reklama
 
 

Jaká je hranice mezi buranstvím a čecháčkovstvím? Zkoumá ji fotograf Tomáš Pospěch

19. 10. 2017 9:50
Tématu češství se fotograf Tomáš Pospěch věnoval od roku 2002. Snažil se zachytit určité zažité vzorce oblékání, hasiče, venkovské fotbalisty, vánoční cukroví, řízky a smažák, turka naservírovaného do skla, šumperák nebo chaty. Hodnotit ale svými snímky nechtěl. "Jednoznačnému hodnocení jsem se chtěl vyhnout. Nese si to pochopitelně pozitivní i méně lichotivé stránky. Někdy je to pozitivní šetrnost, jindy uťáplost a přizdisráčství. Hranice mezi kutilstvím a šetrností nebo buranstvím a čecháčkovstvím je velmi tenká," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Kdy a proč jste vlastně začal dokumentovat češství?

Od roku 2002 nejprve intuitivně a posléze už vědomě se většina mých projektů týkala češství. V řadě prací jsem se dotýkal témat spjatých s typicky českými fenomény nebo tím, co nás odlišuje od ostatních národů ve středoevropském prostoru. Když jsem kupříkladu sledoval konvence fotografování architektury a památek, zaměřil jsem se na hrady a zámky na českých zahrádkách. Pak jsem vytvářel sudkovské české krajiny v prostředí počítačových her. Se stereotypy sportovní fotografie jsem si pohrával na příkladu venkovského fotbalu a lidové představy o moderní architektuře jsem sledoval na šumperácích. Jedním z takových raných souborů byla i práce nazvaná přímo Češství. Snažil jsem se pořídit obrazově nekomplikované fotografie, které zachytí podstatu toho, co nás každodenně obklopuje, co je nám od dětství důvěrně známé, ale co někdy pomalu mizí.

Tomáš Pospěch

Tomáš Pospěch

Historik umění, volný kurátor, umělec pracující většinou s médiem fotografie. Od roku 1997 je zaměstnán jako pedagog na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a v letech 1997-2007 působil rovněž jako interní pedagog na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, převážně v Ateliéru reklamní fotografie. Žije v Praze a v Hranicích.

Například?

Například takové ty klasické české hospody, od výzdoby, ubrusů až po repertoár drobných jídel a kde si dáte pořádného turka. Nebo jak vám takového turka naservírují. Rychle se také proměnil náš vztah k věcem. Předchozí generace považovaly za zcela normální, že když se něco rozbije, tak to opraví. Schovávaly se drobnosti, které se ještě mohly hodit - provázky, drátky, víčka - a mnozí znali všelijaké jednoduché grify, jak věc spravit. V tomto ohledu vzpomínám například na svého dědu. Když se mu zlomilo topůrko od lopaty, spojil ho dvěma šroubky s matičkami a ještě omotal obvazem. Tento přístup už podle mého pomalu vymizel. Táta si nejrůznějším způsobem vypomáhal součástkami ze stavebnice Merkur. Věci jsou dnes levnější, k rychlé spotřebě. A dokonce už předem počítáme s tím, že nám moc dlouho nevydrží.

Dokumentoval jste tedy převážně pozitivní stránky češství?

Jednoznačnému hodnocení jsem se chtěl vyhnout. Nese si to pochopitelně pozitivní i méně lichotivé stránky. Někdy je to pozitivní šetrnost, jindy uťáplost a přizdisráčství. Hranice mezi kutilstvím a šetrností nebo buranstvím a čecháčkovstvím je velmi tenká. Nicméně fotky z tohoto cyklu jsem dával dohromady v době, kdy probíhala první přímá volba českého prezidenta.

Ústředním tématem jednoho z kandidátů bylo právě češství. Přemýšlel jsem nad tím, jak moc hodnotícím kritériem může být to, že manželka jednoho z kandidátů není Češka. Vlastně i protože manželka předchozího prezidenta, Livia Klausová, přece také nebyla úplně Češka. Neměla by u kandidáta na prezidenta rozhodovat spíše pevnost charakteru, poctivost, pravdomluvnost a tak dále?

K těm "českým" hodnotám, které nakonec volbu rozhodly, bychom se, myslím, nechtěli hlásit. Ve stejné době se ozvaly dvě organizace, pro které toto téma bylo zajímavé, takže mnoholetý projekt nakonec našel uplatnění. Fotografie se objevily třeba na reprezentativní výstavě a k ní vydané publikaci "Heimat?", kterou připravila Ostdeutsche Galerie v Řezně. Bylo zajímavé sledovat, jak typicky českou mentalitu vnímají lidé ze sousedního Bavorska.

A kolik snímků obsahuje cyklus celkem?

Jde o soubor stovky fotek, které jsem různě obměňoval. Motivy jsem neustále vylepšoval, profotografovával, až jsem se dostal do nejčistšího stavu. Snažil jsem se vypreparovat ty opravdu nejcharakterističtější motivy, spjaté s našim každodenním životem, různými rituály a také o to, aby to byly snímky vizuálně zajímavé.

Co je tedy pro Čechy charakteristické?

To je těžké říct a byl jsem rád, že to mohu fotografovat a nemusím popisovat. Mezi těmi sty snímky jsou určité zažité vzorce oblékání, ale také hasiči, venkovští fotbalisté, vánoční cukroví, řízky a smažák, turek naservírovaný do skla, šumperák a chaty. Mnohé tyto fenomény jsou ale spjaty i s některými jinými zeměmi. Smysl získávají, až když jsou pohromadě, kdy se tam snad nějaké češství vyloupne, anebo se možná ztratí.

Předpoklad, s nímž jste začal cyklus fotografovat, se tedy nepotvrdil?

To vůbec nevadí. Mojí výhodou je, že nejsem sociolog ani vědec, ale vizuální umělec. Mohu se pohybovat v šíři neurčita a nepřesnosti. Když na konci projektu zjistím, že nic jako češství neexistuje, i to bude přece krásný výsledek.

Plánujete se tedy tomuto tématu věnovat dále?

Soubor češství je uzavřen, ale pracuji na dalších tématech, kde vykukuje něco specificky českého. Poslední tři čtyři roky fotografuji vesnické soutěže o nejlepší guláš, klobásu, slivovici, koláč nebo bramboru. Stále častěji jsou součástí různých obecních slavností, akcí politických stran nebo komerčních společností. Naštěstí se u nás příliš neujaly soutěže krásy malých holčiček.

Některé z vašich snímků vypadají, jako by vznikly před třiceti čtyřiceti lety. To je záměr?

Některá prostředí se příliš nemění po celá desetiletí. Hodně lidí mě rovněž upozorňovalo na to, že takto už republika dávno nevypadá. Ale když opustíte dobře klimatizované kanceláře a stylové kavárny nebo třeba Prahu, narazíte na zcela jiný paralelní svět.

Chtěl jste svými snímky hodnotit českou náturu?

Nechtěl. To je na divácích, ty fotografie v sobě zahrnují řadu vrstev a záleží na naší zkušenosti, jak je budeme číst. Například i takovéto šetření, kutilství bylo v něčem hezké, ale zároveň v sobě neslo i svá negativa. Jedno bez druhého asi být nemůže, je jen důležité, abychom se na sebe dokázali dívat z odstupu a příliš nepropouštěli to špatné.

autor: Petra Jansová | 19. 10. 2017 9:50

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama