Kroměříž - Takový všestranný hudební talent, jako má čtrnáctiletý Jaroslav Voříšek z Kroměříže, se nerodí zrovna často. Spolužáci mu přezdívají Jarek či Jarmil a má mimořádné nadání na hudbu, nový nástroj dokáže zapracovat velice rychle, proto přibírá stále další.
Za nejoblíbenější nástroj považuje vlastní hlas, který mimochodem ovládá rovněž bravurně.
Na dotaz, jak se z něj stal takovýto málo vídaný multiinstrumentalista, suše vypočítává: "Jako první byla zobcová flétna, na kterou jsem hrál už od čtyř let. V sedmi letech jsem šel na bicí nástroje, v devíti jsem přidal tenor, v jedenácti jsem si doma vydupal zpěv, ve třinácti pozoun, ve čtrnácti klavír."
Chvíli se bavíme o tom, jestli kvantita nejde na úkor kvality, zda není lepší ovládnout bravurně jeden nástroj než hrát průměrně na čtyři a ještě ke všemu být i školený zpěvák. Jenže tento argument záhy padá. Jarkova fakta jsou neúprosná: V roce 2015 získal první místo a titul absolutního vítěze v ústředním kole soutěže ZUŠ ve hře na tenor ("baskřídlovku"), první místo v ústředním kole v sólovém zpěvu i v komorním zpěvu, pouze ve hře na bicí byl ten rok "až druhý v republice".
Stal se jedním z vítězů Zlatého oříšku 2015 pro mimořádně talentované děti. "Jardo, ty máš zlato v hrdle a jmenuješ se Voříšek, tahle cena nemůže mít lepšího laureáta," dobíral si ho moderátor.
"Když je vše na denním pořádku, tak bez problémů, jen chodím pozdě domů a tam ještě někdy musím cvičit," vysvětluje, jak všechny své povinnosti stíhá. "Horší je to, když se seskupí více akcí najednou, třeba i v jeden den. To pak je každý na mě naštvaný, že nestíhám nebo nejsem připravený, jak bych mohl být," líčí.
Když ale jde o něco důležitého, je připraven na sto procent. Vstříc mu vyšla i škola, sestavila mu individuální studijní plán.
V harmonickém životě plném zpěvu, cvičení na čtyři nástroje, koncertů a soutěží se najde přece jen jedno konfliktní téma - sousedi.
České naděje
V seriálu online deníku Aktuálně.cz "České naděje" vás seznamujeme s mladými nadějemi české vědy, kultury i české společnosti. Jsou mladí, ale již slaví mezinárodní úspěchy, vedou vlastní výzkumy, vynikají v umělecké oblasti, popřípadě jsou obětaví dobrovolníci či probouzí občanskou společnost.
"Tenor, bicí, pozoun. To asi nebydlíte v Kroměříži v paneláku?" ptám se. "Právě že jo," usmívá se Jarek. "Často u nás sousedé zvoní. Tenor a pozoun se snažím omezit do 20:00, ale když musím, tak musím. Bicí mám elektrické, takže nejdou tolik slyšet," líčí bezstarostně.
V ničem nevidí problém a překrývající se akce na jednotlivé nástroje ho netrápí, jeho učitelé zatím trpí. Všichni v něm cítí velký potenciál a rádi by ho získali pro svůj nástroj.
"Na tenor a pozoun mě má tatínek, zpěv, bicí, klavír, pokaždé jiný učitel. Nejsou vůbec nadšení, že kvůli jinému nástroji se okrádám o ten jejich. Navíc já osobně ze všeho nejradši zpívám. Nemusím se za nic skrývat a nejvíc si to užívám."
Za nejnáročnější považuje pozoun a tenor, zaberou podle něj nejvíc času a musí se na ně co nejvíce cvičit, to kvůli řádnému nátisku.
Budoucnost zatím přesně naplánovanou nemá. Ale hudby se překvapivě zřejmě týkat nebude. "Hudbou se chci hlavně bavit a těšit lidi kolem. Rád bych se spíše stal podnikatelem. Chci být šťastný, ale vím, že se mi to nepovede, nikdy se sebou nebudu maximálně spokojený. Potřebuju nápad a nesmím být líný, potom budu mít životní cíl a za tím si půjdu," uzavírá.
