"Not okej!" Přibáň se žlutými žábami doskákal do Turecka, celníci dali výpravě zabrat

"Jsme překvapeni, že luaz není až o tolik pomalejší než trabant, a tak ukusujeme stovky kilometrů dálnic," píše cestovatel Dan Přibáň.
Károl čeká už na křižovatce a vesele na nás mává. Vysvětlujeme, co nás trápí, a zjišťujeme, že máme nejen dílnu, ale i někoho, kdo nám s tím pomůže. A je vidět, že už to párkrát dělal. Kde my jsme opatrní a pomalí, Károl ví, kam sáhnout.
"Projíždíme kontrolou, vypadá to nadějně, dokud se nás neptají na pojištění. Sakra, zapomněli jsme si vytisknout zelené karty. 'Nevadí, běžte na D3,' říkají nám. Chvíli hledáme D3, až uvidíme dvě okénka s hloučkem lidí, z nichž část, stejně jako my, zjevně neví, co tam dělá. Všechny nápisy jsou turecky, a tak tu s Maďary, Rakušany a jednou Britkou dumáme, co se po nás chce."
Z nového motoru teče olej. Chladicí ventilátor ho žene ven a olej v mastných stružkách stéká po kapotě.
... Zobrazit 29 fotografií
Foto: Aktuálně.cz / Dan Přibáň
Dan Přibáň Dan Přibáň
27. 5. 2024 14:08
Žluté žáby Dana Přibáně po několika odkladech a mnoha letech příprav vyrazily na cestu do Mongolska. Ovšem otázka, zda opravdu vyjedou, visela nad žlutým cirkusem do posledních dní před odjezdem! Teď se po překonání řady technických překážek hlásí z Turecka.

Jedeme, my opravdu jedeme! Před deseti lety jsme si pořídili první obojživelné auto, před čtyřmi roky jsme ho začali dávat dohromady, před necelým rokem jsme odložili start, protože to pořád nebylo hotové, a teď, teď jedeme. I když to před 14 dny vypadalo nahnutě.

Slavnostně jsme vystartovali už na začátku dubna. Z našeho slavnostního startu se nikdy nikam nestartuje. Je to takové zahájení olympiády, tam se také nesportuje. Ale přeci jen jsme si mysleli, že nejpozději do konce dubna vyrazíme. Jenže cestou ze startu se z motoru začalo silněji ozývat nepěkné klepání, které nás trápilo už nějaký čas. Čekali jsme, jestli se nezlepší, když se motor zaběhne. Zhoršilo se!

Závod s časem

Začal závod s časem. Sehnat u nás motor do luazu je problém sám o sobě a sehnat ho rychle je spoléhání se na zázrak. Chytáme se každého stébla. Vezeme motor na nejvýchodnější Slovensko, kde se nám ozvali, že podobné motory opravují. Dva týdny se modlíme, aby se jim oprava povedla, ale když si motor přivezeme, klepe to dál. A to jsme jim tam nechali náš jediný další motor. Další jízda na Slovensko, dalších 800 kilometrů tam a zpátky. Abychom zjistili, že ani tenhle motor nepůjde použít.

A v tu chvíli se stal zázrak. Kousek od naší tajné základny se objevil další motor. A jeho majitel se nad námi ustrnul a přivezl nám jej!

Motorová loterie

Normálně bychom motor prověřili, otestovali a pak teprve namontovali, ale na to nemáme čas. Už jsme jeden mnoho let uložený nový agregát použili ve druhé žábě a šlape bez potíží. Snad to vyjde i podruhé.

A tak jedeme s úplně novým motorem opatrně, aby se zaběhl. Míříme na Slovensko do nejkrásnějšího města světa, jak své rodné Banské Bystrici říká náš motorkář Marek. Když tam před půlnocí dorazíme z Prahy na jeden zátah, nevěříme, že se nám to povedlo. Přes 500 kilometrů v autě, se kterým jsme si mysleli, že se za den dostaneme maximálně k Brnu. To je dobrá zpráva! Snad nám naše tempo vydrží!

V plné sestavě

Otáčíme k jihu a míříme do Maďarska. Poprvé v kompletní sestavě. Dva luazy alias žluté žáby pojmenované Vegu a Vóža (jména nám vymyslely děti ve školce) a tříkolka s mohutnými koly Honda ATC200, na které jede náš motorkář Marek. Honda ATC byla jediná motorka, která je schopna, stejně jako naše žáby, plavat. A protože plave jen prázdná a je potřeba ji tahat jako kačenku, říkáme jí Kačenka.

Foto: Aktuálně.cz / Dan Přibáň

Ovšem pro jízdu po silnici není úplně vhodná. Zadní kola nemají žádné odpružení a jízda je jakž takž snesitelná jen díky malému tlaku v pneumatikách, které fungují jako velké polštáře. Nemáme ovšem moc zkušeností, jak moc měkké pneumatiky mají být. A tak pořád upouštíme a upouštíme a Marek si pochvaluje, že se mu jede lépe a lépe. Možná by to jelo bez vzduchu úplně nejlépe!

S padající nocí přijíždíme do Maďarska a tam se ukazuje, že naše motorová loterie tentokrát nevyšla. Z nového motoru teče olej. Chladicí ventilátor ho žene ven a olej v mastných stružkách stéká po kapotě. Když se podíváme pod ni, je blok motoru celý mastný a vanu naší lodi na kolečkách pokrývají tmavé skvrny.

Špatné zprávy

To není dobrá zpráva. Dobrá zpráva ovšem je, že jsme v Maďarsku. Jedné z mála zemí v Evropě, kde luazy alespoň trochu znají. Zatímco do našich stanů buší déšť, hledáme na internetu, jestli někde kolem neprodávají díly. A prodávají! Asi čtvrt hodiny od nás! Štěstí v neštěstí.

S ránem nacházíme malý obchůdek zaměřený na díly pro vojenská auta z východního bloku. Když řekneme, čím jsme přijeli a kam s tím jedeme, začne se majitel prodejny smát. Dílů na luazy moc nemá, ale potřebná sada těsnění je hned u vchodu. A pak následuje klasický dotaz těch, kdo naše stroje znají. "Plave to?" Pokud víme, tak plave. A pak následuje náš klasický dotaz. "Neznáte někoho, kdo by měl dílnu?" To už se žhaví dráty a záhy máme adresu nějakých 20 minut od nás. Adresu mechanika maďarského LuAZ klubu. Ano, to opravdu existuje!

Když to existuje, má to klub

Károl čeká už na křižovatce a vesele na nás mává. Vysvětlujeme, co nás trápí, a zjišťujeme, že máme nejen dílnu, ale i někoho, kdo nám s tím pomůže. A je vidět, že už to párkrát dělal. Kde my jsme opatrní a pomalí, Károl ví, kam sáhnout. Záhy je polovina motoru rozebraná, vyměněna těsnění a zase vše složeno. Za pár hodin je hotovo. Proč my jsme nepřivezli naše motory na generálku do Maďarska!?

Záhy je polovina motoru rozebraná, vyměněna těsnění a zase vše složeno. Za pár hodin je hotovo.
Záhy je polovina motoru rozebraná, vyměněna těsnění a zase vše složeno. Za pár hodin je hotovo. | Foto: Aktuálně.cz / Dan Přibáň

Mezitím se na nás chodí koukat další členové LuAZ klubu. "S tím bychom sem nejeli ani z Budapešti," prohlásí. Jsme 20 kilometrů za Budapeští a čeká nás dalších 20 tisíc do Mongolska. S opraveným motorem nasazujeme ostré tempo! Jsme překvapeni, že luaz není až o tolik pomalejší než trabant, a tak ukusujeme stovky kilometrů dálnic.

