Po příletu na Bali jsem se nečekaně potkala s jedním slovenským fotografem. Zapovídali jsme se a a po pár hodinách hovoru jsme se dohodli, že po Bali budeme cestovat pár dní spolu.
Sice jsem měla spoustu pracovních povinností, ale když mi řekl, že pojedeme na místa, která jsem tam ještě jistojistě neviděla, vše jsem přeházela tak, abych mohla vyrazit. Plán cesty jsem nechala víceméně kompletně na něm. Netušila jsem, že mě Bali tak moc překvapí místy, která jsem ještě neznala a zážitky, které jsem tu poprvé nezažila. Stejně tak mě zaskočil i fakt, že jsem na začátku výletu necítila potřebu nějak zvlášť fotit.
Vzhůru do lesů na severozápadě
První den společné cesty jsme vyrazili na severozápad, což byla jediná část Bali, kterou jsem předtím ještě nenavštívila. Jeli jsme extrémně prašnou cestou až do přístavního města Gilimanuk, odkud odplouvají lodě na Jávu. Dali jsme si tu Bakso a relaxovali v příjemném stínu přístavního altánku.
Celý kraj byl opravdu krásný. Lesy nás obklopovaly na každém kroku a z toho jsme měli velikou radost. Přesto jsme nikde příliš nezastavovali. Měli jsme namířeno k jezeru Waduk Palasari, když jsme náhodou objevili naprosto snový resort sítě RedDoorz. Připadali jsme si tam jako v ráji.
Romana Marie Jokelová
- Autorka, která připravuje rozhovory a články o fotografii pro fotorubriku Aktuálně.cz.
- Spolupracuje i s dalšími médii, která se zabývají fotografií a fotografováním.
- Fotografka, cestovatelka, a blogerka.
- Její blog najdete na www.zivedeniky.cz
- Instagram: romanamariejokelova
Kamenné bungalovy se tyčily nad jezerem, všude byly palmy a nekonečný bazén vytvářel dokonalý filmový efekt. Bylo tu ticho a nikde žádní turisté. Chtěli jsme tam zůstat, ale báli jsme se podívat na ceny. Když jsme na Bookingu zjistili, že mají padesátiprocentní slevy, bylo rozhodnuto. Zenový ráj nás přivítal ve vší parádě.
Podivuhodný svátek Galungan
Na cestu po Bali jsme se vydali v době, kdy se celý ostrov připravoval na oslavy spojené se svátkem zvaným Galungan, který letos podle jejich kalendáře začínal 3. dubna. Končil pak 11. dubna dnem zvaným Kuningan.
Všechny cesty byly lemovány zdobeným sloupovím a obětinami. Místní lidé byli v plném pracovním nasazení, aby stihli vše dokonale připravit na veliké oslavy.
Tři dny před zahájením svátku, spojeným s návratem duchů na zemi a pak zpět k bohům, vaří na Bali banány, které poskytují jako obětiny duchům. Dva dny před svátkem dělají smažené rýžové dortíčky zvané jaja a v poslední den před zahájením svátku jsou zabíjena prasata a jiná větší zvířata.
Den po zahájení svátku se pak navštěvuje rodina, desátý den se konají hromadné modlitby a jedenáctý den se popíjí a lidé se baví.
Netušili jsme, jaké štěstí budeme v souvislosti s těmito oslavami mít. Druhého dubna jsme projížděli sever ostrova. Původně jsme chtěli zůstat v jednom malém městečku, ale omylem jsme si zabookovali hostel až v Singaraji. Když nám došlo, že jsme se spletli, začínalo se stmívat a před námi bylo ještě 70 kilometrů na skútru. Navíc to vypadalo, že bude pršet.
Když jedete na skútru, je tohle přesně to, co nechcete (navíc když nemáte pláštěnky). Ujížděli jsme tak rychle, jak to jen šlo, když jsme uslyšeli šílený zvířecí řev. Zastavili jsme u silnice a všimli si skupinky zhruba dvaceti lidí, která se pokoušela ke sloupu veřejného osvětlení přivázat vzpouzejícího se buvola.
Než mi došlo, co se tu děje, už jsem v ruce držela foťák a má potřeba fotit se mi opět vrátila. Žilami mi kolovala adrenalinem přeplněná krev, srdce mi bušilo jako o závod a ruce se mi klepaly tak, že jsem v té tmě málem nebyla schopná ani zaostřit.
Zvědavě jsem se přibližovala ke skupině lidí, kteří bojovali proti nezkrotné zvířecí touze po životě. Byl to boj na život a na smrt. Kdo vyhraje, bylo jasné už od samého začátku, ale jak říkali místní, otazníky tu jsou vždycky, zvíře je silné a odhodlané přežít.
Byla jsem nemírně potěšená, když nás místní přijali mezi sebe. S focením neměli sebemenší problém. Občas nás při tom pozorovali, ale spíš nás kontrolovali, abychom byli v bezpečí.
V několika málo okamžicích mi dovolili jít tak blízko, jak jen to bylo možné. V tu chvíli jsem mohla vidět díru v krku toho ohromného zvířete, mohla jsem cítit jeho vzdor a vidět odhodlání v jeho očích. Stejně tak jsem mohla vidět i to, jak z jeho těla pomalu odchází život. Trvalo to celou jednu hodinu.
Člověk opět pro jednou zvítězil. Z buvola nezbylo vůbec nic. Byla jsem ohromena. Nikdy před tím jsem nic takového neviděla. Takový zážitek mě nutil přemýšlet. Uvědomovala jsem si křehkost bytí a moc lidí. Do hotelu jsme pak jeli mlčky a déšť z nás pomalu smýval pach smrti.
Krásy chrámu Tampaksiring
Den poté oficiálně začínal svátek Galungan, a tak jsme se v podvečer vydali fotit do chrámu Tampaksiring, kde jsou i velmi fotogenické rýžové zahrady, poté i do mého oblíbeného chrámu Tirta Empul.
Byla jsem ráda, že tam chce jet i můj spolucestovatel, protože to místo bylo neskutečné. Energie, která jej prostupovala, měla sílu stáda tažných koní. Cítili jsme ji na každém kroku. K chrámu jsme přijížděli za stmívání. Báli jsme se, že už bude zavřeno, ale měli jsme kliku.
Bylo otevřeno a nikde nebyli žádní turisté. Byli jsme tu jedinými lidmi s fotoaparáty v ruce, a tak jsme mohli v klidu a neslyšně pozorovat místní při obřadních koupelích. Když se po nějaké době začal chrám plnit stále více lidmi, energie sílila a my jsme věděli, že jsme měli štěstí a jsme opět ve správnou chvíli na správném místě.
Právě zde začínal několikadenní svátek Galungan a my toho mohli být součástí. Lidé zapalovali vonné tyčinky, modlili se, zpívali, hráli na hudební nástroje, nosili obětiny a pořádali různé ceremonie.
Další dny jsme navštěvovali známá i neznámá místa. Mnohokrát jsme narazili na místa, která ani nebyla na mapě, a která nám učarovala stejně, ne-li víc, než ta turisticky známá, kam jsme se měli v plánu podívat.
Za zmínku určitě stojí vesnice Git Git se třemi vodopády. Dalšími krásnými vodopády byly Kroya - Aling Aling a Tangkup. Dokonalé světlo jsme zažili u chrámu Pura Ulun na jezeře Danau Beratan a na vyhlídce nad jezerem Danau Batur. Nejmagičtějším místem se pro mě však stala vyhlídka nad jezery Buyan a Beratan, která byla zahalena do husté mlhy a stříbrného dramatického světelného hávu.
Celá krajina zářila, byla majestátní a já tu chtěla zůstat ještě o trochu delší dobu. Parádní kratší trek jsme si užili v rýžových polích v Jatiluwih a moc příjemný den strávili poznáváním Ubudu a pozorováním rozbouřeného moře na útesech v Uluwatu.
Azurově modré moře a dechberoucí západy slunce nad masivními útesy jsme si zase užili na ostrovech Ceningan a Lembongan.
Na kohoutí zápasy
Během našeho putování po Bali nás měla štěstěna potkat ještě dvakrát. Poprvé tomu bylo ve chvíli, kdy jsme se vydali do Ubudu jinou cestou, než nám ukazovala mapa.
Kousek před Ubudem jsme uslyšeli povyk většího množství lidí. Všichni byli ve velikém modrém stanu. Vřava sílila, ale já nevěděla proč. Intuitivně jsme sáhli po foťácích a pomalu došli k davu. Byly to kohoutí zápasy! Tak tohle byla síla! Sázky, sliny, emoce, to všechno lítalo hustým vzduchem.
Atmosféra by se dala krájet, a to doslova. Dýchat se tu dalo jen stěží. Místní nám umožnili fotit, pobízeli nás, abychom si vsadili, ale téhle možnosti jsme nevyužili. Byli jsme ve fotografickém a emočním transu, a tak jsme raději jen dokumentovali všechnu tu neobvyklou a vizuálně zajímavou událost.
Podruhé a naposledy nás štěstí potkalo poslední den našeho společného cestování. Jednalo se o jedenáctý den po zahájení svátku Galungan, a tedy den oslav. Přijeli jsme na mé druhé nejoblíbenější místo na Bali - pláž Jasri.
Obvykle jsou zde jen místní děti, které se učí surfovat. Černá kamenitá pláž běžně nabízí útočiště lodím a relaxujícím obyvatelům tohoto malého městečka v regionu Karangasam. Chvíli jsme se tam procházeli a vychutnávali si poslední okamžiky naší společné cesty po Bali, když nás k sobě zavolala skupinka zábavu si užívajících Balijců.
Nabídli nám grilované ryby a trochu domácí pálenky. Chvíli jsme si povídali se starostou a jeho kamarády, abychom do sebe nabrali něco z jejich pozitivního přístupu k životu a poté jsme se vydali na poslední poklidné místo zvané Virgin beach poblíž města Candidasa.
A těmito zážitky se ukončilo naše společné, nezapomenutelné čtrnáctidenní cestování.
