako nástroj na vaření… V páté třídě jsem prosila učitelku angličtiny u katedry před spolužáky a v slzách, aby mi nedávala trojku. Jednou jsem to schytala ve vaně pěstí. Dopadla seshora na moji hlavu. Jednou jsem to ve sprše schytala knihou. Asi její beletrií. Když mlátila bratra, hystericky jsem se smála. Terapeut říkal, že se jedná o normální reakci. Když o něj ale chtěla vzteky rozbít skleněnou lampu, už jsem se nesmála. Raději jsem tu lampu strhla k zemi, kde se rozbila na padrť.

Když mě po rozdávání maturitního vysvědčení honila po obýváku, aby mi mohla dát na zadek, nakonec jsem to vzdala a nastavila jí ho. O pár let později jsem pak začala chodit na krav magu, s cílem dokázat se ubránit tak, abych ovšem útočníkovi neublížila. Na mysli jsem měla matku pobíhající zuřivě po obýváku za svou osmnáctiletou dcerou. Tak prý je dobré v takové chvíli mezi sebe a násilníka umístit nějaký předmět - postavit mu do cesty třeba židli. Když jsem svědkem vyhrožování dítěti nebo i vykonávání na něm fyzického trestu, musím vždy rozdýchat příchozí úzkost. Pomalu ji však začínám překonávat a ty cizí děti bránit.

Násilí je ostuda

Když naše okolí tvrdí, že některé děti potřebují, abychom je bouchli, jinak se nevzpamatují, mám naprosto opačný názor. Když bych bila svého partnera, považovalo by se to za domácí násilí. Když vztáhnu ruku na bezmocné stvoření, jehož jsem zákonný zástupce, tak na to právo mám? Je to přece úplně zvrhlé. Já svého chlapce nebiju. Je to ale těžké, protože úder jako řešení problému mám hluboce zakořeněný. Když přišly jeho první batolecí vzdory, jednou mi ruka automaticky vyletěla a musela jsem ji v jakési nevydařené piruetě vědomě spustit dolů a nevztáhnout na potomka. Bohužel jsem se ale nějaké formě fyzického trestu nevyhnula, hledám pořád cesty, jak s tím nyní pracovat.

Související

"Zabila jsem partnera, nestydím se za to." Z domácího násilí se vymanily až vraždou

Já nejsem ten, kdo by se měl stydět za to, že mu někdo fyzicky ublížil. Tomu totiž nelze zabránit. Už vůbec ne, když jste malé dítě, vůbec ne, když vás to překvapí během jednoho z nejdůležitějších dnů života anebo ve chvíli, kdy musíte v náručí ochránit své vlastní miminko.

Bohužel však v Česku panuje přesvědčení, že oběť fyzického násilí, což je i výprask dítěti, si o něj nějakým způsobem koledovala, zasloužila si ho, zlobila. A tak se samy oběti stydí, připadají si, že něco provedly, ačkoli racionálně vědí, že nemohou za to, že je někdo napadl. A pak se o své hrůzné zážitky nedělí a násilí na dětech, na partnerech, na ženách zůstává bagatelizované. A já prosím - změňme to. Změňme status quo.

Přiznejme konečně, že násilí je ostuda a vina toho, kdo pozvedl ruku.