reklama
 
 

Smrt nemá být tabu, říká učitelka a pomáhá s žáky v hospicu

3. 6. 2015 15:05
Kantorce brněnské základní školy se nelíbilo, jak jsou umírání a smrt tabuizované. Proto se svými žáky začala navštěvovat hospic a probírat s nimi toto nelehké téma.

Brno - Kolem umírání a smrti panuje v České republice stále značné tabu. Rodiče o tomto tématu většinou neumí se svými potomky hovořit, mnohdy je raději neberou za umírající babičkou do nemocnice nebo na pohřby.

Gratias Tibi: Mládež není marná

Gratias Tibi: Mládež není marná

Pomáhají ve svém okolí, mění svět v lepší místo. A nebylo jim ještě ani třicet let. Nenápadní hrdinové všedních dní. Seznamte se s nimi!

Více o projektu Gratias Tibi (Díky Tobě) zde.

Jenže to je chyba. Dítě si tak jako každý člověk potřebuje podobné události odžít, upozorňuje Jindra Wojtková, učitelka na ZŠ Jasanová v Brně.

Rozhodla se proto u svých žáků toto tabu prolomit a před šesti lety s nimi začala pomáhat v hospicu. Nyní jejich projekt zvítězil v anketě Gratias Tibi, oceňující občanskou aktivitu mladých lidí.

Aktuálně.cz: Jak staré děti chodí do hospicu?

Jindra Wojtková: Od konce první třídy, tedy od sedmi let, do patnácti let, kdy opouští základní školu. Ale několik dětí mi v projektu hospicu pokračuje i po vychození školy.

A.cz: Jak návštěvy hospicu fungují?

Chodíme zhruba jednou měsíčně. Vypíšu nějaký termín, nabídnu přihlášky. Většinou chodí kolem patnácti dětí. Nejde o pravidelný kroužek, je to ryze dobrovolná činnost, takže někdo třeba půl roku nejde a pak se námi vydá znovu. Děti doprovází učitelé a starší a zkušení žáci, kteří jsou těm menším jakýmisi mentory.

A.cz: Co žáci v hospicu dělají?

Většinou nic moc dopředu neplánujeme, odvíjí se to od přání lidí v hospicu. S někým jdeme na zahradu na procházku, s někým po chodbě, za někým jdeme, když si to přeje, k lůžku a děti ho třeba jen drží za ruku a povídají si s ním. O jeho životě, o svém životě… Zde jsou důležití právě ti starší a zkušenější mentoři, kteří dohlédnou na to, aby děti neotvíraly nevhodná témata, která není dobré v hospicu říkat.

A.cz: Proč jste si jako místo pomáhání vybrali právě hospic? Není to pro žáky základní školy až moc traumatizující a drsná zkušenost?

Na to se mě vždycky ptají, ale já na to nedovedu úplně přesně odpovědět. Člověk vychází ze své vlastní zkušenosti, z toho, co má ve svém srdci a ve svých myšlenkách. Před těmi šesti lety jsem potkala někoho, kdo v hospicu pracoval. Je to i o osobním filozofickém zrání a o osobním náhledu na smrt. Zároveň mi vadilo, jak v naší společnosti je problematika smrti obrovské tabu. Rodiče neberou děti na pohřeb babiček, dědečků, já pak s dětmi oplakávám někoho, koho měly děti oplakávat s rodiči.

A.cz: Jak setkávání s umíráním a se smrtí žáci zvládají po psychické stránce?

Děti to zvládají, protože jsou v houfu, ta skupina je velmi dobře chrání. Důležité je, jak to bere ten, kdo skupinu vede, ony to od něj nasávají. Kdybych tam šla s vlastním traumatem, tak jim ho akorát předám. Když tam jdu s něčím, co mám zpracované do pozitivního pohledu, tak jim to předám takto. To je také velmi chrání. Nepamatuji si dítě, které by s námi přestalo chodit, protože by mělo trauma. Čekala jsem třeba stížnosti rodičů, ale nikdy jsem nic takového nezažila.

A.cz: Jak vás berou lidé z hospicu?

Pacienti jsou rádi, že tam s nimi jsme, a děti jsou rády, že jsou s nimi a mohou jim nějak pomoci. Obě strany se vzájemně obohatí. Jde o složitou chemii, ale funguje. Je to od srdce k srdci.

A.cz: Jak vypadají tzv. pohospicové snídaně, které pořádáte následující den před vyučováním?

Ta setkání v hospicu kolikrát nejsou jednoduchá, často tam jsou velmi těžké případy. Uděláme dětem snídani, žáci mají velkou radost, že je učitelky obsluhují. Je to takové rodinné sezení, kde všechny zážitky z minulého dne rozebereme.

A.cz: Na co se děti nejčastěji ptají?

Řeší to, co viděly. Proč ten pán tak vypadá, proč se rozplakal, proč usnul. Proč jsme tam už neviděli tu paní z minulé návštěvy, proč se místní holčička nemůže usmát a je krmená sondou. Nejsou to žádné filozofické dotazy, jako proč člověk umírá. To berou zkrátka jako fakt. Ptají se na průvodní jevy, které vidí.

A.cz: Stane se někdy, že si některé z dětí oblíbí nějakého klienta hospicu a pak jeho odchod těžce nese a nemůže se s ním vyrovnat? Co děláte v těchto situacích?

Toto se musí uhlídat, aby tam ty vazby nebyly. Nemůžete jít do hospicu a utvořit si hluboké vazby. To je úkolem dospělého doprovodu, aby děti od těchto věcí ochránil. Existují určité návody a postupy, jak se chovat v těchto situacích, jak pomoci druhému, aniž by člověk poškodil sám sebe.

A.cz: Jak děti tato zkušenost z hospicu změnila? Změnil se jim žebříček hodnot, pohled na svět a na život?

Několik dětí mi říkalo, že to rozbouralo i jejich rodinná tabu. Starší žáci pak v rodině dokážou tato tabu otevřít a už se o nich může volně hovořit. Tyto zkušenosti v nich něco plní a čas od času je potřebují, protože za mnou chodí a aktivně se ptají, kdy zase do hospicu půjdeme. Určitě je to posunulo správným směrem.

A.cz: Co říkáte vítězství v anketě Gratias Tibi v kategorii základních škol?

No, to bylo veselé. Já tam projekt přihlásila, protože mi přijde důležitý a chtěla jsem, aby se o otevírání tohoto tabu veřejnost dozvěděla. Jenže pak jsem na to v hektickém školním roce zapomněla, takže když mi teď z Gratias Tibi volali, že jsme ve finále, byla jsem překvapená. Připadala jsem si jako v pohádce o Popelce. Jsem totiž s dětmi na škole přírodě v zapadlé vesnici, kde jsem ještě v den vyhlášení pobíhala v teplákách. Pak jsem se rychle umyla, natáhla na sebe černé šaty a čekalo na mě auto. Dvacet minut po příjezdu do pražské Lucerny jsem už stála na pódiu a přebírala cenu pro vítěze.

A.cz: Jaké máte s projektem plány do budoucna?

Plány určitě mám. Ráda bych té ceny využila pro hospic, uvidíme, co výhra přinese, již teď se mi ozývají lidé, že by rádi pomohli. Chtěla bych projekt rozšířit i na starší žáky, kteří vycházejí ze školy a které již model "přijdu za pacientem s písničkou" neoslovuje. Mělo by to být o tvůrčím ztvárnění jejich zážitků, ale více zatím nechci prozrazovat.

autor: Zuzana Hronová | 3. 6. 2015 15:05

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama