reklama
 
 

Naučil jsem se nebát se tam, kde ostatní brzdí, říká nejlepší český musher. Medaile už nepočítá

1. 2. 2018 12:05
Na start prvního závodu psího spřežení se postavil se svými sibiřskými huskyi v roce 1996. Medaile už ani nepočítá a na dovolenou bez psů nejezdí. Roman Habásko patří k nejlepším musherům v České republice. Společně se svými patnácti huskyi žije v Podbořanech na Lounsku, odkud vyjíždí i na vytrvalostní závody do Skandinávie. "Každý normální člověk si jako rodinné auto pořídí Forda nebo Octavii. Já jsem si koupil velkou dodávku Iveco Daily. Polovina je upravena na obytnou část a druhá polovina je určena psům. Mají tam vytápěné boxy po dvou a kompletní výbavu. Zastavujeme každých šest hodin, aby se proběhli, vyvenčili a napili se," říká v rozhovoru Habásko.

V sobotu jste se stal vítězem letošního ročníku závodu psího spřežení s názvem Šediváčkův long, který jste zdolal za 25 hodin. Kromě toho jste držitelem několika medailí z mistrovství Česka, Evropy i světa. Co je podle vás tajemstvím úspěchu?

Není to žádné tajemství, je to poctivý trénink a život sdílený se psy. Vím, co potřebují, oni vědí, co od nich já očekávám. Trávíme spolu všechen volný čas. Na Šediváčkově longu jsme v celkovém pořadí porazili německého závodníka o minutu a půl. Původně jsme na něj ztráceli osm minut, ale protože jsem věděl, že moji psi umí běhat rychle, pobídl jsem je a nakonec jsme v absolutním pořadí na 333kilometrové trati vyhráli.

Máte vůbec spočítány všechny medaile, které jste od začátku své kariéry získal?

Už je nepočítám, dávno jsem totiž pochopil, že jezdit pro medaile nemá smysl. Důležité je, jestli se nám tam líbilo a se psy jsme si víkend užili. Medaile věším na kliku, a když už je neunese, dávám je do krabice od bot.

S mushingem jste začal v roce 1996. Čím vás tenhle sport zaujal?

Celé roky jsem sportoval a zároveň miluji přírodu. Kdysi jsem jezdil velmi rád na kole, jeden čas jsem na něm dokonce i závodil, ale pak přišel úraz a vojna. Když jsem se z ní vrátil, uvolnil se režim, a tak jsem začal jezdit do pohraničních hor. V roce 1992 jsem se na Šumavě potkal s pánem, který měl tehdy sibiřské huskye a jeho vyprávění o mushingu mě strašně nadchlo. Rok nato jsem si začal složitě shánět štěně.

Protože tehdy neexistoval žádný internet nebo Facebook, vzal jsem si noviny Annonce, šel jsem na poštu do telefonní budky a obvolával jsem těch pár chovatelů, jestli náhodou nemají štěňata. Ti, kdo měli, si ale vybírali, komu štěně dají. Nakonec jsem jednoho z nich přesvědčil a shánět každé další pak bylo jednodušší. Postavil jsem svou první čtyřku a v roce 1996 stál na startu prvního závodu. Mushingu jsem propadl a od té doby trávím víkend co víkend na závodech nebo na výletech se psy.

Dá se najít něco společného v silniční cyklistice a závodech psího spřežení?

To, že jsem se naučil nebrzdit. Kdo na kole brzdí, nevyhrává. Takže kromě stability a stylu jízdy jsem se naučil nebát se tam, kde ostatní brzdí. Na takových místech psy ještě povzbudím.

Žijete v Podbořanech na Lounsku, kde moc sněhu nebývá. Kam tedy jezdíte trénovat?

Spousta musherů bojuje s tím, že nemají vhodnou lokalitu k tréninku. Ti, kteří žijí a trénují na horách, se často potýkají s příliš málo sněhem na saně, ale příliš mnoho sněhem na káry. Já trénuji hlavně na Podbořansku, což je ohromná výhoda, díky které jsme podle mě úspěšným týmem. Můžeme jezdit celý rok se čtyřkolkou. Navíc Podbořansko leží na kraji vojenského prostoru, takže je zde málo domů a málo frekventované silnice a můžeme jezdit dlouhé vzdálenosti. Za sněhem pak jezdíme na sever, do obce Abertamy, která nás podporuje a kde máme taky sportovní klub a sídlo.

Jak vypadá takový musherský trénink?

S tréninkem začínám koncem léta, když se začne ochlazovat. Pro psy je velmi důležité, aby teplota nebyla vyšší než deset, maximálně patnáct stupňů Celsia. Jezdíme brzy ráno nebo večer a začínáme na dvaceti minutách a pěti kilometrech. Jedeme pomalu, krokem, ale silově s velkou zátěží, aby se po přestávce naučili psi znovu tahat. Závodní sezona začíná 1. října, takže tréninky postupně prodlužujeme a koncem prosince jezdíme 70- až 80kilometrové tréninky, abychom se připravili na ty nejnáročnější závody.

Jsou někdy vaši psi líní a nechce se jim trénovat?

Jsou, zrovna teď. Hlavně v období, kdy jsou tréninky hodně intenzivní. Když se pes unaví a zároveň má pravidelný odpočinek a dobrou stravu, poměrně rychle se dokáže regenerovat, čímž zvyšuje svou kondici. Kdybychom jeli pořád na pohodičku, tak trénujeme ledabyle a není to ono. Na mně je, abych včas rozpoznal, že pes už toho má dost a měl by odpočívat.

Během své dosavadní kariéry jste vychoval více než dvě desítky sibiřských huskyů. Jak dlouho trvá výchova takového štěněte, aby zapadlo do smečky a rozumělo si s vámi?

Já sám odchovávám štěňata a z každého vrhu se vždycky snažím si nějaké nechat. Vyrůstá se mnou a ostatními psy prakticky od první hodiny. Od šestého týdne života jej pak nevychovává jenom fena, ale i všichni ostatní psi. Já sám si ke štěněti vytvářím spíše okrajový vztah, aby hlavní výchovu měla smečka. Mělo by mě brát jako šéfa, který jej přivolá, nakrmí, pochválí a někdy se s ním pomazlí. Zbytečně je nerozmazluji, věčně je nehýčkám, aby později začali sami vyhledávat mou pozornost. Díky tomu si ke mně snadněji najdou vztah a naše pouto je silnější.

Dokážou vaši psi vnímat, že v některém závodě zvítězili?

Myslím si, že to dokážou vycítit, ale radost ze závodu se u nich moc neprojevuje. Každé vítězství je totiž vykoupeno značnou únavou, takže spíš vnímají změnu režimu. Pokud závodíme, opakuje se neustále napájení, krmení, spánek a mazání tlapek. Ale když závod skončí, režim se změní, jsou pak uvolněnější, hrají si spolu a odpočívají.

A jak oslavujete vítězství vy?

Odvážu psy, pochválím je a dám jim dobře najíst. Ale nějak extra to neoslavuji. Člověk z toho má spíš osobní radost, než aby kvůli tomu otevíral šampaňské. Naposledy jsem jej otevřel, když se nám povedlo zdárně dokončit závod Femundløpet na 400 kilometrů v Norsku. Jeden z nejtěžších evropských závodů byl pro nás výzva, dva roky jsme se připravovali, pracovali a trénovali. A díky tomu, že jsme jej dokončili, jsme se kvalifikovali na ještě náročnější závod Finnmarksløpet, kam odjíždíme letos v březnu.

Cesta do Norska s patnáctičlennou smečkou sibiřských huskyů - to musí být zajímavé.

Na závody, které jezdí osm psů, jich beru deset. Mám sice předem vytipované psy, kteří závod pojedou, ale může se stát, že některý z nich dostane po cestě virózu, neprojde veterinární kontrolou nebo třeba přestane ze stresu žrát. A přepravujeme se spíš autem po vlastní ose. Každý normální člověk si jako rodinné auto pořídí Forda nebo Octavii. Já jsem si koupil velkou dodávku Iveco Daily. Polovina je upravena na obytnou část a druhá polovina je určena psům. Mají tam vytápěné boxy po dvou a kompletní výbavu. Zastavujeme každých šest hodin, aby se proběhli, vyvenčili a napili se.Takže cesta na sever nám trvá třeba čtyři dny, protože je to přes tři tisíce kilometrů.

Jaký závod byl pro vás zatím nejnáročnější?

Určitě loňský Finnmarksløpet, který jsme nedokončili. Ve třech čtvrtinách závodu totiž začali psi kulhat a já jsem se tehdy v horách a sněhové bouři dlouho rozhodoval, jestli dojet na další checkpoint a do cíle s pěti psy, nebo to vzdát a vrátit se. Nakonec jsem se rozhodl pro druhou variantu, a proto se letos vracíme, abychom to zkusili znovu.

Závodů psího spřežení existují desítky. Který se podle vás dá považovat za nejvyšší metu všech musherů?

To záleží na každém musherovi. Někdo je spíš sprinter, někdo vytrvalec. Ti, kteří jezdí extrémně dlouhé, vytrvalostní závody, musí dělat kompromis mezi počasím, závodem, sebou samými a psy. Takoví se vydávají i na trasy delší než tisíc kilometrů. Vrcholem této disciplíny jsou třeba závody na Aljašce, jako je Yukon Quest, nebo ve Skandinávii právě Finnmarksløpet.

Rád bych se na Aljašku někdy podíval a samozřejmě bych se třeba i někdy rád postavil na start Yukon Questu, ale je to nedosažitelná meta. Musel bych mít padesát psů, sehnat milion korun, odletět tam se všemi psy, trénovat alespoň půl roku, přihlásit se na závod a postavit se na start… Ale stejně by to bylo s vědomím, že jej na 99 procent nedokončím. Je to závod na 1100 mil, což je nějakých 1800 kilometrů, a to je úplně něco jiného, než se jezdí v kontinentální Evropě.

Máte rodinu? Nežárlí vaše partnerka na psí smečku?

Rodinu mám velkou - mám 15 psů. Manželku nemám a přítelkyně vždycky po čase odejde. Je to náročné, některé vydrží několik let, některé půl roku. Většinou za rozchod samozřejmě může můj život se psy, kterým obětuji všechno. Ale když už je mám, chci, aby se měli dobře. Nechci je mít pro zábavu, abych je jednou denně nakrmil a hotovo. Prostě mám patnáct psů, takže když jedu na dovolenou, tak jedině s nimi. Kdybych chtěl jet bez nich, tak maximálně na den, kdy vydrží sami. Ale můžu si říct, že dělám to, co jsem si vysnil. A to může jen málokdo.

autor: Magdaléna Daňková | 1. 2. 2018 12:05

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama