Vysoké historické kolo si Joff Summerfield vyrobil sám. Bývalý automobilový závodník a konstruktér vozů formule 1 si ho sestavil podle historických vzorů z 19. století. Myšlenka objet svět se zrodila nenápadně a postupně.
"Měl jsem předválečné skládací kolo BSA Paratroopers a vyjel jsem si na něm na dovolenou do Amsterdamu," vzpomíná. "Skvěle jsem si to užil a řekl jsem si: Takhle se podívám do světa - na kole. Nikdy jsem nebyl cyklista, ale rád něco vyrábím a nejhloupější věc, která mě napadla, byl kostitřas. Šel jsem do muzea, jeden si změřil, vyrobil jsem si kopii a jel na ní do Paříže," vypráví Summerfield. Nápad objet zeměkouli se zrodil krátce poté.
Kolem světa jel dvakrát. Podruhé ho zastavilo ozbrojené přepadení
Poprvé na extrémní pouť odstartoval v roce 2006. Prodal veškerý majetek a pak vyrazil z Greenwiche přes Evropu do Turecka. Zastavil se při tom i v Praze. Původně chtěl pokračovat přes Írán, Pákistán a Indii, ale nepředvídané problémy na jihovýchodě Turecka ho přiměly změnit trasu.
Jeho cyklistická pouť pak vedla do Austrálie, na Nový Zéland a dále do Číny, Tibetu, Nepálu. Pokračoval pak přes Indii, Thajsko, Kambodžu a Malajsii. Odtud odletěl do San Franciska, projel napříč Spojenými státy a dále jel přes Kanadu.
Zpět domů do Velké Británie dorazil po dvou a půl letech.
Podruhé se na cestu kolem světa vypravil v roce 2014, letos si tedy připomíná její desáté výročí. "Cítil jsem se zaseknutý a znovu mě začaly svrbět nohy. Tak jsem si řekl, že to zkusím znovu, ale opačným směrem," říká. Putování začalo v Torontu, předčasně však skončilo už v Ekvádoru, kde ho přepadli a okradli dva muži se střelnými zbraněmi. "Nedělejte si však podle toho obrázek o Ekvádoru, protože až na tuto výjimku tam byli milí a úžasní lidé. Kdyby mohli, podělili by se s vámi o poslední zrnko rýže," říká cyklista.
V Tibetu mu tekly slzy. Byl vyčerpaný a podchlazený
Jak přiznává v novém díle cyklistického podcastu Just Ride, snad nejhorší chvíle prožil při přejezdu Tibetu. "Nejtěžší bylo překonat Himálaj. Nemůžete to tam jen tak vzdát, dojít si na nádraží a nastoupit do vlaku, protože tam nic takového není. V extrémní nadmořské výšce jsem trpěl vyčerpáním a nedostatkem kyslíku. Bylo to prostě šíleně těžké," vypráví. Občas se mu z vyčerpání hrnuly do očí i slzy.
Když mu bylo nejhůře, setkal však i s mimořádným projevem laskavosti a lidství. Bojoval se sněhem, mrzly mu ruce a na noc si postavil stan. Druhý den zjistil, že mu neuschlo oblečení a je stále mokré. Snažil se pokračovat v cestě a zcela promrzlý brzy narazil na chatrč. Zaklepal. "Věděli přesně, co je špatně. Vtáhli mě dovnitř, stáhli mi rukavice, osušili mě a dali mi sklenice s marmeládou a horkou vodu. Bylo to prostě úžasné," říká Summerfield.
Dodneška se do Himálaje rád a často vrací. "Tlačíte kolo deset kroků a pak musíte zastavit a popadnout dech. Pak přijde dalších deset kroků a pak dalších deset. Vidíte kolem sebe modlitební praporky, vrcholky paláců; a potom vás čeká úžasný sjezd," říká a považuje to za jakousi metaforu, která odráží lidský život. "Je těžký, ale víte, že to zase bude dobré."
Co si vzít s sebou? Nejlepší je prý úsměv
Během cest na vysokém historickém kole přežil mnohá rizika. "Když odjíždíte, nemáte představu o tom, co se stane," míní. K tomu, aby všechno dobře dopadlo, mu pomáhalo pozitivní myšlení. "Nejlepší věc, kterou si jako cestovatel můžete vzít s sebou, je úsměv. Můžete ho mít pořád u sebe, nic neváží a navíc vás dostane z mnoha problémů," říká.
"Nejlepší věc, kterou si jako cestovatel můžete vzít s sebou, je úsměv. Můžete ho mít pořád u sebe, nic neváží a navíc vás dostane z mnoha problémů."
Své cesty si pečlivě zaznamenával do deníku a právě ten by mu měl posloužit jako základ pro knihu, o jejímž vydání nyní uvažuje.
O kole, které si sám sestavil podle historické předlohy, říká, že je to takový potenciální pojízdný průšvih. "Je to velmi jednoduchý stroj a funguje, ale na druhé straně při jízdě na něm nikdy nevíte, co se vám stane a kdy se přihodí nějaká nehoda," dodává s nádechem humoru v podcastu, který vzniká pod záštitou mediální sekce Red Bullu.
