Farářka: Budujeme kariéru a nepečujeme o vztahy. Dobu mateřství by si ženy měly užít

Tomáš Maca Tomáš Maca
9. 3. 2020 10:27
Martina Viktorie Kopecká je mladá, bohémsky působící husitská farářka, která kdysi k církevnímu prostředí chovala podobné předsudky jako Češi, co se prohlašují za ateisty. Nevadí jí rozebírat ani otázky, kterým se někteří konzervativnější kněží raději vyhýbají. V rozhovoru pro Aktuálně.cz se zamýšlí třeba nad příčinami vysoké rozvodovosti, proměnou genderových rolí i právy homosexuálů.
"Farář by neměl rodinný život lidí soudit moc přísně, obzvlášť pokud sám manželství nezažil," říká Martina Viktorie Kopecká v rozhovoru.
"Farář by neměl rodinný život lidí soudit moc přísně, obzvlášť pokud sám manželství nezažil," říká Martina Viktorie Kopecká v rozhovoru. | Foto: Archiv Martiny Viktorie Kopecké

Těsně před naším rozhovorem jste zpovídala své farníky. Přitom nejste jen farářka, ale i rodinná terapeutka. V čem se psychoterapie podobá církevní zpovědi a v čem se od ní naopak liší?

Často se říká, že lidé v moderní době navštěvují své terapeuty za podobným účelem, za jakým kdysi chodili do kostela ke zpovědi. Je pravda, že si při terapii i při zpovědi lidé něco odvypráví, během toho se v jejich nitru něco odehraje a oni ze sebe sejmou nějaké břemeno. Podobnost můžeme najít i v tom, že jak terapii, tak zpověď musíte často absolvovat na několikrát, protože ne vždycky se vám podaří všechno říct najednou. Psychoterapie se ale opírá o jiné základy než zpověď. Nedostáváte při ní rozhřešení ani při ní jako ozdravnou metodu nepoužíváte modlitbu.

Účelem zpovědi je sdělit Bohu, co máte ve svém nitru, co vás mrzí a jak reflektujete své chování. Ke zpovědi tak přichází člověk, který už si sám řadu věci vyříkal, ale má v sobě lítost, takže potřebuje požádat o odpuštění, aby se mohl posunout dál. Terapie má naproti tomu vleklejší charakter a člověk při ní na mnoho věcí teprve postupně přichází. V něčem se ale psychoterapeut může rolí zpovědníka inspirovat. Například v tom, že zpovědníci často znali celé rodinné příběhy svých farníků, kolikrát i několik generací nazpátek. Taková obeznámenost může být třeba při rodinné terapii, které se věnuju, velmi prospěšná. Nenasloucháte totiž jednotlivým rodinným příslušníkům odděleně a znáte je i jinak než jen z doslechu.

Jako rodinná terapeutka se zabýváte manželskými krizemi, ale jako farářka zase musíte manželství vnímat jako něco posvátného, co by mělo vydržet nadosmrti. Jak se vám tyto dvě perspektivy daří držet v souladu?

Uvědomuju si, že když dnes lidé v době mezi 25 a 35 lety uzavřou sňatek, tak před sebou mohou mít klidně 60 let manželství, což nikdy dřív nebývalo. Před sto lety bývala doba dožití mnohem kratší, a zlaté svatby se tak manželé dočkali jen výjimečně. Zároveň si všímám, že je dnes pro lidi mnohem snazší manželství ukončit.

U církevního sňatku to může být komplikovanější, protože u něj předpokládáme, že sňatek uzavřený před Bohem by člověk neměl rozlučovat. Církev československá husitská, ve které působím, ovšem v nevyhnutelných případech civilní rozvod umožňuje a manželství potom považuje za zrušené i po stránce církevní. Pokud k nám ale rozvedený člověk přichází s tím, že si chce vzít někoho jiného, tak mu to v naší církvi umožňujeme jen za předpokladu, že přistoupí ke svátosti smíření, projde určitým procesem pokání, srovná si to v hlavě a uvědomí si, že v novém manželství se chce chovat jinak než v tom původním.

V některých případech se od sebe partneři už natolik vzdálí, že cestu k sobě nedokážou znovu najít. V církvi si všímám případů, kdy spolu lidé trpí, ale snaží se své manželství zuby nehty udržet kvůli tomu, že si to podle nich církev žádá. Přitom mnohdy vstupují do nějakých paralelních vztahů, což mi jako věřícímu člověku přijde mnohem méně pochopitelné, než kdyby ve chvíli, kdy zjistí, že už si vzájemně ubližují, manželství radši opustili. Rozhodujícím kritériem pro rozvod podle mě je, když je ve vztahu přítomné násilí, ať už verbální, nebo fyzické.

Než se podrobněji zaměříme na rozvody, věnujme se ještě chvíli období, kdy lidé do manželství vstupují. Setkáváte se jako farářka s partnery, kteří nejsou tradiční věřící, ale přesto se rozhodnou mít církevní sňatek?

Ano a přijde mi to jako docela výrazný fenomén, protože takových párů je poměrně dost. Bývají to mnohdy lidé, kterým je kolem 25 let, pocházejí z rodin, kde se děti ani nenechávaly křtít a jeden z partnerů nebo klidně i oba jsou kvůli sňatku ochotní křest podstoupit. Anebo pokřtění jsou, ale nijak se to v jejich životě neprojevuje a teprve si k víře a církvi vztah budují. Myslím, že to jsou často lidé, kteří díky svému vztahu prošli proměnou vlastního hodnotového žebříčku. Dřív pro ně třeba byla rozhodující kariéra, ale nyní kladou na první místo osobní život a chtějí se stát rodiči, ještě než jim bude 30.

Mnohdy taky viděli špatný příklad u svých rodičů, kteří se brzy rozvedli, takže jejich potomci žili v neúplné, případně patchworkové rodině. Nebo si naopak všímají, že jejich rodiče žijí dlouhá léta v harmonickém vztahu, chtějí je následovat, ale matriční forma sňatku jim přijde úpadková a neosobní. Tyto páry si svého vztahu natolik cení, že touží prožít svatební obřad tak, aby měl duchovní rozměr. Já je pak provádím přípravou, která má vstupu do manželství předcházet.

Co taková příprava obnáší?

Primárně s partnery mluvím o jejich vztahu, o tom, jaký v něm funguje hodnotový systém, jestli jsou hodnoty partnerů kompatibilní, jakým duchovním životem partneři žijí, jak by tento duchovní rozměr mohl fungovat v rodinném životě a co vůbec očekávají od církevního obřadu. Častokrát probíráme otázky, o kterých spolu partneři do té doby nemluvili, protože je to nenapadlo.

To jim, předpokládám, pomáhá, aby manželství nebrali na lehkou váhu.

Ano, mnoho lidí totiž dnes do manželství vstupuje, aniž by to měli pořádně rozmyšlené. Všímám si třeba mladých žen, které mají obavy, že už se nikdy nestanou matkami, že jim tikají biologické hodiny a že se musí vdát právě proto, aby se matkami staly. Samotný partnerský vztah jim už tak důležitý nepřipadá, což mi vůči jejich mužům přijde nefér.

A jak se coby farářka díváte na páry, které se kvůli striktnímu dodržování církevních zásad vezmou v hodně mladém věku, aby spolu vůbec mohly mít sex? Není to taky nerozvážné?

V mojí církvi se otázka předmanželského sexu tolik neřeší. Neklademe partnerům podmínku sexuální čistoty před tím, než vstoupí do manželství, přestože jsem ke svatbě vedla několik párů, které se pro něco takového dobrovolně rozhodly. Partnerský vztah není jen duševní a duchovní, ale i milenecký. Oddalování jeho přirozené fyzické součásti může být zdrojem utrpení i partnerských konfliktů.

I z toho důvodu mi kolikrát přijde lepší, když k přípravě na manželství přicházejí lidé, kteří už za sebou nějaké vztahy mají, vědí, co to obnáší žít spolu v jedné domácnosti a řešit společně s druhým každodenní problémy jakéhokoli druhu. Stejně tak ale obdivuju i lidi, kteří hluboce prožívají už svůj první vztah a berou se třeba po roce známosti. V každém případě by farář neměl rodinný život lidí soudit moc přísně, obzvlášť pokud sám manželství nezažil. Proto jsem ráda, že v mojí církvi mohou k Večeři Páně, takzvanému přijímání, chodit rozvedení i matky samoživitelky.

V čem vidíte klíčovou příčinu současné vysoké míry rozvodovosti?

V tom, že se svými partnery netrávíme dostatek času. Obrovské množství hodin věnujeme budování kariéry a ve všem tom zaujetí naší prací zapomínáme pečovat o naše vztahy, ať už to jsou vztahy partnerské, nebo i rodičovské. Při rodinné terapii se pak setkávám s lidmi, kteří říkají, že na začátku vztahu věděli, že našli lásku svého života, ale potom se oni sami nebo jejich partneři začali věnovat kariéře. Nejdřív to vypadalo, že vysoké pracovní nasazení bude trvat třeba jenom měsíc a příští měsíc už s rodinou budou víc, ale když najednou stoupali v kariérním žebříčku výš a výš a získávali nějakou moc, tak už nedokázali přestat. Vzdálenost mezi nimi a jejich partnery se postupně zvětšovala a častokrát se na to přišlo až docela pozdě.

Pak najednou cítí, že se jejich vzájemné pouto přetrhlo, a už si ani nedokážou uvědomit, v jakém momentě se to přesně stalo. Lásku je totiž nutné neustále obnovovat, ať už milým slovem a objetím, nebo i v sexuální rovině, která je taky důležitá a rezignuje se na ni právě ve chvíli, kdy vztahy začnou dřít i po jiných stránkách. Najednou vzniká bludný kruh, kdy ve chvíli, kdy ve vztahu chybí sex, muž přestává cítit potřebu se o ženu zajímat i jinak a trávit s ní čas, a žena zase v momentě, kdy s ní muž netráví čas, přestává být sexuálně otevřená. S tím, že spolu netrávíme dost času, pak souvisí i to, že velká část naší mysli se dnes nachází ve virtuálním světě. Kolikrát si mezilidskou komunikaci odbydeme prostřednictvím digitálních technologií a doma už pak nemáme potřebu s nikým mluvit.

A co proměna genderových rolí? Není i ta příčinou manželských krizí? Mnoho žen dnes od partnera vyžaduje porozumění jejich potřebě nebýt jen domácí hospodyní a ne všichni muži jsou připravení, že se od nich chce i něco jiného než být živitelem rodiny.

Ano a jako farářka jsem emancipaci velmi nakloněná, podporuju ženy, aby studovaly a věnovaly se tomu, co je baví. Snažím se jim i jejich partnerům vysvětlit, že žena nemusí být do konce života zcela závislá na muži, že nemusí být poslušná a jen vařit večeře nebo štupovat ponožky. Jako rodinná terapeutka ale ženy ponoukám, aby zůstaly na mateřské, dokud jim to jejich situace umožňuje, aby si mateřství užily, protože je to doba, kdy si s dítětem vytvářejí vazby, které jsou pro kvalitu jejich vztahu důležité i v budoucnu. To, co matky zanedbají v době raného dětství dítěte, se později dohání docela těžko.

Role otce v době po narození dítěte skutečně spočívá i v materiálním zajištění, které matce umožňuje být matkou. Po nějaké době se partneři klidně mohou po vzoru severských států na rodičovské dovolené vystřídat, ale v prvních měsících je pro dítě skutečně nejdůležitější být s mámou. Na rodinnou terapii za mnou přicházejí páry, ve kterých by muž rád zabezpečil rodinu, ale jeho manželka to za žádnou cenu nechce připustit, po půl roce od porodu dítě předává tchyni, nebo ho rovnou dává do jeslí a vrací se do práce. Snaží se naplnit nároky společnosti, která jí říká, že musí být dobrá matka, chodit oblečená podle poslední módy a ještě být úspěšná v kariéře. Uštvané jsou pak nejen ženy, které se pokouší všechno tohle naplnit, ale i jejich partneři, protože jim nedovolí zastávat mužskou roli.

To nás vrací k potřebě vzájemné komunikace, bez které si muži a ženy své rodinné role nemohou vyjasnit.

Ano, je důležité, aby spolu muži a ženy o těchto problémech mluvili, protože když to nedělají, tak jen těžko odhadnou, co se děje v hlavě toho druhého. Úplně chápu, že ve chvíli, kdy muž ženě nedovolí, aby se realizovala jakkoli jinak než jako matka, tak těžko můžeme mluvit o nějakém spokojeném manželství. A taky je potřeba, aby se uměli ocenit za to, čím každý z nich rodině přispívá, za to, že dokážou být tým.

Martina Viktorie Kopecká (33)

Husitská farářka Martina Viktorie Kopecká
  • Farářka Církve československé husitské, která právě prožívá Kristova léta, pochází z města Louny na Ústecku. Hned po maturitě na místním gymnáziu začala pracovat v nadnárodní korporaci.
  • Zaměstnání ji však brzy přestalo naplňovat, a tak si po třech letech podala přihlášku na teologii. Tento obor si tehdy zvolila jen proto, že na něj uchazeče brali bez přijímacích zkoušek.
  • Na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, kterou úspěšně absolvovala, se nakonec našla víc než v prostředí korporátu. Nechala se pokřtít, vysvětit na farářku a pak si ještě dostudovala psychologii a sociální pedagogiku.
  • Coby farářka dnes působí v kostele svatého Mikuláše na pražském Staroměstském náměstí, vedle toho se věnuje rodinné terapii a v neposlední řadě svou církev zastupuje na Světové radě církví.

Zatímco u heterosexuálních párů se ve veřejné debatě řeší rozvodovost, homosexuální páry naopak usilují o to, aby mohly manželství vůbec uzavírat a aby mohly adoptovat děti. Jak se na jejich požadavky díváte?

Jako farářka nemám problém s tím, že se osoby stejného pohlaví milují, a věřím, že je jejich láska stejně opravdová jako ta mezi mužem a ženou. Sama nevidím nic špatného na tom, aby se homosexuálnímu páru, který uzavře registrované partnerství, udělilo požehnání, i když to zatím není běžná praxe. S otázkou požehnání stejnopohlavních párů se ale už musí teologicky vyrovnat samotná církev a bude to asi ještě běh na dlouhou trať.

Všímám si, že homosexuální páry jsou v mnoha ohledech stále diskriminované, ať už mluvíme o neposkytování informací o zdravotním stavu, nebo o odsuzujícím pohledu ze strany společnosti, který sice v Praze už nevidíme, ale na menších městech a vesnicích pořád přežívá. Na druhou stranu nejsem přesvědčená, že by měl mít každý člověk automaticky právo na dítě. Jistě je lepší, aby se o dítě z dětského domova staraly dvě matky nebo dva otcové, než aby zůstalo v ústavní péči. Optimální ale z mého pohledu je, když má dítě k dispozici oba rodičovské vzory. Proto třeba vnitřně zápasím s případy, kdy dvě ženy ve vztahu různými způsoby řeší své mateřství a dítěti pak znemožní styk s biologickým otcem.

Faráři a farářky vaší církve nepodléhají na rozdíl od římskokatolických kněží povinnosti žít v celibátu. Je podle vás pro duchovní výhodou, když mají zkušenosti s vlastní partnerskou či rodičovskou rolí?

Může to být výhoda i nevýhoda. Kněz, který žije v celibátu, se plně věnuje jenom své církevní službě, nerozrušují ho situace, kdy například manželka dostane horečku a on by se měl starat o ni i o děti. V Církvi československé husitské byl celibát zdobrovolněn už na počátku jejího vzniku, tedy v roce 1920, přičemž kněží, kteří k nám přešli z římskokatolické církve, mnohdy do manželství nevstupovali. Mladší generace našich kněží už ale většinou žijí v manželství.

Díky tomu můžeme mnohdy lépe porozumět páru, který prožívá nějakou manželskou krizi. Osobní zkušenost totiž nikdy úplně nenahradíte tím, že si o manželství načtete spoustu knih nebo že tuto problematiku třeba i vystudujete. Kněz, který má vlastní zkušenost s partnerstvím, své farníky nemůže soudit černobíle, protože si sám uvědomuje, jak jsou otázky vztahů složité. Vedle toho má moje církev ve svých řadách farářky - ženy, které bývají samy matkami a dovedou tak lépe pochopit aspekty mateřství.

V několika rozhovorech jste říkala, že první křesťanská církev byla mladá a Ježíš byl rebel. Dnes ovšem nastupujícím generacím mohou křesťanské církve připadat zkostnatělé. Vnímala jste je tak i vy sama v době, kdy jste ještě nebyla věřící a pracovala jste v korporátu?

Rozhodně ano. Pocházím ze severních Čech, kde oba moji rodiče celý život pracují u záchranné služby. Přestože jsem tedy už jako dítě čelila otázkám života a smrti, na církve jsem se dívala jako úplný ignorant. Ježíš Kristus mi kdysi připadal jako nějaký historický přežitek a až mnohem později jsem si uvědomila, že do našeho života přece přichází i dnes a nemusí to být jen nějaký pomníček, který chodíme oplakávat a loučit se s ním. Mnoha lidem se může zdát nesmyslné chodit v neděli do kostela a připomínat si Ježíšovo zmrtvýchvstání. Proto se své farníky snažím vést cestou víry člověka, který nerezignuje na dobu, v níž žijeme, a přesto se hlásí ke křesťanství, zve Boha do svého života.

Než jsem začala studovat teologii, taky jsem si představovala, že kolem sebe budu mít panoptikum zkostnatělých kněží, kteří mi budou radit, jak mám žít. Paradoxně mi ale církevní prostředí dalo mnohem větší svobodu být tím, kým jsem, mnohem větší prostor se zaměřit na otázky, jak žiju, jak se chovám k sobě i k ostatním nebo co je smyslem mého života. Do té doby jsem znala jenom touhu po výkonu, moci nebo penězích a v životě mi chyběly duchovní hodnoty, které ho dnes činí daleko bohatším, než býval dřív.

Farářka: Bůh má smysl pro humor, když si vybral mě

Dívala jsem se nahoru, ale spíš v kariéře. Nevypadalo to, že bych zrovna já měla někde sloužit, líčí husitská farářka Martina Viktorie Kopecká. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy