Czendlik: Vánoce byly konzumní vždycky. Věřící člověk není ten, kdo chodí do kostela

Tomáš Maca Tomáš Maca
23. 12. 2019 10:42
Vánoce dnes mohou působit jen jako svátky spotřeby a shonu. Katolický kněz Zbigniew Czendlik ovšem Štědrý den přirovnává k oslavě narození dítěte, ke které bohatá hostina i trocha stresu při jejích přípravách odjakživa patří. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví o tom, jak se Vánoce slavily v Polsku v době jeho dětství, ale i o smyslu víry a o tom, že by církev měla lidem ponechávat nějakou svobodu.
"Životní úroveň dřív byla trošku jiná, než je dnes, ale i v dřívějších dobách měl být na Štědrý den stůl plný dobrot a věcí, které jste si nedopřáli během roku," zdůrazňuje Czendlik v rozhovoru.
"Životní úroveň dřív byla trošku jiná, než je dnes, ale i v dřívějších dobách měl být na Štědrý den stůl plný dobrot a věcí, které jste si nedopřáli během roku," zdůrazňuje Czendlik v rozhovoru. | Foto: Jakub Plíhal

Na rozhovor Zbigniew Czendlik přichází do prodejny vydavatelství Supraphon, kde se má později konat křest jeho audioknihy Postel, hospoda, kostel. Jakmile usedne, ptá se ho zaměstnanec obchodu, jestli může nabídnout něco k pití. "Nemáte třeba víno?" ptá se ho kněz. "Bohužel tady funguje bezalkoholové pracoviště, takže vám můžu donést jenom vodu," odpovídá hostitel. O pár minut později ale přece jenom pokládá na stůl dvě sklenice bílého, takže to vypadá, že se Czendlik mezitím pomodlil k Ježíši Kristu, aby mu vodu proměnil ve víno.

Na Vánoce má spousta lidí nejsilnější vzpomínky z dětství. Jaké jsou ty vaše?

Byl jsem dost zlobivé dítě, což mi ostatně zůstalo dodnes, a pamatuju si, že jsem jednou o Vánocích provedl se svými mladšími sourozenci nějakou lumpárnu. Protože jsem byl nejstarší, tak jsem samozřejmě za všechno mohl já, a tak jsem dostal na Štědrý den nařezáno. U nás se říkalo, že kdo dostane na Štědrý den na zadek, tak bude dostávat na zadek po celý rok. Jako dítě jsem tomu věřil a byla to pro mě hrozná představa. Z raného dětství mám taky vzpomínku, jak jsem dostal pod stromeček dřevěný náklaďák s korbou, na kterou jsem si sedl, a protože rodiče hračku darovali mně, tak mě sourozenci v autě museli vozit. Vedle toho se mi z období Vánoc hodně vybavují vůně. Vůně domova i jídel, která moje maminka po celý Štědrý den připravovala, vůně kapra a vůně cukroví.

Jak vlastně v Polsku vypadá typická štědrovečerní tabule a jaké se tam se svátkem pojí tradice?

U nás patřilo k tradiční štědrovečerní večeři 12 jídel. Nemuselo se sníst všechno, ale z každého chodu všichni museli alespoň ochutnat. Zároveň jsme hodně dbali na různé zvyky. O Vánocích například mohla od stolu odcházet jenom maminka a jinak museli všichni zůstávat pohromadě. Pod ubrus se dávalo seno jako památka na to, že se v chlévě narodil Ježíšek. Tatínek si na stůl pokládal peněženku, aby se ho v nadcházejícím roce držely peníze. Taky se před Vánoci vyrovnávaly dluhy se sousedy, protože nepřicházelo v úvahu, abychom byli na Štědrý den zadlužení.

Štědrovečerní večeře u nás doma začínala tím, že se z evangelia předčítal text o narození Ježíše, pak následovala modlitba a po ní jsme si vzájemně u stolu přáli krásné Vánoce. To mi přijde důležité, protože dnes posíláme lidem esemesky a pohlednice, ale kolikrát si zapomeneme popřát s našimi nejbližšími. Až jsme si popřáli, přišlo na řadu lámání oplatků, které se vyrábějí ze stejného těsta jako hostie. Ty byly symbolem dobra a lámaly se na znamení toho, že jsme ochotní dělit se s druhými. Taky se zpívaly koledy a to už jsme my děti byly netrpělivé, protože jsme se těšily na dárečky a rodiče to schválně natahovali.

Věřil jste jako dítě na to, že dárky nosí Ježíšek?

Samozřejmě, ale pak jsem jednou už před Štědrým dnem nějaký dárek objevil doma a říkal jsem si, že tady něco nehraje. Později jsme tedy se sourozenci zažívali dobrodružství, když jsme ty schované dárky hledali. Nezbytnou součástí Štědrého dne ale pochopitelně byla půlnoční mše. Já jsem v dětství ministroval, takže to pro mě byla i služba, ale na zimní procházky do kostela moc rád vzpomínám. Navíc jsme hodně prožívali taky období adventu, kdy byly kostely strohé, nevyzdobené, a o to víc jsme se těšili na Štědrý den, kdy bude kostel vypadat slavnostně. Dnes vidíte vánoční dekoraci i týdny před Štědrým večerem a spousta lidí má pocit, že svátky končí momentem, kdy 24. prosince zavřou obchody. Já si ale z dětství advent pamatuju jako období očekávání. Chodívali jsme během něj na ranní mše, kterým se říká roráty, a celkově byl náš společensko-kulturní život před Vánoci hodně spjatý s kostelem.

Letos jsem už na konci října slyšel v rádiu rozhovor s paní, která v té době horlivě nakupovala vánoční dárky. Neštve vás trochu, že lidé dobu adventu, která má být spojená se zklidněním a očekáváním, tráví tímto konzumním způsobem?

Já jsem tolerantní a určitě se nad tím nepohoršuju. Sám bývám někdy konzumní a rád si například dopřeju dobré víno. Navíc bychom si měli přiznat, že Vánoce byly konzumní vždycky. Lidé si na Vánoce odjakživa předem šetřili, aby si pak během svátků udělali radost. Životní úroveň dřív byla samozřejmě trošku jiná, než je dnes, ale i v dřívějších dobách měl být na Štědrý den stůl plný dobrot a věcí, které jste si nedopřáli během roku.

Tahle výjimečnost možná dneska trochu mizí, protože spousta věcí je natolik cenově dostupná, že si můžete dělat Vánoce každý den. Taky je pravda, že oproti dnešku si lidé dárky víc vyráběli a v současnosti si lidé dávají práci už jen s tím, že dárek vlastnoručně zabalí. No a někdy nedělají ani to, protože existují služby, které dárky zabalí za nás, a jediné, co do dárků sami vkládáme, bývají tím pádem naše peníze. Trochu se tak vytrácí to, co našemu dárku dává jedinečnost.

Já hodně jezdím autem a v Mohelnici mám jednu oblíbenou benzinku, kde často zastavuju. Prodavačky mě tam dobře znají a vědí, že si vždycky objednávám kávu, takže mi ji teď už připravují samy. Na pumpě je automat, takže bych do něj klidně mohl jen vložit mince a vzít si kávu sám, ale vím, že když mi ji nachystají prodavačky, tak v ní bude přece jen trochu víc lásky, i když to bude káva z úplně stejného automatu. S vánočními dárky je to stejné. Když z nich vycítíte něco osobního, tak vás potěší víc.

Nakonec možná vůbec není špatné, že ta paní, o které jste slyšel v rádiu, vybírá dárky už od konce října, protože třeba celou tu dobu, co vhodný dárek hledá, myslí na toho, koho chce obdarovat. Pokud dlouho uvažujete nad tím, co by konkrétního člověka potěšilo, co by se mu líbilo, dáváte tím vašemu dárku taky tu jeho skrytou přidanou hodnotu.

Co když se lidé ale kvůli Vánocům stresují, že nestihnou všechno nakoupit, všechno uklidit a všechno uvařit? Nejde to trochu proti jejich duchovnímu smyslu?

Myslím, že k tomu duchovnímu usebrání a zklidnění by měla sloužit doba adventu, ale Vánoce bych přirovnal spíš k momentu, kdy se vám narodí dítě. To se pak všichni radují a oslavují. Stejně jako u jakékoli jiné oslavy ale v takové situaci všichni chtějí, aby to dopadlo co nejlépe, a proto bývají při přípravách kolikrát trochu podráždění. Pamatuju si, že když už se moji rodiče jednou za čas pohádali, tak to bylo právě o Vánocích. Ani tehdy se tak svátky kolikrát bez toho stresu neobešly. Samozřejmě že než k přípravám na Štědrý den dojde, tak by si člověk měl najít čas i na nějaké zamyšlení, ale zároveň si uvědomuju, jak je to v dnešní době složité. Náš životní styl se hodně změnil, spousta firem řeší před koncem roku uzávěrky, účetnictví a tak dále.

"Víra nás nedělá lepšími nebo morálnějšími. Je to něco, co dává našemu životu drive," tvrdí Czendlik a přirovnává víru k pocitu zamilovanosti.
"Víra nás nedělá lepšími nebo morálnějšími. Je to něco, co dává našemu životu drive," tvrdí Czendlik a přirovnává víru k pocitu zamilovanosti. | Foto: Jakub Plíhal

Spousta lidí dnes přesto hledá nějaký duchovní rozměr, který by jim do rychlého života plného stresu přinesl klid. Spíš než v křesťanství ho však nachází v různých podobách východní spirituality, v józe, v meditaci a podobně. Co na tento trend coby katolický kněz říkáte?

Použiju přirovnání. Základ euroamerického jídelníčku tvoří to, co vyroste na naší půdě, od brambor, které jsou pro nás nejčastější přílohou, po švestky, ze kterých pálíme slivovici. Aby nám naše jídlo ještě víc chutnalo, tak si ho občas rádi zpestříme kořením, které tady neroste, nebo se s chutí zakousneme do kiwi, které si u nás nevypěstujeme. Stejně tak je křesťanství typickou součástí západní kultury, ale aby nám ještě víc chutnalo, tak si ho někdy potřebujeme okořenit buddhismem, hinduismem nebo islámem.

Zájem o východní spiritualitu je navíc jen dalším důkazem, že člověk je bytost náboženská a pořád si vytváří vztah k něčemu transcendentnímu, ať už to nazývá Bohem, nebo třeba Alláhem. Myslím, že každý člověk je věřící a kolikrát v sobě tu víru má, i když o ní zatím neví. Zejména v Česku se lidé zdráhají říct, že jsou věřící, protože se bojí, že je budou ostatní ztotožňovat s nějakou církví. Mají odpor k institucím, takže se radši prohlašují za ateisty.

Proč je podle vás víra pro člověka důležitá?

Myslím, že víra je projevem jedné ze základních lidských tužeb a tou je touha po věčném životě. My víme, že zemřeme, ale přesto jednáme tak, jako bychom měli žít věčně, jako by se všechno točilo kolem nás. Myšlenka, že by náš život měl jednou úplně skončit, je pro nás neakceptovatelná, a tak si vytváříme představy o tom, co se s námi bude dít v posmrtném životě. Je to podobné jako s láskou nebo spravedlností. Všichni toužíme po dokonalé lásce a po dokonalé spravedlnosti, i když se s nimi nikdo z nás nesetkal. Náš život je dnes plný jistot, máme co jíst, máme kde bydlet, máme čas na odpočinek. Naše touhy nás ale stejně dělají nešťastnými, protože se v tomto světě nikdy stoprocentně nenaplní. Z toho důvodu si říkáme, že se ty touhy snad jednou naplní po naší smrti, a právě to nás podle mě žene k Bohu.

Polský novinář Mariusz Szczygieł ve své knize Udělej si ráj cituje Čechy, kteří říkají, že víra vůbec nemusí být nutným předpokladem, abyste se stal dobrým člověkem. Co si o tomto názoru myslíte?

Taky často slýchám větu: "Já víru nepotřebuju, já žiju dobře." Víra ale skutečně není o tom, jestli žijete dobrým životem. Být dobrým člověkem je totiž povinnost každého z nás. Bez ohledu na to, v jaké části světa a v jaké době se narodíme, máme v sobě vepsaný imperativ: "Konej dobro, nečiň zlo." Víra nás tedy nedělá lepšími nebo morálnějšími. Víra je něco, co dává našemu životu drive. Funguje to podobně jako s láskou. Když se zamilujete, tak vás to nepředělá v lepšího člověka, ale váš život se změní v tom, že vás najednou začne všechno víc bavit, protože máte někoho, pro koho žijete.

Stejně tak se v Česku často setkávám s větou: "Já jsem ateista, já nechodím do kostela." Zaměňovat věřícího člověka za toho, kdo chodí do kostela, je největším omylem. To je jako s chozením do práce. Někdo chodí celý život do práce, a stejně tam kolikrát nic neudělá. Někdo zase chodí celý život do kostela, a stejně může být jeho víra prázdná. Věřícího člověka poznáte podle toho, že je vyrovnaný sám se sebou i s tímto světem, podle toho, že se dokáže na druhé usmívat, dovede je milovat a je ochotný jim pomáhat.

Vím, že mezi vaše koníčky patří sociologie, tak vám teď položím takovou sociologickou otázku. Čím si vysvětlujete, že katolická církev má dnes v Česku úplně jinou pozici než v Polsku, přestože si obě země ve 20. století prošly podobnou historií spojenou s totalitním režimem, který náboženství potlačoval?

Je sice pravda, že v Polsku máme kostely plné lidí, to ale neznamená, že jsou všichni z nich věřící. V Česku bývají kostely naopak poloprázdné, ale najde se tu mnoho lidí, kteří mají víru mnohem hlubší než někteří Poláci, kteří chodí pravidelně do kostela. Odlišná role, kterou má katolická církev v Polsku, je spojená s polským národnostním cítěním a faktem, že se v historii hodně prolínala s politikou, což ostatně platí dodnes. Nejdůležitějším faktorem je ale podle mě ten, že jsme v Polsku neměli žádného Husa, Luthera, Kalvína nebo Zwingliho.

Nedá se říct, že by do Polska myšlenky církevní reformace vůbec nepronikly, ale přinášeli je k nám většinou cizinci. Kdyby se nějaký reformátor zrodil přímo u nás, myslím, že by dnes situace s polskou katolickou církví byla úplně jiná. Reformátoři podle mě církev vždy obohatí a vnesou do ní pestrost. Možná je tak škoda, že jsme v Polsku neměli nikoho jako Jan Hus, protože by pak u nás pojímání křesťanství bylo rozmanitější. Uniformita s lidmi nedělá nic dobrého, stačí se podívat třeba na Severní Koreu.

Zbigniew Czendlik (55)
Autor fotografie: Jakub Plíhal

Zbigniew Czendlik (55)

  • Vyrůstal v obci Debowiec na polské straně těšínského Slezska. Od dětství dělal ministranta v místním kostele, což ho nasměrovalo ke studiu teologie, které absolvoval v Katovicích a Varšavě.
  • V roce 1989 byl vysvěcen na kněze a jeho prvním působištěm se stalo slezské město Chořov. Ještě před rozdělením Československa ho ale polská církev poslala k západním sousedům, kterým po konci totality scházeli kněží, a tak strávil rok jako farní vikář v Náchodě.
  • V roce 1993 přesídlil do farnosti v Lanškrouně, o kterou se coby děkan stará dodnes. V městě se zasadil se o opravu zchátralého kostela svatého Václava a do obnovených prostor místní fary nastěhoval i restauraci U Pastýře, kde se rád setkává se svými farníky. Ve zrekonstruované faře v nedaleké vesnici Žichlínek zase zřídil domov pro pěstounské rodiny.
  • Na stanici Český rozhlas Dvojka moderuje pořad Jak to vidí… a pro Českou televizi zase připravuje cyklus Uchem jehly. Do obou si zve zajímavé osobnosti veřejného života. Společně se spisovatelkou Markétou Zahradníkovou vydal knižní rozhovor Postel, hospoda, kostel, který získal i Cenu Magnesia Litera a nyní vychází jako audiokniha.

V knize Postel, hospoda, kostel jste říkal, že se katolické církvi nedaří do svých řad přivést mladé lidi, a s nadsázkou jste zmiňoval, že jediné řešení vidíte v tom, že by kněží přidávali do kadidla marjánku. Když se ale nad otázkou zamyslíte vážně, proč není katolická církev pro mladou generaci přitažlivá?

Letos jsme si připomínali výročí 17. listopadu, kdy Češi znovu získali svobodu se veřejně projevovat, a já si osobně myslím, že svoboda je největším darem, který jsme od Boha získali. Evangelium sice označuje za největší dar lásku, ale svoboda podle mě tvoří půdu, ze které láska vyrůstá. Mladí lidé jsou na svobodu obzvlášť citliví, a proto mi přijde nutné, abychom jim ji nechali. Někteří kněží lidem vnucují svůj pohled na svět, svůj model zbožnosti a já se snažím to nedělat. Nesvoboda totiž charakterizuje sekty.

Někdy se mi stává, že za mnou přijde mladý člověk, který se chce nechat pokřtít, a jeho rodiče mají strach, jestli se nezbláznil a jestli v církvi náhodou nepřijde o svobodu. Přijde mi, že je náš život v dnešní době čím dál víc regulovaný, útočí na nás spousta příkazů a právních norem a postihuje to i církev. Ježíšova láska byla bezpodmínečná, ale my ji podmiňujeme. Říkáme: "Já tě pokřtím, ale musíš splnit tohle a tamto."

Nedávno jsem se bavil s kamarádkou z křesťanské rodiny, která zvažovala, jestli se nechat biřmovat, a odrazovalo ji, jak se konzervativní hlasy katolické církve staví například k homosexuálům nebo imigrantům z Blízkého východu. Nemůže být tohle jedna z věcí, které mladé lidi od katolické církve odpuzují?

Ano, někteří představitelé katolické církve si neuvědomují, že mohou lidem nabízet nějakou cestu, ale nemohou je do ní nutit, jako by byla ta jediná správná. To je právě problémem polské církve, že katolickou morálku prostřednictvím politických stran vnucuje celé společnosti. Každý věřící by měl jít svou vlastní cestou a dát především na to, co mu říká jeho srdce.

Kněz Tomáš Halík nedávno na jedné konferenci říkal, že Bible se dá číst buď dogmaticky, nebo vážně. Souhlasíte s tím, že dogma může být škodlivé?

Ano. I v knize Postel, hospoda, kostel jsem říkal, že Bibli vnímám jako milostný dopis, ve kterém je spousta kódů a ty si každý může interpretovat po svém. Různí lidé mohou na stejný text nahlížet různými pohledy.

Na závěr bych se ještě vrátil k Mariuszi Szczygiełovi. Ten se sám označuje za nevěřícího, ale napsal o vás, že jste jedním z lidí, kteří ho ponoukají se k tématu víry vracet a hledat v něm něco nového.

Myslím, že to je jeden z jeho největších životních omylů, a když jsem to četl, tak jsem si říkal, jak může takhle inteligentní člověk něco podobného napsat. Teď samozřejmě mluvím v nadsázce a na jeho pochvalu jsem pyšný. Rád bych ale zdůraznil, že pravá víra nemůže být vybudovaná na papeži Františkovi, Tomáši Halíkovi, kardinálu Dukovi ani Zbigniewu Czendlikovi. Víra musí stát na Bohu, a pokud v ní tento pevný základ chybí, tak se vám rozsype jako domeček z karet.

Podívejte se také na rozhovor s polským spisovatelem Mariuszem Szczygiełem:

Češi se zajímají hlavně o sebe, pěstujete si svoji kulturu jako antidepresivum, každý si dělá vlastní ráj ve své hlavě. Základ života je to, co není. | Video: DVTV, Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy