Stejně jako Amélie z Montmartru dospěla k poznání, že může maličkostmi vylepšit okolní svět, snažila se o totéž i Amélie z Mníšku pod Brdy, sdružení dětí z mníšecké základní školy.
Organizátoři o ceně Gratias Tibi
Cenu Gratias Tibi jsme poprvé vyhlásili v roce 2014 s cílem ocenit občanskou aktivitu, občanský postoj či počin mladých lidí pozitivně ovlivňující život v komunitě či celé společnosti. Chtěli jsme reagovat na fakt, že se v poslední době objevuje stále více nejrůznějších iniciativ mladých lidí. Jejich aktéři jistě prožívají radost a zadostiučinění z vlastní činnosti a my chceme tento zážitek obohatit o pocit uznání a vědomí, že se společnost zajímá o to, co dělají, a váží si toho.
Zdroj: gratiastibi.cz
"Naše dobré skutky jsme vykonávali tajně. Přáli jsme si, aby byly pro obdarované překvapením a dárce zůstal utajen. Jsme moc rádi, že těm, kterým byly určeny, přinesly radost. Velmi nás také těší, že mnohé děti zůstávají Amélií i po skončení projektu," říká učitelka Jana Porschová.
Právě nezištná pomoc bez potřeby sebeprezentace zaujala porotu ceny Gratias Tibi, hodnotící občanské aktivity mladých lidí, natolik, že vybrala projekt do finále v kategorii základních škol.
"Amélie z Montmartru se umí radovat z maličkostí, prožívá svůj život naplno a ráda pomáhá druhým lidem. To mají děti, které se do projektu zapojily, s Amélií určitě společné," vysvětluje paní učitelka Jana. Podobnost lze prý najít i mezi Mníškem pod Brdy a pařížským Montmartrem – jakýmsi malým osobitým městečkem uprostřed velkoměsta.
Slavná postava francouzského snímku děti ze zdejší základky v mnohém inspirovala. "Amélie dospěla k poznání, že i ona sama – jako jednotlivec, může měnit svět k lepšímu. Navíc často pomocí drobností, které ve výsledku způsobí velké věci."
Paní učitelce a jejím žákům se také zalíbil její způsob konat všechny dobré skutky tajně, tedy nezištně a bez touhy po zviditelnění či ocenění. "Moc se nám líbí myšlenka konat dobro pro dobro samé. Pro radost, potěšení a překvapení druhých. Pro dobrý pocit z kvalitně odvedené práce. Tentokrát nezáleželo na tom, kdo je Amélií. A ona mohla zůstat v utajení, což je jí vlastní," líčí Jana Porschová.
Jak se v průběhu ukázalo, dodala navíc tato konspirační metoda celému projektu nádech tajemství a dobrodružství, mnohdy až adrenalinového charakteru.
Některé skutky podnikaly děti samostatně, třeba tajně uklidily svou ulici, připravily snídani pro celou rodinu, vyplely mamince záhon, uklidily tatínkovi dílnu, shrabaly zahradu, potěšily kamaráda, napsaly psaníčko osamělému člověku, vrátily nalezenou věc svému majiteli nebo uhasily doutnající ohniště v lese.
Jiné akce podnikají děti společně. Měly širší záběr a týkaly se hlavně mezilidských vztahů a veřejného prostoru města. "Je pravda, že když se skupina dvaceti lidí snaží tvářit nenápadně na opravdu hodně frekventovaném místě, vzniká mnoho úsměvných momentů. Dál už ale musím mlčet jako hrob!" uzavírá tajemně paní učitelka Jana.
