Jak lidé reagují, když řeknete, že jste byla dvanáct let v klášteře?
Mívají hodně necitlivé otázky. Přestala jsem proto o své zkušenosti mluvit a rozhodla se napsat knihu. V ní jsem se vyjádřila způsobem, jakým jsem chtěla, a měla jsem na to tolik času, kolik jsem potřebovala. Rozhodnutí stát se jeptiškou a následně z kláštera odejít je téma, na které nenajdete lehké odpovědi jen tak u večeře. Důvodem je propast mezi mou zkušeností s klášterním životem a tím, že se o můj příběh často zajímají lidé, kteří se spirituálním životem nemají žádnou zkušenost. Musím se tak potýkat s jejich soudy, koncepty nebo stereotypy. Zároveň se jim ale snažím vysvětlit něco, co je pro mě posvátné. Je to velmi osobní a hluboká záležitost.
Jaký stereotyp vám nejvíce vadí?
Když jste bývalá jeptiška, tak si lidé často myslí, že jste svatá, nebo naopak zlá, protože jste z řádu odešla. O jeptiškách si také lidé myslí, že se děsí mužů nebo že bezmyšlenkovitě následují víru. I když jsou ty stereotypy z části pravdivé, protože jako jeptiška jste trénovaná, abyste nepoužívala vlastní intelekt, stále se v nich zapomíná na komplexnost člověka.
Hledala jsem stabilitu
Za vaším rozhodnutím vstoupit do kláštera ve 27 letech stála smrt otce. Když se na své rozhodnutí díváte zpětně, nebyl to vlastně útěk?
Někdo utíká do dysfunkčních vztahů, jiný zase k práci nebo k jídlu. Zvolit si klášterní život je samozřejmě extrém, ale spíš než o útěk šlo o snahu najít ochranu a stabilitu. Po smrti mého otce se rodina rozpadla a dům, kde jsem vyrůstala, se prodal. Hodně jsem tehdy přemýšlela o smyslu života a právě tady začala má spirituální cesta. Potřebovala jsem terapii a náboženství mi ji dalo. Po šesti letech v klášteře jsem se cítila jako někdo, kdo konečně objevil svoji vnitřní sílu. Ale nechtěla jsem odejít, protože jsem složila slib.
V rozhovoru pro britský Guardian zmiňujete, že jste v Bohu svým způsobem hledala otce…
Zlomový moment nastal, když jsem otce viděla pár dnů po smrti. Tehdy jsem si uvědomila, že fyzická smrt neznamená, že je daná osoba pryč. Cítila jsem, že otec je stále se mnou, což mě přimělo věřit v duši jako věčnou esenci. Snažila jsem se s ním spojit, mluvit, ptala jsem se ho, kde je. Byla to modlitba, kterou jsem začala mluvit k Bohu. Přála jsem si mít otce zpátky, volala jsem jej a tento svět mě přestal zajímat. Chtěla jsem najít Boha, být se svým otcem. Toužila jsem stát se dobrým člověkem, na kterého by byl pyšný. A co můžete udělat lepšího než se stát jeptiškou?
Vyrůstala jste ve věřící rodině?
Nebyli jsme věřící, do kostela jsem chodila především zpívat do sboru. Po otcově smrti jsem ale začala věnovat větší pozornost textům jednotlivých písní. V 17 letech jsem přečetla Siddhárthu od Hermana Hesseho. Je to kniha o životě Buddhy a jeho učení, které říká, že pravá svoboda spočívá v odstupu od ega. Stejně tak mě ovlivnily Dostojevského romány Bratři Karamazovi a Zločin a trest. Četba takových knih a další filozofické literatury měly značný vliv na to, kým jsem se rozhodla stát.
Žily jsme jako ve středověku
V první půlce knihy popisujete hodnoty a krásu klášterního života, abyste v druhé půlce mohla ukázat, jak dysfunkční může uzavřené společenství být. Vzpomínáte na mocenské intriky, autokracii i fyzické zneužívání, kdy vás matka představená fyzicky napadala. Jak jste ztrátu ideálů prožívala?
Když lidi uzavřete od okolního světa a nevytvoříte upřímnou a otevřenou komunitu, může vzniknout dysfunkční, až kruté prostředí. A to nejenom v klášteře, ale i kdekoliv jinde. Nechodily jsme za zdi kláštera, s nikým jsme nemluvily, jen půl hodiny denně mezi sebou. U zubaře jsem byla za 12 let dvakrát a praktický lékař docházel za námi.
Neměly jsme noviny, rádio, televizi ani telefon. Jednou měsíčně jsme si mohly napsat s rodinou a matka představená měla právo zkontrolovat obsah dopisu. Žily jsme jako středověké ženy. Ze spirituálního hlediska to bylo skvělé dva, tři, pět let, ale takhle odloučený život je těžké udržet dlouhodobě. Potenciálně je to úžasný způsob žití, ale podobné komunity mohou přežít, jen pokud budou postavené na lidském přístupu.
Pro ty, kteří knihu nečetli, můžete konkrétněji popsat, co se dělo?
Matka představená nebyla otevřená diskusím a otázkám ani nenechala ostatní vyjádřit jejich názory. Přitom měla přirozenou autoritu a charisma, nicméně všechny role v klášteře, které měla sdílet s ostatními, si nechala pro sebe. Když jste se jí svěřili s problémem, tak řekla, ať dospějete. Venkovní svět neviděla od 60. let, a když se po několika letech zvolila jiná, více liberální matka představená, ta stávající odmítla výsledky voleb přijmout. Klášter se rozdělil na dvě skupiny a lidé kolem mě začali mít velké mentální problémy. Tehdy mi došlo, že už tam nemůžu dál zůstat.
Všechno bylo hlučné a špinavé
Jaké to pro vás bylo, ocitnout se ve 39 letech, tedy po 12 letech, znovu "v civilizaci"?
Bylo to těžké, komunita mě nepodpořila, dostala jsem akorát malou finanční částku na půl roku. Cítila jsem se tehdy ztracená a mimo. Trvalo mi dlouho, než jsem se začala socializovat a cítit se s ostatními lidmi dobře. Část mě cítila úlevu, že jsem pryč, mám svobodu a můžu jít na procházku a dát si dobré jídlo, druhá půlka byla dezorientovaná a měla pocit, že se mám vrátit. Všechno mi přišlo tak hlučné, špinavé, zmatečné. Postupně jsem se adaptovala, ale klášterní život ve mně určitým způsobem zůstal.
Jakým?
Vyhýbám se přelidněným a hlučným místům. Jsem introvertní, potřebuji hodně času sama pro sebe, ticho, číst si knihu, mít prostor soustředit se sama na sebe. Ráda si s lidmi povídám, ale když jdu na party, tak se pak musím na den a půl zavřít, abych si odpočinula. Vdala jsem se, s manželem jsme spolu 13 let, máme velmi láskyplný vztah, ale i tak často cítím jakousi katolickou vinu, že bych měla žít těžší život, být jeptiška a trestat se. Partnerský vztah mi ale dodává sílu. Jsem vděčná, že jsem potkala někoho, s kým si rozumím a užívám si jeho společnost.
A co disciplína, zůstala ve vás?
Vstávat každý den v pět hodin ráno a umývat se studenou vodou mi opravdu nechybí. Nicméně žít život, který má smysl, disciplínu a hodnoty, jsem přijala za své. Do všeho, co dělám, dávám záměr, nedělám nic jen tak bez účelu, chci vědět, kam směřuji. Nedokážu jen tak ležet a dívat se na televizi jen proto, že zrovna dávají dobrý film. Díky klášterní výchově se dokážu také dlouho koncentrovat, například dokážu hodiny psát.
Jste za vaši zkušenost někde v jádru vděčná?
Určitě, do budoucna bych ráda klášterní život a jeho ideály popularizovala. Ne proto, aby se lidé stali jeptiškami nebo křesťany, ale abych ukázala, že žít spirituálně znamená, že se nepřizpůsobujete banalitě běžného života. Je to o volbě takového způsobu života, ve kterém chcete pro sebe to nejlepší a jdete tam, kam vás srdce volá. A to se dá aplikovat, ať už se stanete mnichem, organickým farmářem, nebo začnete ve volném čase zpívat. Je to o růstu a odvaze vystoupit z mainstreamu. Popsala bych to jako touhu dotknout se hvězd. A může to jít špatně, ale taky to může být krásné. I mě v klášteře velmi ranili, ale nelituju toho, protože jsem svou zkušeností jako člověk vyrostla.
Video: Spotlight Aktuálně.cz - Filip Worm (16. 10. 2024)
