"Zabila jsem partnera, nestydím se za to." Z domácího násilí se vymanily až vraždou

Magdaléna Medková Magdaléna Medková
23. 3. 2023 9:26
Rachel, Rosalba i Laura žily docela obyčejná manželství. Měly děti a láskyplný vztah. Partnerství se ale časem změnila v boj o přežití, v němž se muži stali trýzniteli a ony jejich oběťmi. Z toxického vztahu se ženy bohužel vymanily až vraždou. "Nejsem na to pyšná, ale ani se nestydím. Zachránila jsem se," zní v dokumentu režisérky Coco Schrijberové, který ve čtvrtek uvede festival Jeden svět.
Ilustrační foto
Ilustrační foto | Foto: Shutterstock

Film Je to jenom tvoje vina zpracovává témata vzájemného soužití ženy a muže, toxické maskulinity a domácího násilí, které ročně vede k usmrcení 30 tisíc žen po celém světě. "To číslo zůstává přibližně stejné už padesát let. Snažila jsem se pochopit, jak je možné, že to jako společnost akceptujeme. Byla jsem naštvaná a brala jsem jako svou povinnost o tom vyprávět," říká režisérka Coco Schrijberová, která ve svých dokumentech využívá silný vizuální jazyk i neotřelé úhly pohledu.

Tentokrát se dívá na násilí v partnerském vztahu očima tří žen, které pro únik z trýznivého vztahu zvolily mezní řešení - vraždu. Skrz surový vizuální styl se snaží divákovi zprostředkovat pocity a pohnutky hlavních protagonistek. Přestože dokument sám působí vyváženě, při rozhovoru je režisérka spíše na straně žen a zastává kontroverzní postoje, které budou pro část veřejnosti nepřijatelné. "Společnost má tendenci odsuzovat naše činy. Ale jsou situace, kdy si člověk musí vybrat, jestli přežije on, nebo ten druhý. Tyhle ženy v sobě našly sílu ignorovat společenské normy a daly si svolení ke svobodě," myslí si nizozemská režisérka. 

Coco Schrijberová je dokumentaristka žijící v Haagu. Její práce je charakteristická citem pro vizuální jazyk a zpracováním témat z nečekaných úhlů pohledů.
Coco Schrijberová je dokumentaristka žijící v Haagu. Její práce je charakteristická citem pro vizuální jazyk a zpracováním témat z nečekaných úhlů pohledů. | Foto: Wikimedia Commons/Jeroen Berkvens, CC BY-SA 4.0

Sehnat do dokumentu protagonistky, které byly usvědčené z vraždy svého partnera, nebylo podle Schrijberové snadné. Jakmile je ale potkala, byly otevřené podělit se o svůj příběh. "V Itálii jsem mluvila s pětadvaceti ženami, které zabily svého manžela. Překvapilo mě na nich, jak byly vyrovnané s tím, co udělaly. Nebyly na sebe pyšné, ale zároveň se za to nestyděly," říká režisérka a pokračuje: "Kdyby člověk žil pět nebo deset let ve strachu a násilí, nesebral by nakonec odvahu a nebojoval by o svůj život?," ptá se.

Neberte spravedlnost do svých rukou

Domácí násilí a obrana proti němu je choulostivé téma. A situace každé ženy, stejně jako nutné prostředky, které musí v dané chvíli oběť zvolit k sebeobraně, jsou individuální. Bílý kruh bezpečí, který v Česku poskytuje přímou pomoc obětem a svědkům trestných činů, ženám radí, aby v případě domácího násilí nebraly spravedlnost do svých rukou. V pokynech nazvaných Bezpečnostní plán doporučuje, aby oběti postupně shromažďovaly důkazy o fyzickém násilí a vybraly si nejbezpečnější dobu k případnému útěku. 

Jde-li o život, měla by oběť zavolat policii a v případě probíhajícího útoku nechat vyvěšený telefon. "Po útoku ihned neuklízejte a důkazy, jako je rozbité sklo, roztrhané oblečení, chomáče vlasů a tak podobně, uložte do igelitového sáčku a předejte je policii," píše se v manuálu. Jakákoli zranění by měl lékař nebo záchranná služba náležitě zdokumentovat. Fotografie a lékařské zprávy mohou později posloužit jako důkazní materiály u soudu.

Mohly by to být kamarádky nebo sousedky

Hlavními protagonistkami se v dokumentu stává Nizozemka Rachel, Italka Rosalba a Finka Laura. Každá z nich pochází z jiné sociální vrstvy společnosti, všechny ale pojí stejný osud i evropský kontinent. "Naše společnost má takové předsudky, že kdyby byly hlavní hrdinky z Mexika nebo Afriky, řekla by si, že se jí to netýká. Nemělo by to smysl. Chtěla jsem ukázat, že násilí ve vztazích je hluboce zakořeněný problém i ve vyspělých zemích světa. Děje se to všude, včetně třeba Skandinávie, kde je každý trochu chladný a rádoby v pohodě," líčí Schrijberová.

