"Projela jsem zatím jenom něco přes 50 států a právě setkávání s lidmi je jedním z mnoha důvodů mých cest. Ovšem za necelých 15 let cestování jsem takhle pohostinný a srdečný národ nepotkala," říká o Tádžicích Michaela Hrdá.
Jejich dobrosrdečnost cestovatelky mnohokrát zachránila. Zejména tehdy, když se k nim nedostaly předem domluvené balíky s jídlem. Michaela, která plánovala trasu s pomocí jejího zakladatele Jana Bakkera, totiž před cestou propočítávala, kdy bude třeba doplnit zásoby.
"V některých vesničkách se sice obchod najde, ale koupíte v něm jen čínské polévky, těstoviny a kečup. Do těch míst jsme se snažily dostat balíky. Není tam žádná pošta, tak jsme je dávaly místním taxikářům a ne vždy se povedlo, aby se k nám dostaly. Problém byl se dvěma balíky," vzpomíná cestovatelka.
"Doprava v Tádžikistánu je kapitola sama pro sebe," směje se Martina. Hladem ale ani přes "balíkový výpadek" většinou netrpěly. V populární části Fánských hor - u Sedmi jezer - je krmili jiní turisté, v odlehlých částech se o ně starali pohostinní místní.
Projít křovím, přebrodit řeku
"Jestli na tom trailu bylo něco opravdu úžasného, tak to byla rozmanitost krajiny. Měly jsme pocit, že jsme jednou na Novém Zélandu, pak zase v Dolomitech nebo Pyrenejích či ve Skotsku," říká Martina.
Nádherné výhledy a krásná příroda ale nebyly zadarmo. "Terény jsou drsné, kopce strmé, že by se občas hodilo lano i lezečky. Řeky tu s břehy hýbou tak, že na zdolání sesuvů jsme si braly nesmeky s hroty a stejně se nesčetněkrát projely metry dolů," uvádí Michaela.
Její parťačce na více než dvouměsíční cestě na jednom takovém sesuvu ujela noha tak, že sletěla dolů asi 15 metrů prudkým svahem. Mohlo to dopadnout špatně, ale naštěstí se zachytila o větev.
Občas bylo nutné projít křovím, jindy zase přebrodit řeku. Některé úseky byly náročné spíš psychicky než technicky. K nim patří napříkad sedlo Dugton. "Bylo tam hodně morén čili kamenných valů. Musíte jít přes ně, pořád nahoru a dolů. Představte si, že před sebou vidíte sedlo a máte pocit, že už tam za chvíli jste. Před vámi je hromada šutrů, přejdete ji a je tam další. A další. Nedá se to obejít," říká Michaela.
"Bylo to nekonečné. Za šutrem a štěrkem byl nakonec sníh a pak nás měla čekat údajně hodně technicky náročná pasáž. Trasa vedla z kopce sutí, která ujížděla pod nohama, ale my byly šťastné, že už to nejsou ty morény a užily jsme si to. Sestup nebyl problém," vzpomíná Martina.
Jako ovce na porážku
Dvě Evropanky uprostřed divokých hor byly zjevením a zprávy o tom, že putují krajinou, se rychle šířily. Když došly do nějaké vesnice, často už se o nich vědělo. "Od naplánovaných tras nás místí mnohdy odrazovali. Do hor totiž chodí jen pastevci a lidi z vesnic nemají o stezkách ani ponětí. Jednou jsme je poslechly, to když nás varovali, že řeka spláchla most. Bylo to štěstí, protože jsme se pak dozvěděly, že tam zůstali dva dny zaseklí dva kluci a museli je zachraňovat vojáci," přiznává Martina.
Emočně nejnáročnější byl moment, kdy se chtěly přepravit přes jezero Sarez na lodi. Jinak by ho totiž musely obejít pěšky po nebezpečné trase. "Měly jsme loď objednanou 14 dní dopředu a moc jsme se na tenhle zážitek těšily. Když jsme ale přišly k jezeru, řekli nám, že nás nepřevezou, protože nemají benzin. Snažily jsme se to nějak vyřešit, ale když bylo jasné, že to nepůjde, povolily mi nervy a rozbrečela jsem se. Byla jsem strašně zklamaná, těžko se to vysvětluje," říká Martina.
Všichni Tádžici prý byli milí a přátelští, ale zrovna tady narazily na přísného kapitána. Když ale viděl plačící cestovatelku, roztál. "Šel nás vyprovodit k místu, kde jsme chtěly stanovat, začal se omlouvat a říkat, že kdyby to šlo, tak by nám pomohl. Pak Marťu objal a snažil se ji utěšit, poté se k nám otočil zády a já viděla, že si utírá oči. To mě dojalo, takže jsme tam nakonec brečeli všichni tři," vzpomíná Michaela.
"Musel si připadat, jako když vede ovce na porážku," směje se Martina. Nebezpečný úsek nakonec zvládly, stejně jako celý Pamír trail. Na počasí měly štěstí. "V dešti jsme šly dohromady asi pět a půl hodiny, ve sněhové chumelenici asi dvě a půl hodiny," vyjmenovává Michaela.
Jen chůze nestačí
"Hodně nám to dalo, jako ostatně každá cesta. Potvrdily jsme si, že chůze nás ohromně baví, ale potřebujeme k ní variabilitu. Měnící se krajina tuhle potřebu sice naplňuje, ale dnes už víme, že jen chůze nám nestačí. Vzít moji obytnou dodávku Agnes, mít v ní kolo, paddleboard, surf, skialpy či lezení a jít občas na trail je to, co chci teď dělat víc," říká Michaela Hrdá s tím, že taková cesta je jednou za život, ale na některé úseky stezky by se vrátila.
"Cestování a seberozvoj jde ruku v ruce. Vybudujete si odolnost a zdravou sebedůvěru. Cestování vám otevře oči i srdce," dodává Martina Merisi, která poslední dva roky strávila na cestách a o své pouti životem i Pyrenejemi po trase GR11 napsala knihu Duše na cestách.
Obě cestovatelky věnovaly svůj Pamír trail podpoře Domu pro Julii, který poskytuje široké spektrum služeb dětské paliativní péče, a založily pro něj sbírku.
Kdo by měl zájem si s nimi prožít jejich dobrodružství, může přijít 7. listopadu do pražského kina Bio Oko, kde proběhne premiéra přednášky Pamír trail, která bude spojená s křtem Martininy knihy. Cestovatelky také můžete vidět na známých festivalech, jako jsou Obzory nebo Kolem světa, případně na jiných akcích. Další informace o těchto odvážných ženách najdete na jejich sociálních sítích Duše na cestách a Miške Travels.
Fotky a další postřehy z přechodu hor si prohlédněte v galerii.
