Poznala vlastní smrt. Bylo to extrémní, říká Češka, která dnes doprovází umírající

Tomáš Maca Tomáš Maca
6. 11. 2019 16:00
V době, která oslavuje mládí, se téma smrti často opomíjí. Každý člověk ale bývá dřív či později konfrontovaný s tím, že nikdo nežije věčně. Přesně to se přihodilo Kateřině Černé Grofové, která dnes v rámci iniciativy Na konci dechu doprovází umírající a jejich blízké. O své pozoruhodné duchovní cestě mluví i v rozhovoru pro Aktuálně.cz, který vznikl na letošním ročníku TEDxPrague, kde vystoupila.
Když jí bylo 23 let, navštívila v nemocnici svou umírající prababičku. Cítila se ale úplně bezradná, takže z nemocnice utekla. Po této zkušenosti už Kateřinu Černou Grofovou téma smrti neopustilo.
Když jí bylo 23 let, navštívila v nemocnici svou umírající prababičku. Cítila se ale úplně bezradná, takže z nemocnice utekla. Po této zkušenosti už Kateřinu Černou Grofovou téma smrti neopustilo. | Foto: Petra Klačková

Kdy se vás téma smrti poprvé osobně dotklo?

Když jsem byla ještě malé dítě, tak jsem si se svou sestrou hrála na to, že děláme pohřby pro různá zvířátka, třeba pro broučky a motýlky. V té době mi ale nedocházelo, že se smrt týká i člověka. Když mi bylo 23 let, zavolala mi babička, že to s její maminkou nevypadá moc dobře a bylo by vhodné, kdybych za ní zašla do nemocnice. Nebyla jsem připravená na to, co mě v nemocnici čeká. Ve chvíli, kdy jsem vešla do jejího pokoje, uviděla jsem, jak sedí na posteli s nohama svěšenýma k zemi a jak se jen tak nepřítomně dívá do prostoru.

Připadalo mi, že je úplně průsvitná a že se změnila k nepoznání. Vůbec nereagovala na to, co říkám, ani na samotnou moji přítomnost. Cítila jsem se úplně bezradná, slzy se mi draly do očí a nechtěla jsem, aby mě prababička v tomhle stavu viděla, takže jsem z pokoje radši odešla. Už jsem nenašla sílu se tam znovu vrátit a prababička v ten den zemřela. Tahle zkušenost pro mě byla natolik silná, že mi obrátila život vzhůru nohama. Říkala jsem si, jak je možné, že jsem v tak základní životní situaci netušila, co mám dělat.

Poté jste ale začala pravidelně docházet do hospiců a mluvit s umírajícími pacienty. Rozhodla jste se záměrně podstoupit zkoušku ohněm?

Asi rok a půl od momentu, kdy mi zemřela prababička, za mnou přišel kamarád, který už v hospicích dobrovolníka dělal, a nabídl mi, jestli to taky nechci zkusit. Jedna část mě se bála, protože jsem pořád nevěděla, jak s umírajícími být, ale druhá část mě se do toho chtěla pustit a ta nakonec převážila. Koordinátoři samozřejmě dobrovolníkům vždycky dali nějaké základní instrukce, ale ve chvíli, kdy vstoupíte do pokoje, kde leží třeba tři lidé v závěrečné fázi života, tak stejně přesně nevíte, co dál. Jaká komunikace je užitečná a jaká ne, jsem tak zjišťovala metodou pokus-omyl. Došla jsem k závěru, že když je člověk dostatečně vnímavý, tak zpětnou vazbu umírajícího velmi rychle zachytí.

Zjišťovala jsem, že žádná šablona nefunguje a ke každému člověku musíte přistupovat jinak. Některým lidem například může pomáhat, když s někým o smrti mohou mluvit otevřeně, ale zobecnit se to nedá. Podle mě je dobré to vždycky alespoň zkusit, abyste měli jasno, jestli o to ten konkrétní člověk má zájem, nebo ne. Navíc i když vám nejdřív řekne, že si o smrti povídat nechce, za týden už to nemusí platit a je dobré to ověřovat. Při dobrovolnické práci v hospici mi velmi pomáhaly zkušenosti se zenovou meditací, díky kterým jsem nepanikařila, zůstávala jsem přítomná, trpělivě jsem toho člověka vnímala a dařilo se mi se odpoutat od vlastních myšlenkových konceptů, s nimiž jsem tam často přišla.

Jak jste se k zenové meditaci dostala?

Z hlediska víry a náboženství jsem do té doby byla nepopsaný list. Svou cestu k duchovnímu životu jsem vůbec neplánovala, moje otázky týkající se smrti mě ale přiváděly do situací, které mi na ně pomáhaly nacházet odpovědi. Když jsem docházela do hospice, byla jsem v posledním ročníku studií speciální pedagogiky a dostala jsem výjimku, abych mohla psát diplomovou práci o doprovázení umírajících. Zhruba rok po prababiččině smrti mě pak můj tehdejší partner přivedl právě k zenové meditaci. V Česku jsem nejdřív navštěvovala zenové meditační centrum, které bylo součástí mezinárodní buddhistické školy vycházející z korejských kořenů. Tam jsem určitou dobu také žila.

Život s meditační praxí byl pro mě natolik intenzivní a důležitý, že mi postupně měnil i pracovní a osobní život. Po několika letech, kdy jsem dělala jazykové korektury ve významné české IT firmě, jsem tohle zaměstnání opustila a tři roky jsem strávila v buddhistickém klášteře v Maďarsku, který se tenkrát teprve stavěl a stal se vůbec prvním místem pro mnichy a mnišky v Evropě. Měla jsem možnost být při celém jeho zrodu, pečovala jsem o klášterní kancelář a ubytování lidí, kteří tam podobně jako já přijížděli kvůli možnosti strávit 90 dní v ústraní, kdy od rána do večera sedíte v meditaci a nevyrušují vás žádné světské věci. Díky tomu se člověk může dotknout hlubokých věcí v sobě.

V dnešní západní kultuře na lidi útočí tolik vnějších podnětů, že málokdo dokáže jen tak vypnout a říct všem okolním ruchům stop. Jak dlouho tedy trvá, než meditace skutečně začne přinášet nějaké ovoce?

To je hodně individuální. Jeden zenový mistr prohlásil, že je snadné dosáhnout osvícení, ale je těžké si ho udržet, což mi přijde výstižné. I když máte v jednu chvíli pocit, že dobře meditujete, můžete si brzy potom sednout k meditaci znovu a najednou vám to tak nejde. Sama meditaci vnímám jako dovednost, kterou musíte trénovat. Když s ní začínáte, je dobré si pro ni najít speciální čas a prostředí. Proto jsou tak důležitá meditační centra. Zpočátku je to pro vaši mysl úplně nová zkušenost, protože je zvyklá být zaneprázdněná a mít celou vaši pozornost, a vy se najednou koncentrujete třeba na svůj dech a tělo. Mysl se pochopitelně brání, ale vy svou pozornost vždy zas a znovu trpělivě přivádíte zpět do přítomnosti, takže mysl nemá tolik možností rozběhnout se na plné obrátky.

Jak jste správně řekl, současný svět nás zahlcuje tolika podněty, že z toho máme mysl roztříštěnou na tisíc kousků. Dnes na nás útočí desetinásobně víc impulzů než před sto lety a fungování lidské mysli se přitom za těch sto let zas tak nezměnilo. Proto je teď tak důležité se od svých myšlenek rozběhnutých do všech stran vracet zpátky ke svému tělu, které kolikrát během dne ani nevnímáme. Ráda to přirovnávám ke slepici, která k sobě svolává svá kuřátka. I když se každý den pokusíte ztišit třeba jen na pět nebo deset minut, klidně někde na autobusové zastávce, tak se to počítá.

V čem buddhismus změnil váš pohled na lidskou smrtelnost?

Důležitá pro mě byla myšlenka reinkarnace. Ve chvíli, kdy věřím, že se po smrti znovu zrodím, že navážu na to, co jsem si odžila v tomhle životě, dostává pro mě život úplně jiný význam, než když si myslím, že smrtí všechno skončí a po mě ať přijde potopa. Pokud jsem přesvědčená, že vztahy a způsoby chování, které jsem v tomhle životě budovala, budou v nějaké formě pokračovat, získávám motivaci se jim více věnovat, více zkoumat, jak jednám a proč tak jednám. Kdybych naopak zůstala u toho, že po smrti z tohohle světa jenom zmizím, chybělo by mi nutkání se ptát, proč tady vůbec jsem a co tady po mně zůstane.