Při výběru hlavních hrdinek se dokumentaristka řídila svou intuicí. Chtěla předejít stereotypům o chladnokrevných vražedkyních i nepříčetném chování pod vlivem drog nebo alkoholu. "Hledala jsem normální ženy, s nimiž bych zašla na kafe. Docela dobře by to mohly být mé sousedky nebo kamarádky," říká. Navzdory otevřené mysli ji ale od prvního setkání málem odradily novinové články. "Jako čtenář vidíte fotografie žen, které mají rozcuchané vlasy, chladný pohled, jsou v tenzi. Najednou jsem znervózněla a říkala si: 'Co je to za ženy, opravdu s nimi chci mluvit?'," popisuje.

Co je skutečné násilí? Toxická maskulinita, jež ženy pasuje do rolí obětí, nebo vražda agresora? Ptá se v dokumentu Coco Schrijber.
Co je skutečné násilí? Toxická maskulinita, jež ženy pasuje do rolí obětí, nebo vražda agresora? Ptá se v dokumentu Coco Schrijber. | Foto: Aktuálně.cz/Coco Schrijber

Rachel, Rosalba ani Laura při osobním kontaktu nepůsobily jako ženy schopné vraždy. "Je-li v sázce život, zvolím si ten svůj," zaznívá v dokumentu. Mentální rozpoložení protagonistek Schrijberová odráží v dlouhých, klidných záběrech a kombinuje je se syrovou atmosférou okolního prostředí, které divákům pomáhá pochopit, jaké to je, žít nenaplněný sen o lásce. Všechny situace a doprovodné záběry jsou autentické a děly se v reálném čase, včetně práce úklidové firmy, která v jedné z domácností čistí skvrny od krve. 

"Práce na filmu mi trvala čtyři roky. Nechtěla jsem, aby působil hystericky, protože ty ženy samy o sobě nejsou hysterické, jsou velmi klidné. V Nizozemsku jsem měla kladné recenze, ale vím, že snímek není pro každého," popisuje dvaašedesátiletá filmařka, která dokumentem zároveň odpovídá na to, proč miliony žen zůstávají v násilných vztazích a proč je pro ně těžké odejít.

"Štvalo mě, když se i mí blízcí přátelé, kteří mají nějaké morální hodnoty, automaticky ptali: 'A proč prostě neodešla?' Když má člověk hodně peněz a může vzít své děti někam na chatu, je to jiná situace. Ale většina lidí nemá druhý dům na venkově. Zároveň, ten muž, kterého se žena snaží opustit, není nějaký pitomec z nočního baru. Tohle je láska jejího života a často i otec jejích dětí," vysvětluje. 

Kdo je oběť a kdo monstrum?

"Když jsem matce řekla, že mě na hřišti mlátil kluk, odpověděla: 'To proto, že se mu líbíš'," říká v dokumentu jedna z protagonistek, čímž Schrijberová upozorňuje na hluboce zakořeněný sociální konstrukt o genderových rolích. 

Trailer k filmu Je to jenom tvoje vina | Video: Aktuálně.cz/Jeden svět

Obrázek toho, co se děje za zavřenými dveřmi, jí pomáhá dokreslit 'Žena v červeném', která pod zachováním anonymity v dokumentu popisuje násilnické sklony svého partnera. "Nevěděli jsme, co se s ní stane. Jestli jednoho dne zmizí, nebo skončí ve vězení za vraždu. Po konci natáčení se jí ale podařilo ze vztahu utéct a dostala se inkognito do Amsterdamu. Jestli k tomu přispěl náš dokument, nedokážu říct, možná měla konečně pocit, že jí někdo naslouchá," říká dokumentaristka.

Třicet tisíc žen ročně ale sílu odejít nenajde a zemře rukou svého partnera. Schrijberová na to v dokumentu upozorňuje především autentickými záběry z průmyslových kamer, které zachycují hádku ženy a muže ve výtahu s fatálním koncem. "Pokud si tu vraždu vynásobíte třicet tisíckrát, pak si dokážete představit, co se v našem světě děje," říká. 

Za zabití svých partnerů strávily Rachel a Rosalba za mřížemi 12 a 18 let. Laura dostala trest odnětí svobody na devět let, jelikož ale byla náctiletá, dostala se z vězení po dvou letech za dobré chování.

"Ženy nevraždí z afektu, jak si všichni myslí, ony to dopředu velmi důkladně promýšlejí, protože nemají tolik fyzické síly jako muži. Současná legislativa tak na ženy nahlíží jako na chladnokrevné vražedkyně a od toho se odvíjí i vysoký trest. Existuje studie, která ukazuje, že muži, kteří ve stejné situaci zabili ženy, dostanou menší trest, než je-li tomu obráceně," vysvětluje Schrijberová.

Všechny tři protagonistky se časem musely samy vyrovnat s tím, že v očích společnosti nejsou oběťmi, ale monstry, jež zavraždily své partnery. Dokument Je to jenom tvoje vina uvede festival Jeden svět poprvé ve čtvrtek 23. března v pražském kině Světozor. Součástí projekce bude i diskuse, kterou povede redaktorka Aktuálně.cz Clara Zanga.

Video: Zažila jsem škrcení i polévání studenou vodou. Kniha je pro mě terapie, říká oběť domácího násilí 4. 6. 2020

První domácí násilí přišlo měsíc po svatbě, manžel na mě činil nátlak, omezoval mě, tušila jsem, že to je špatné, říká Kateřina Lieskovská. | Video: Emma Smetana
 

Právě se děje

Další zprávy