Opět v tempu kamionů, kteří nám v kopcích rozráží vzduch. Rumunsko, Bulharsko a už jsme na turecké hranici. Asie je kousek před námi! Už jen pár hodin a jsme tam.

Jak se nedostat do Turecka

Ovšem člověk míní a turecká hranice mění. Kdysi jsme tu už s autem byli při naší první trabantí cestě. V hlavě nám uvízlo, že to tam bylo velké, betonové, chaotické a byli jsme tam dlouho. A i když byl hraniční přechod zjevně zmodernizovaný, vše výše uvedené platí.

Projíždíme kontrolou, vypadá to nadějně, dokud se nás neptají na pojištění. Sakra, zapomněli jsme si vytisknout zelené karty. "Nevadí, běžte na D3," říkají nám. Chvíli hledáme D3, až uvidíme dvě okénka s hloučkem lidí, z nichž část, stejně jako my, zjevně neví, co tam dělá. Všechny nápisy jsou turecky, a tak tu s Maďary, Rakušany a jednou Britkou dumáme, co se po nás chce.

Shodneme se, že se tam prodává pojištění. Ale to my máme!

Vítězoslavně jdeme k prvnímu okénku a ukazujeme v mobilu naše zelené karty, kde se krásně skví zkratka TR. Na okénku je potěší, že pojištění máme… a pošlou nás na D3. Stejně dopadli i všichni ostatní. A tak čekáme v hloučku, až na nás přijde řada. Pak si opisují údaje z pasů a pojištění, až je náhle hotovo a "okej". Sláva, tak to netrvalo ani dvě hodiny. Jedeme ven, zastavíme u závory, kde kamera čte naše značky.

Not okej!

"Not okej," poví nám okénko ve zdi. "Rentgen." Tak tohle jsme slyšet nechtěli. Že mají na hranicích rentgen na auta, je velmi zřejmé. Pokaždé když běží, opravdu hlasitě houká. Rentgen se ale nepozná jen podle toho, že dělá hrozný hluk, ale také podle hrozně dlouhé fronty aut, která hrozně pomalu ubývá.

Na hraniční přechod už dávno padla tma, když se řadíme na její konec. Rakouští cestovatelé s obytňákem na to kašlou a jdou spát, do rentgenu pojedou ráno. My zatím máme noc. Pomalu, velmi pomalu se hodinu za hodinou posouváme vpřed. Po pěti hodinách jsme na řadě.

Na hraniční přechod už dávno padla tma, když se řadíme na její konec.
Na hraniční přechod už dávno padla tma, když se řadíme na její konec. | Foto: Aktuálně.cz / Dan Přibáň

V rentgenu jsme byli s auty jen jednou - na hranicích Číny. Turci se rozhodli, že se zařadí na druhou pozici. Všichni před námi vyndávají věci z aut, protože je vyndávali ti před nimi. Nikdo nikomu nic neříká. Vyndáme vše, co není připevněné. Konečně vyleze mladý celník a tváří se, že nám přece mělo být jasné, že se i přidělané věci vyndávají! Nebylo.

A tak odepínáme bedny a nosíme je ven. Sami zíráme, kolik toho vezeme. Celník náhodně kouká do beden. Čím důležitěji bedna vypadá, tím spíše se do ní celníci podívají. Zajímalo by mě, jestli už si toho pašeráci všimli. A konečně rentgen. Jedno auto, druhé auto. "Okej," řekne celník, když vše naložíme zpátky.

"Not okej," řekne budka u závory. Musíme k budce 101, budce, kde Markovi už před mnoha hodinami kontrolovali motorku a do rentgenu nemusel. Jedeme na 101.

"Okej," řekne celník ze 101.

"Okej," řekne okénko se závorou, když před tím někam dlouho volá.

Jsme v Turecku, Asie je na dohled!

 

Právě se děje

Další zprávy