Podobný význam má koneckonců posmrtný život i v křesťanství, nemyslíte?

Ano, taky jsem postupně došla k tomu, že ačkoli buddhismus a křesťanství používají jiný jazyk a jiné symboly, esence, která leží za nimi, je velmi podobná. Proto teď k duchovním naukám přistupuju tak, že tolik nelpím na formě učení, ale spíš se soustřeďuju na obsah a sama v něm hledám smysl. Takhle se mi to v hlavě začalo skládat potom, co jsem před několika lety podstoupila ceremonii s amazonskou medicínou a prožila při ní svou vlastní smrt.

Tehdy jste se zúčastnila rituálu s nápojem ayahuasca, který vyvolává psychedelické účinky. Jak byste svou zkušenost s indiánským halucinogenem popsala?

Měla jsem před tím velký respekt i strach, ale zároveň jsem cítila, že to neberu jenom jako nějaký úlet a že mě ta zkušenost opravdu volá. Ayahuasca je přírodní medicína vytvořená z výtažků rostlin z amazonského pralesa. Tamní indiáni prý ovládají rozvinutou mimosmyslovou komunikaci s rostlinami, takže dokážou velmi dobře rozpoznat, k čemu jsou rostliny vhodné. Proto jsou tak dobří bylinkáři a až díky téhle souhře rostliny navozují ty stavy, které navozují. Nápoj z nich vám pak pootevře dveře k vašemu vyššímu vědomí a vy si uvědomíte, že si vaše tělo pamatuje i věci, o kterých jste ani netušili, že je máte někde uložené. Současně vám dovolí nahlédnout i do svého potenciálu, tedy do toho, co dokážete, ale o čem vám vaše mysl celý život říkala, že to není možné, a do kolektivního vědomí, které se skládá ze zkušeností celé společnosti.

Indiáni ayahuasku používají k léčbě těla i duše, ale určitě jí nechci dělat reklamu a nabádat každého, kdo chce poznat vlastní smrt, aby zkusil amazonskou medicínu. Pouhá zvědavost není ta správná motivace, protože to setkání bylo opravdu náročné a rozhodně není vhodné pro všechny. Projít si tím extrémně silným zážitkem je navíc jenom jedna část procesu a minimálně stejně důležitá je i následná integrace, tedy návrat zpátky, který vyžaduje pečlivou psychoterapii.

Co si mám představit pod tím, že jste pod vlivem ayahuasky zažila vlastní smrt?

Při ceremonii dochází k rozšíření vědomí. Tento proces bývá provázený prožitkem rozpadání nebo rozpouštění obvyklé struktury mysli, tak jak ji známe. Já jsem při svém prvním takovém zážitku na chvíli ztratila kontrolu nad svou myslí i tělem a prožila jsem obrovskou paniku. Ego, které je u každého člověka do určité míry zdravé a potřebné pro zachování jeho identity, se toho rozpouštění začalo děsit, protože se najednou nemělo čeho držet. Bálo se, že přestane existovat, že už nic nebude jako dřív. Když jsem touto částí ceremonie prošla, prožila jsem naopak nepopsatelný pokoj, hlubokou lásku a sounáležitost s celkem. Když jsem se na ten zážitek zpětně dívala, došla jsem k tomu, že právě tak může probíhat proces lidského umírání. Trvalo mi ale několik měsíců, než se to ve mně poskládalo a začalo to dávat smysl.

Rok po první zkušenosti s ayahuaskou jsem cítila, že chci téma smrti vynášet na povrch. Začala jsem překládat texty na toto téma, pořádat semináře, workshopy, zvát zajímavé lektory z Česka i ze zahraničí, kteří do témat konečnosti, umírání a smrti vnášejí jiný úhel pohledu. Podařilo se mi pozvat i lidi, kteří umírající a jejich blízké provázejí zkušeností s koncem života. Například v Austrálii nebo ve Spojených státech už jsou tito takzvaní death walkeři běžnou součástí společnosti. Vyplňují místo mezi církví a zdravotními institucemi, dovedou o smrti hovořit srozumitelným jazykem a poskytují doprovázení se spirituálním přesahem.

