Několik zářijových dní jste takřka ve dne v noci trávil v tiskárně při tisknutí knihy „Václav Havel – Tomki Němec, Fotografie“. Co se vám honilo hlavou, když na papír vyjížděla tahle zásadní kapitola vašeho života?
Co se mi honilo hlavou? No hlavně aby ta knížka dopadla dobře. Jsem maximalista, sleduji ve všem detail. Chci, aby ten, kdo si ji koupí, měl radost. Zvolil jsem nákladný a krásný tisk. Chtěl jsem, aby kniha byla opravdu pěkná, poctivá. V tiskárně jsem byl každou směnu a kontroloval každý arch, dokud jsem neodpadl. Honilo se mi také hlavou, že bych tím rád uzavřel období, kdy jsem fotil Václava Havla, a už se k tomuto tématu nechci vracet.
Kdy vznikal nápad vydat tenhle zásadní soubor Havlových fotek?
Přibližně před pěti lety, vlastně od chvíle, kdy Václav Havel zemřel. Během těch pěti let se mnohé změnilo. Lidé, kteří ctí Václava Havla, jeho odkaz a myšlenky, jsou posmíváni a dehonestováni, což mi osobně tolik nevadí, s tím se dá vydržet. Vadí mi, že tu Václav Havel není a nemůže se bránit, když na něj určitá skupina lidí útočí.
Knihu tisknete vlastním nákladem, neobjeví se v klasických knihkupectvích. Proč?
Rád bych je nabídl knihkupcům, kniha by se snadněji dostala ke čtenáři, ale výše marží okolo 50 % včetně distribuce by knihu prodražila natolik, že by byla příliš drahá. Představa, že vydavateli dodám hotové dílo, seženu finance a on ji vydá, je pro mne absurdní. Zkusil jsem to sám, vložil jsem do toho své úspory, rodinné finance. Mohl jsem si zvolit, na jaký papír tisknout, jakým způsobem, a našel cestu, jak dostat knihu ke čtenáři. Naučil jsem se při tom mnohé. Pravdou je, že mě příjemně zaskočil velký zájem o knihu, kterou jsem poprvé inzeroval na sociálních sítích v polovině dubna a objednalo si ji během dvou týdnů několik stovek lidí. Během druhé poloviny října by měla "přistát" ve schránce všem, kdo si ji objednali.
Václav Havel – Tomki Němec, Fotografie
Kniha vychází v říjnu 2016. Jedná se o autorské dílo, které si Tomki Němec vydává sám a financuje ze svých prostředků, sám má na starosti také distribuci. Knihu nelze koupit v klasických knihkupectvích, pouze objednat na stránkách knihahavel.cz.
Na svých stránkách píšete, že během přípravy knihy jste prošli 68 tisíc kinofilmových políček. Jak se to dá zvládnout?
Editory v tomto projektu byli přátelé fotograf Michal Hladík a grafik Honza Zachariáš, se kterými spolupracuji dlouhodobě. Oni těch 68 tisíc políček prošli vícekrát. Já už nemohu být objektivní, jsem v tom moc ponořený. Ale oni tam našli pěkné kousky. Vybrali osm set políček, z nich jsme společně vyloučili polovinu. Bylo to těžké, kluci odmítali další fotografie vyhodit. Z mého pohledu platí, že méně může být více, a hláška legendárního profesora Jána Šmoka, že nejlepším přítelem fotografa je odpadkový koš, platí. Nakonec jsme vybrali 222 fotografií plus TV mozaiku skládající se z dvaatřiceti dalších fotografií, které v knize jsou.
Byly nějaké snímky, jež překvapily i vás, které jste si už nepamatoval?
Spíše mne překvapilo, jak se můj pohled na některé změnil. Některé snímky, které jsem znal, ale kdysi nechal “ležet”, mi přišly v době vzniku nepodstatné, nezajímavé. Za dobu 25 let dozrály a najednou mluví jinak. Je to tak trochu jako s retro věcmi.
Je ta kniha nějakým chronologickým průřezem?
Není to čistě chronologické, spíš jsem si kladl za cíl řadit fotografie obrazově a významově, aby šly k sobě. Jedná se o dokument života prezidenta Havla a mého života z doby, kdy jsem ho nejintenzivněji fotil, tedy v devadesátých letech. Prezidenta jsem fotografoval i v letech 1997–2011, ale to už nebylo tak intenzivní. V té době jsem už nežil plně tématem “Havel” jako v devadesátkách, fotil jsem jiné věci. Velmi intenzivně jsem ho fotografoval také dva měsíce před koncem prezidentského období. Bylo zajímavé porovnávat dobu začátků a dobu konce jeho prezidentského úřadu.
Co říkáte tomu, že mnohým lidem se slévají vzpomínky na Václava Havla právě s vašimi fotografiemi?
To mne moc těší. Co si jako autor můžu přát víc, než že lidem má práce přibližuje Václava Havla, že to mají spojené s dobou plnou nadějí a příjemnými vzpomínkami.
Na vašich stránkách lidé píšou, že už se těší, až si vaši knihu koupí a utečou se do ní před dnešní dobou. Co říkáte tomuto pocitu?
Netušil jsem, že se po pětadvaceti letech dočkám takového obratu směrem zpět a že nás bude “reprezentovat” to, co je momentálně usazeno na Hradě. On je v podstatě směšnou figurou, o kterou by za normálních okolností člověk nezavadil. Je až trapné se k němu vyjadřovat, protože je příliš lehký terč posměchu. Ale bohužel je nebezpečný.
I když odhlédneme od subjektivních sympatií a antipatií, které lidé cítí k Václavu Havlovi či Miloši Zemanovi, objektivním faktem je, že atmosféra Havlova úřadu je značně odlišná od toho Zemanova. Čím to podle vás je?
S prezidentem Havlem jsem jezdil po celém světě a vím, jak byl přijímaný a v úctě vážený člověk. Až do jeho smrti o něj byl veliký zájem, měl stovky pozvání z celého demokratického světa, každý z politiků, umělců i občanů ho chtěl navštívit, pozvat ho, a kdyby je pan Havel chtěl všechny naplnit, potřeboval by na to víc než jeden život. Byl stále velmi oblíbený. Současného prezidenta nikdo nikam nezve. Tedy kromě míst, kde se jaksi demokracie moc nenosí. To mě samozřejmě mrzí, že nás současná garnitura tahá zpět do jiných temných pořádků. Samozřejmě si přeji, aby dál fungoval odkaz Václava Havla, jeho vizí a pozitivního myšlení.
Na webových stránkách knihy se k ní vyjadřují nejrůznější osobnosti. Mnozí říkají v podstatě totéž – Václav Havel mi chybí, budu mít aspoň Tomkiho knihu. Vnímáte i tento pohled na vaše dílo?
Ano, podle e-mailů a zpráv, které dostávám, vyplývá, že mnoha lidem Václav Havel chybí, schází jim zvláště v této divné době. Chtějí ho mít doma, připomenout si dobu, mít ho alespoň na fotografiích, v knihovně. Věřím, že je nezklamu.
Jak se vám vlastně podařilo dostat se do blízkosti Václava Havla a fotit ho?
V revoluci 1989 na FAMU vznikla studentská agentura Radost. Zvětšovaly se fotky ze zásahu na Národní třídě 17. listopadu a ty se rozvážely coby informační materiál po celé republice. Neexistovaly digitální technologie, e-maily, sociální sítě… V prosinci jsme si v Radosti řekli, že by bylo dobré zdokumentovat volbu Václava Havla prezidentem. Nejdřív to měl být den volby, pak se ukázalo, že by bylo dobré ho fotit třeba ještě týden. Z týdne se stal měsíc, půlrok, rok… Nakonec jsem odešel v roce 1992 společně s prezidentem poté, co abdikoval.
Měli jste nějakou dohodu, co fotit nebo nefotit? Procházely vaše fotky nějakou kontrolou?
Žádnou kontrolu jsem neměl, žádná cenzura neexistovala. Bylo mi 26 let, on byl zhruba mého dnešního věku, velmi jsem si ho vážil a nekriticky k němu vzhlížel. Cítil jsem k němu ostych, s čímž se blbě fotí. Postupně se to ale narovnávalo a bylo to v pohodě. Za celou dobu, co jsem prezidenta fotografoval, mi asi dvakrát nebo třikrát velmi slušně naznačil, že je unavený, abych ho nefotil. Byl velmi trpělivý a vstřícný. Já fotil furt a někdy to muselo být opravdu únavné. Nikdy jsem ale z jeho strany nezažil omezení, zákazy či příkazy. To přišlo až později, po roce 1993, ze strany některých úředníků z kanceláře, ale to byla již jiná doba a jiná kapitola.
Ostatně rozdíl byl i v ději a situacích, které jste fotil – hektický začátek devadesátých let, spanilé prezidentské jízdy a přepadovky, oproti tomu Havel-státník po roce 1993. Neznamenalo to pro vás jako osobního fotografa i méně zajímavých příležitostí?
To je právě dobře vidět v knížce, jak se to rokem 1993, tedy se vznikem České republiky, začíná měnit. Je tam jedna fotka, kde sedí ve washingtonském hotelu jako sfinga a čeká na natáčení rozhovoru pro CNN. Vyzařuje z něj sebevědomí a sebejistota, nikoli však arogance. O pár stránek zpátky vidíte spanilou jízdu po jižních Čechách – jak pije panáky, cigáro v ruce, lidi ho poklepávají po ramenou, ze všech vyzařuje nadšení. To jsou dvě extrémní polohy, mezi nimiž ta kniha funguje a vypráví silný Havlův příběh. Tak to vnímají i lidé, kterým jsem maketu ukázal. Občas tam jsou i slzy v očích. Bylo to pro mne velmi silné a zaskočilo mne to. Jako autor si samozřejmě nemůžu přát víc.
Byl jste studentský fotograf a najednou jste se v únoru 1990 ocitl v Bílém domě. Klepaly se vám při focení ruce? Nebo jste byl spíše takový ten „mladý, drzý“?
Byl jsem spíše mladý, drzý. Ale samozřejmě to s člověkem zamává. Vždyť 17. listopadu jsem stál na Národní třídě a fotil, jak komunistická policie mlátí lidi, a o tři měsíce později už jsem stál v Bílém domě v USA. V té Americe, o níž mně režim 26 let tvrdil, že je to nejhorší saň světa.
Proti mně vyšel chlap jako hora, potřásl si se mnou rukou a zeptal se „How are you?“. A já neuměl anglicky nic, tak jsem na to říkal „Good, good!“ a on mě poplácal po zádech a šel dál. Za pět minut nás volali do pracovny, kde se měl Havel setkat s americkým prezidentem, a on to byl ten chlap, co mě oslovil na chodbě – prezident Bush. Pak Havlův projev v kongresu, standing ovation a lidi u obrazovek, co při tomhle okamžiku dojetím plakali. Po třech měsících od brutálního zásahu režimu je český disident americkým kongresem uctíván coby prezident svobodného Československa. Takovéhle chvíle se už nikdy neopakovaly a zřejmě brzy opakovat nebudou.
Stejně ten začátek devadesátých let z vašich fotek vypadá jako pořádný "hukot"…
Ano, společnost byla nabušená emocemi, jako kdybyste jela na koksu. Já jsem si euforii devadesátek užil, protože jsem byl stále s Václavem Havlem. Byly doby, kdy jsem trávil osmnáct až dvacet hodin s prezidentem. Byla to ohromná jízda. Zažívali jsme neuvěřitelný pocit z čerstvě nabyté svobody.
Vaše dvě nejslavnější fotky vznikly během procházky Václava Havla po portugalském pobřeží Atlantiku – prezident v přílivové vlně, tedy snímek oceněný prestižní cenou World Press Photo, a jeho symbolické odcházení po pláži. Co říkáte tomu, že vaše dva ikonické snímky nevznikly v rozmezí několika let, ale několika minut?
Vždycky se mi líbily fotografie ve stylu fotografické agentury Magnum Photos, tedy klasické dokumentární a reportážní fotografie, které mají ještě jakýsi jiný přesah než jen zpravodajskou informaci, která je druhý den zapomenuta. Fotografovat ve světě politiky je opravdu “šílené”. Naprostá většina situací je absolutně nefotogenických a pro mne nezajímavých. Politici nestojí o to, aby byli fotografováni v zákulisí. Při těch oficialitách stojí často otočeni zády k vám, v protisvětle, třesou si rukama a "čumí" do objektivů. Pár vteřin a odcházejí. Ačkoli jako osobní fotograf jsem měl oproti novinářům víc příležitostí, stejně jsem často – jak se říká – nevyfotil "ani vokno". Ale pokoušíte se znovu a znovu, až se vám stane, že během jednoho dne vyfotíte třeba tři “pecky”. S Václavem Havlem to bylo trochu jednodušší tím, že si na nic nehrál, pořád někam jezdil a stále něco podnikal.
Když jste tyhle snímky tenkrát fotil, tušil jste, že půjde o něco mimořádného?
Tušil jsem to u fotky "Odcházení". Jenže tehdy jsem neměl digitál a neviděl jsem, jak to přesně vypadá. Ale v okamžiku, kdy cvakla závěrka, tak jsem si říkal, „ty brďo, on odchází, toho se nechci nikdy dočkat“. Ta fotka se stala ikonickou, když Václav Havel zemřel.
Fotil jste vlastně na pohřbu Václava Havla?
Ano, dostal jsem se poměrně do intimních situací a míst, ale ten den mi o to vlastně nešlo. Doprovázel jsem prezidenta na jeho poslední cestě s ostatními přáteli za autem s rakví. Nešel jsem tam jako fotograf, ale jako člověk, který měl tu čest poznat Václava Havla. Pro mě byl blízká osoba, aniž bych si chtěl dělat jakékoli "vztahové, osobní či majetnické" nároky. Měl jsem ho velmi, velmi rád.
Co říkáte podivným pejorativním označením "pravdoláskař", "havloid" či "sluníčkář"? Proč se podle vás staly z označení příznivců Václava Havla a jeho idejí nadávky?
No na to říkám, že Havel nemůže za vaše – slušně řečeno – nenaplněné životy. Nenaplněnost má mnoho podob. Pravda a láska je opakem lži a nenávisti. Každý si vybírá, co je mu bližší. Fascinují mě lidé, kteří Václava Havla nikdy osobně nepotkali, nemluvili s ním nebo věkem byli v jakémsi "prenatálu", ale vědí o něm vše a demonstrují své frustrace ve veřejném prostoru nejubožejším způsobem.
