Honzo, prošel jste si klasickým začátkem koncertního fotografa, tedy "za vstup vám nafotím koncert"?
Svůj první koncert jsem fotografoval v roce 2005. Byla to kapela Katapult a fotil jsem ji na malý kompakt. Všechno bylo rozmazané. Tehdy jsem říkal, že tohle nikdy nebudu chtít dělat - haha.
Můj táta provozuje v Jičíně kino a divadlo. Tam jsem začal jako první fotografovat divadelní spolky, které k nám přijížděly hostovat. Časem se k tomu přidaly i koncerty. Později, i díky Marku Vondrákovi, jsem se dostal blíž k jičínským kapelám a všeobecně k dobré muzice vůbec. Takže by se dalo říci, že jsem si touhle klasikou taky prošel.
Kdy se to změnilo? Kdy z toho vzniklo něco víc?
Změnilo se to až příchodem do Prahy, kde mě kamarád Jirka Fiedler seznámil s kapelou Kurtizány z 25 Avenue a Blue Effect.
Proč jste se rozhodl právě pro koncertní fotografii, když to ze začátku tak skřípalo?
Jan Nožička
- vyučil se fotografii na Hradecké škole služeb
- působí jako reportážní koncertní fotograf.
- stal se absolutním vítězem soutěže Czech Student Photo, byl v kategorii juniorů druhý v soutěži Fotograf Roku 2010
- od roku 2015 je ambasadorem značky Olympus
- osobní stránka: www.jannozicka.cz
Baví mě muzika - moc, hrát jsem se na nic nikdy nenaučil, a tak jak jsem fotografoval kdeco, až přišla časem cesta a chuť fotografovat tenhle žánr. Skvělá je ta energie, kterou kolem sebe hudebníci a kapely mají.
Je vůbec možné se v Čechách uživit koncertní fotografií?
Myslím, že doba, kdy se to dalo, je už dávno pryč. Já bych to ani nechtěl. Beru to jako odreagování a relax od práce, kterou dělám.
A tím je co?
Produktová fotografie a DTP grafika.
Vnímáte nějaký rozdíl ve fotografování v zákulisí a na pódiu? Nebo je to pro vás stejné?
Když fotografuji přímo z pódia, tak se snažím být co nejrychlejší a nenápadný, jak jen to jde. Před pódiem se snažím být zase ohleduplný vůči lidem, kteří si koupili lístek a šli se bavit na koncert. Rozdíly tam jsou, ale důležitý je přístup a pokora k lidem, především pak ke kapele.
Na co všechno musíte brát při pohybu na pódiu ohled? Ono to není jen o kapele a lidech…
Na všechno. Nejvíc se bojím kabelů, abych o něco nezakopl, nevytrhl něco a nerozbil si nos. Občas je tam těch kabelů tolik, že se z toho stává má nikdy nekončící noční můra!
Baví vás víc focení na malé, nebo na veliké stagi?
Mám radši menší koncerty, míň se člověk naběhá, je blíž kapele a lidem a celkově se mnohem lépe zachytí atmosféra.
Je nějaký rozdíl ve focení českých a zahraničních kapel?
Určitě je, ale záleží na kapele a managementu či organizátorech akce. Většinou u větších kapel platí povolení nafotit první tři písničky z prostoru pod pódiem. Co nestihneš, to nestihneš. Víc prostoru prostě nemáš.
Vaše fotografie dokonale kombinují portrétní a reportážní charakter, což je dáno optikou, jakou používáte, a osobním přístupem. Předpokládám tedy, že se nebojíte jít na pódiu blízko k hudebníkům?
Když jsem byl mladší, tak jsem si kupoval vybrané hudební časopisy, ve kterých mě vždycky štvalo, že z koncertu publikují fotku, kde je vyfotografovaný jen obličej zpěváka. Z takové fotky ale nebylo vůbec poznat, jaké to na tom koncertě bylo. Jde přeci o celkovou atmosféru. Proto se snažím primárně zachytit energii, ducha a atmosféru koncertu a pak vše okolo, aby to fungovalo jako celek.
Jaké fotografie "musíte" na koncertu vyfotit? (Kapela má nějaké vize, stejně jako manažer, promotér, organizátoři…)
Když fotografuji pro magazín, tak je potřeba udělat 10 až 15 fotografií. Když pro kapelu, tak je důležité vyfotit hodně fotografií lidí a interpreta, včetně nějakých fotografií před a po koncertě. Pro promotéra je nejdůležitější zachycení nálady lidí, že je to baví a že jich tam je hodně.
Považujete některé své fotografie - i díky osobnostem, které na nich jsou -, za svůj osobní úspěch?
Jsem rád za fotografii Radima Hladíka, který pro mne byl pan kytarista a úžasně skromný člověk. Letos se mi povedlo setkat se osobně (díky KHDK a Tondovi Salvovi) s Pagem Hamiltonem z kapely Helmet, za což jsem byl nesmírně vděčný. Také mě hodně potěšilo, když si Anna K. ke svému akustickému CD a DVD vybrala mé fotografie do bookletu.
Jak vůbec vnímáte slovo úspěch?
Sakra těžká otázka! V roce 2016 si mě vybral klub StopTime v Krakovské, abych u nich vystavoval své fotografie, a na vernisáž dorazilo spousta lidí i hudebních hostů - Honza Křížek, Michal Skořepa, Tomáš Frode, Franta Černý - to považuji za svůj osobní úspěch. Myslím, že se to povedlo. Jinak jsem k sobě dost kritický a se svou tvorbou jsem často nespokojený. Pořád si říkám, že to ještě není tam, kde bych chtěl, aby to bylo. Jenže tak tomu bude asi vždycky!
