Do zkoušky dospělosti mu zbývalo půl roku. Místo poctivé přípravy maturitních otázek si ale sbalil kufr a zamířil se svým otcem na měsíc do Indie. Druhou nejlidnatější zemi světa procestoval vlakem od jihu až po sever. Navštívil Bombaj i Nové Dillí a odvezl si třeba fotku, na které monumentální Tádž Mahal kontrastuje s pasačkou koz jen několik set metrů za jeho zdmi.
Maturitu dnes třiadvacetiletý fotograf Adam Bakay nakonec úspěšně zvládl, ale na slavnostní předávání vysvědčení už nedorazil. Jeho kamarád studoval medicínu a s neziskovou organizací Brontosauři v Himálajích se právě chystal do vesnice v indickém Ladaku mezi pohořími Karákóram a Himálaj a navrhl Bakayovi, aby se k výpravě přidal.
"Při první cestě jsem si s místními moc nepopovídal, takže mě lákalo připojit se k neziskovce, která je s lidmi v Indii v kontaktu a může mě s jejich životem a kulturou seznámit," vysvětluje Bakay, proč neváhal a do Indie se při první příležitosti vrátil. Oblasti, kde další měsíc pobýval, se přezdívá Malý Tibet, protože se stala útočištěm tibetských imigrantů. Právě je Bakay se svým objektivem zvěčnil.
"Až do 90. let, kdy se v oblasti vybudovaly silnice, zůstávala vesnice odříznutá od okolí. Většina obyvatel tam dodnes žije bez elektřiny, ale jsou moc milí a s ochotou vám nabídnou i to málo, co mají. Přespával jsem ve škole, kam dobrovolníci jezdili učit, a všechny děti mluvily dobře anglicky," vrací se fotograf ke dva a půl roku starým vzpomínkám.
Civilní portréty bez jakékoliv známky aranžování, které v Malém Tibetu pořídil, doputovaly přes sociální sítě až do známějších českých médií, což Bakayovi přineslo první komerční zakázky a paradoxně se postupně začal živit reklamní tvorbou pro značky jako Redbull, Adidas nebo Preciosa. V Praze sice nastoupil na vysokou školu, ale po měsíci obor mediálních studií opustil. Toulky po cizích krajích mladíkovi chyběly a věřil, že si na ně fotografováním dokáže vydělat, což se mu už druhým rokem potvrzuje.
Právě se vrátil z Barmy a s fotoaparátem už se potloukal také po Thajsku, Vietnamu nebo Číně. "Přespávám v nízkorozpočtových hotelech a nejsem úplně fanoušek památek. Baví mě méně známá místa, kde můžu pozorovat, jak lidé běžně žijí. Když jsem přijel do Číny, hledal jsem asi čtyři hodiny hotel, kde jsem si objednal nocleh. Neuvědomil jsem si, že mi tam nebude fungovat Google, a když jsem se ptal kolemjdoucích, nechtěli se se mnou vůbec bavit," upozorňuje Bakay. Na nejpohostinnější domorodce naopak narazil v Barmě.
Kromě Asie se fotograf ještě na počátku své kariéry vydal do nejsevernější části Evropy. Přemýšlel, co s letními prázdninami, a protože zrovna není příznivec povalování u moře, naplánoval si s kamarády cestu za polární kruh. "Od rodičů jsem si půjčil auto a přes Německo, Dánsko a Švédsko jsme dorazili až do Norska, kde jsme kruh překročili. Těšil jsem se na zimu a sbalil si těžkou outdoorovou bundu, ale vychytali jsme zrovna nejteplejší měsíc ve Skandinávii za posledních sto let, takže i na severu bylo patnáct stupňů," vzpomíná Bakay.
Zkouší i nebezpečný rooftoping, během něhož mnoho lidí zemřelo
Nevšední atmosféru ale nenachází jen v exotických destinacích. Oblíbil si také opuštěné prostory stavenišť a nevyužitých průmyslových areálů, jejichž objevování se v posledních letech proslavilo pod zkratkou urbex. "Vyrůstal jsem na Chodově, kde stála nedokončená budova školy, na kterou nezbyly peníze, a já jsem se tam už ve čtrnácti motal. S foťákem jsem pak chodil taky do bývalé továrny Kolbenka a občas jsem tam našel squatery. Postupně se to ale profláklo a všichni se tam nechávali fotit, aby pak byli hustí na Facebooku. Když jsem tam uviděl jeden pár na rande, řekl jsem si, že je čas na změnu," vypráví Bakay.
Z urbexu tak přesedlal na kratochvíli, kde už člověku nehrozí jen dopadení hlídačem, ale mnohdy mu jde skutečně o život - rooftopping. Jeho podstata totiž spočívá v ilegálním zdolávání výškových budov. Bakay rooftopping poprvé zkusil, když po lešení vyšplhal na Národní muzeum. Následovaly další budovy na Václavském náměstí, kam si na fotografa několikrát přišla posvítit policie.
Ani tato zkušenost však Bakaye neodradila a pobyt v Hongkongu si zpestřil výšlapy na vrcholy tamních mrakodrapů, kam si našel cestu přes všemožné žebříky a požární schodiště. Sám však zdůrazňuje, že odvážlivci, kteří se k rooftoppingu odhodlají, by neměli překonávat vlastní limity. Mnozí rooftoppeři totiž brali obrovské riziko na lehkou váhu, domnívali se, že mají vše pevně pod kontrolou, ale nepředvídatelné okolnosti pak znamenaly jejich smrt.
Nebezpečná aktivita pochopitelně vyděsila Bakayovy rodiče, a když na Instagramu zveřejnil fotku, na které si klidně sedí na mrakodrapu s nohama dolů, jeho matka mu do Hongkongu za deset minut telefonovala, jestli se nezbláznil. To ale ještě netušila, že synovým snem je fotografovat v oblastech humanitárních krizí.
"Záběry ze zemí zasažených válkou nebo chudobou mají obrovskou váhu. Už to nejsou komerční fotky, které se objeví v jedné kampani a za měsíc o nich nikdo neví," uvažuje Bakay, i když přiznává, že tyto plány jsou zatím hudbou budoucnosti.