"Většinou příbuzné umírajících povzbuzuju, aby rozhovor o smrti vůbec zahájili. Často se bojí, jak a kdy to zkusit, aby nezpůsobili víc škody než užitku."
"Většinou příbuzné umírajících povzbuzuju, aby rozhovor o smrti vůbec zahájili. Často se bojí, jak a kdy to zkusit, aby nezpůsobili víc škody než užitku." | Foto: Archiv Kateřiny Černé Grofové

Podobnou službu teď sama nabízíte v rámci iniciativy Na konci dechu, kterou jste založila. Jací klienti o ni mají nejčastěji zájem?

Z 90 procent se mi ozývají lidé, kterým někdo z příbuzných umírá. Ti mají někdy na téma smrti jiný náhled než zbytek jejich rodiny. Vždy jsou to lidé, kteří mají k potřebám umírajících velký cit, ale potřebují povzbudit v tom, že ty potřeby opravdu chápou správně, a nasměrovat, s jakými komunikačními dovednostmi mohou pracovat. Někdy přicházejí sami a někdy s sebou dovedou i ostatní. Obvykle se mě ptají na to, jak mají rozpoznat, jakým způsobem s umírajícím mluvit, jak zjistit, co si přeje, a podobně.

Co jim v takové situaci radíte?

Většinou je povzbuzuju, aby rozhovor o smrti vůbec zahájili. Často se bojí, jak a kdy to zkusit, aby nezpůsobili víc škody než užitku. Já jim ale připomínám, že právě oni nejlíp znají jazyk, jakým se v jejich rodině mluví, že právě oni mají ke svým příbuzným nejblíž. Nejdřív si samozřejmě musí udělat jasno, že téma otevřít chtějí, ale pokud k tomuhle dojdou, správnou chvíli a vhodná slova už sami najdou. Jak už jsem říkala, když jsme se bavili o hospicích, ten rozhovor si stejně nikdy nepromyslíte dopředu a nezbývá vám než reagovat na zpětnou vazbu od vašich umírajících.

Taky se rovnou nemusíte ptát na jejich názor a nejdřív pojmenovat vlastní pocity, které se vám se smrtí pojí. Tím otevřete prostor pro dialog, a když budou umírající nebo ostatní členové rodiny chtít, tak na to zareagují. Dialog se ale nemá týkat jen péče o umírajícího. Do procesu vždycky vstupuje vztahová dynamika mezi jednotlivými rodinnými příslušníky, na povrch často vyvěrají celoživotní témata, která byla dlouho odsunutá pod kobercem a je třeba s nimi pracovat.

Bývá moment, kdy člověk leží na smrtelné posteli, zlomovým bodem, v němž pocítí potřebu vyřešit si konflikty, kterým se během života vyhýbal?

To je hodně individuální. Najdou se lidé, kteří konflikty do poslední chvíle odsouvají, protože to dělali třeba desítky let a příliš se s tím identifikují. I ve chvíli, kdy víte, že vám v životě zbývá nějaký omezený čas, není úplně lehké se jen tak lusknutím prstu začít k problémům stavět jinak. Smrt je sice vždycky příležitost se probrat, uvidět, že něčeho lituju, a říct to ostatním, ale ne vždycky se to stihne. Někdy se to člověku nepovede třeba proto, že s konflikty nikdy neuměl pracovat a čas, který mu zbyde, není dostatečný na to, aby to ještě změnil.

Někdy se říká, že nebe a peklo nejsou nějaká konkrétní místa, ale spíš stavy mysli, což mi dává smysl. Když je člověk celý život plný zloby, tak s touto emocí a její energií i umírá, je to poznat na jeho tělu a umírání je pro něj velmi náročné. U lidí, kteří se během života chovali laskavě, naopak mnohdy vidíte, že tento svět opouštějí velmi smířeně a svobodně. Občas za mnou přicházejí i klienti, kterým někdo umřel už před delším časem, ale oni si chtějí zodpovědět otázku, proč se to stalo tak, jak se to stalo, nebo se vyrovnat s tím, že od umírajícího už neslyšeli něco, co od něj ještě slyšet potřebovali.

 

Právě se děje

před 12 minutami

Zimola bude v krajských volbách kandidovat v dresu ČSSD, uvedl Hamáček. Jeho projekt Změna 2020 není konkurencí, ale platformou k přilákání osobností.

Zdroj: ČTK
Další zprávy