Aktuálně.cz: Myanmar je novější označení Barmy, souvisí změna oficiálního názvu s politickými změnami?
Dorota Šuráňová: Země sama sebe nazývá Myanmar z politických důvodů. Žije zde 135 etnik a největším, dominantním etnikem jsou Barmáni. Junta přejmenovala zemi na Myanmar, aby zahrnula všechna etnika. Takže lidé můžou být pojmenováváni politicky Myanmaři, nebo dle etnika – Barmáni, Šanové a tak dále. Všechny země světa, kromě Velké Británie, název Myanmar uznaly. V médiích se ještě pořád mluví o Barmě, ale oficiálně je to Myanmar.
A.cz: V Myanmaru jste zažila i velmi důležité parlamentní volby, které se odehrály začátkem listopadu. Jak je místní prožívali?
Kampaň byla povolená jen dva měsíce před volbami a kandidovalo strašně moc stran, snad 98 subjektů. Největší kampaň měla pochopitelně Národní liga pro demokracii (NLD) zastoupena Su Ťij (opoziční politička, bojovnice za lidská práva, držitelka Nobelovy ceny míru, pozn. red.). Kampaně spočívaly v tom, že po ulicích jezdily alegorické vozy, které vyhrávaly hudbu jak někde na diskotéce. Pro lidi byly tyto volby velmi důležité, strašně je prožívali a připravovali se na ně. Ve všech domácnostech měli fotky Su Ťij a jejího otce (generál Aung San byl jeden z otců barmské nezávislosti, pozn. red.). Mnoho mých studentů sedělo v komisích. Volby provázela velká očekávání a napětí.
Dorota Šuráňová v pěti bodech:
- Je jí 24 let.
- Studuje mezinárodní vztahy na Karlově univerzitě v Praze.
- V lednu 2015 odjela na půlroční studijní pobyt do Hongkongu, který ji učaroval natolik, že se rozhodla cestování po Asii prodloužit.
- Půl roku strávila na stážích ve filipínské Manile a jako učitelka angličtiny ve škole v myanmarském městě Mandalaj.
- Svůj univerzitní výzkum zaměřuje na vliv nevládních organizací na vzdělávací politiku v rozvojových zemích.
O to víc mě překvapilo, že volební neděle byla nejklidnějším dnem. Všechny restaurace zůstaly zavřené. Cizincům bylo doporučeno nevycházet. Nikde nebyla žádná auta, jen klid. Bylo to ze strachu, protože nikdo nevěděl, co udělá armáda. O tom, že vyhraje NLD, nikdo nepochyboval, ale nebylo jasné, jak se zachová vládní režim. Nebylo by to poprvé, kdy armáda neuznala výsledek voleb.
A nebylo by to poprvé, kdy by armáda zatýkala protivládní demonstranty. Takže v tom klidu byl nějaký strach. Polevil až v pondělí odpoledne, kdy byly vyhlášeny oficiální výsledky a prezident i vládní strana výsledky uznali. V ten okamžik si lidi uvědomili, že to vyšlo. A v pondělí večer začalo veselí. Země pak výsledky voleb žila týden. Potom bylo zase ticho. Lidi byli optimističtí a nadšení tím, že tentokrát projde nějaká změna. Myslím si, že nejhorší, co by se této zemi mohlo stát, je, že strana Su Ťij změny neprotlačí, sliby nedodrží a zase se všechno rozdrobí.
A.cz: Jak jste se vlastně dostala k učení v Myanmaru?
Skamarádila jsem se s učitelem v Hongkongu, který v Myanmaru dělal svůj výzkum na doktorát. Sám ve stejné škole, tedy Phaung Daw Oo, chvíli učil a získal tak spoustu kontaktů. Řekla jsem mu, že bych se ráda zapojila do nějakého vzdělávacího programu, a tak mě propojil s buddhistickou klášterní školou v Mandalaji.
A.cz: Jak staří byli vaši studenti?
Mohla jsem si vybrat, koho chci učit. Jelikož nejsem rodilá mluvčí, učitelka ani nemám pedagogické vzdělání, nechtělo se mi do učení anglické gramatiky. Tak jsem si vybrala dvě třídy učitelů, administrativních zaměstnanců školy a lékařů působících na bezplatné školní klinice. Bylo jim od 16 do 22 let. Měli už docela dobrou angličtinu, takže jsme ji jen procvičovali formou debaty. Později jsem taky dostala třídu, která neuměla anglicky ani slovo. Zaskočená jsem ale nebyla jenom já, ale i ostatní učitelé vedle mě, protože ti studenti neuměli ani barmsky. Uměli ale plynule čínsky, protože byli z čínsko-myanmarských hranic, kde zuří občanská válka.
A.cz: A proč se ocitli v mandalajské škole, když neuměli jazyk?
Škola často funguje téměř jako charita. Takže se z oblasti Kokang, kde se lidem nedostává vzdělání, vybralo 40 nejtalentovanějších studentů a dovezli se do Mandalaje. Po dva roky jim bude zaručeno bezplatné žití a vzdělávání. Učí se hlavně barmštinu a angličtinu. Ani moje práce nebyla placená, působila jsem jako dobrovolník, s tím, že jsem tam mohla zdarma bydlet a na obědy jsem chodila k neteři místního přednosty.
A.cz: V Myanmaru jste strávila dva a půl měsíce. Učila jste celou dobu, nebo vám zbyl čas i na cestování?
Měla jsem 90denní vízum a ve škole jsem byla asi 80 dní. Mezitím jsem šla na desetidenní meditaci. Ale měla jsem taky volné víkendy a prázdniny, takže jsem se koukla různě po okolí. Často mě někam vzali i moji studenti, podívala jsem se do často neturistických míst a regionů. Byla jsem ve Shwebo v regionu Sagaing (severozápadní část Myanmaru, pozn. red.), potom jsem jela do Shan State (východní část Myanmaru, pozn. red.), kde žije etnikum Shan a Palaung. V Hsipaw (sever Myanmaru, pozn. red.), horském městečku, jsem chodila po horách.
V Sagaing devision jsem navštívila i Monywu. A taky jsem byla v malých vesničkách u Mandalaje, kam se dalo dostat autobusem. Navštívila jsem i hlavní město Neipyijto a historické městečko Bagan (královské město z 9. století, známé množstvím klášterů a pagod, pozn. red.), které kupodivu pořád není v UNESCO. Taky jsme jeli do Rangúnu a Kyaiktiyo (posvátné buddhistické poutní místo na jihovýchodě Myanmaru, pozn. red.), kde je zlatá pagoda na skále, která tam stojí díky vlasům Buddhy.
A.cz: Proč jste se rozhodla jít na desetidenní meditaci?
Ve škole jsem musela být minimálně 2,5 měsíce a Myanmar má turistická víza jenom na 28 dní, takže jsem si musela vyřídit meditační vízum. Oficiálně jsem se přijela do země učit meditovat. Každý večer jsme ve škole chodili na jógu, což bylo spíš takové protahování, na konci kterého jsme meditovali. Často jsem se o tom taky bavila se známými v Mandalaji.
Chtěla jsem to zkusit, všichni mi říkali, že je to zkušenost, která změní váš život. Hned za městem je velké meditační centrum, které vypisuje kurzy jen třikrát do roka a které mi kamarádi doporučovali. Shodou okolností jeden termín vyšel zrovna do doby školních prázdnin. Takže v pátek jsem se přihlásila, v pondělí jsem dostala potvrzení a ve čtvrtek už jsem byla na desetidenním kurzu techniky, která se jmenuje Vipasanna.
A.cz: Tuto techniku jste si zvolila záměrně?
K téhle nejstarší technice, kterou praktikoval sám Siddhárta Gautama, než se stal Buddhou, jsem přišla náhodou. Těch technik je neskutečně moc.
A.cz: Jak vypadal váš denní režim na takovém kurzu?
Denně jsme meditovali 10,5 hodiny. Což znamenalo vstávání ve čtyři a žádnou večeři. Deset dní jsme nesměli s nikým mluvit. Pochopitelně žádný telefony, počítače. Nesměli jsme mít ani notýsky na poznámky, knížky, nic. Byla to velká očista, ale rozhodně za to stála.
A.cz: Co se stalo po deseti dnech?
Když jsme na konci mohli mluvit, všichni jsme si uvědomili, jak to bylo skvělé. Kurz nás dost semkl. Našla jsem si tam kamarády, se kterými jsem se vídala i potom.
A.cz: Co pro vás bylo na těch deseti dnech nejtěžší?
Nejtěžší byly první dva dny. A taky nekomunikace. Bylo to náročné i fyzicky, člověk není zvyklý se deset dní nehýbat, všechno mě bolelo. Mám taky silné alergie na různá jídla, takže první den jsem snědla dvě misky rýže. Když jsem odcházela z oběda, měla jsem hlad a věděla jsem, že další jídlo dostanu až za 20 hodin. V noci se mi dokonce o jídle zdálo. Ale od druhého dne mi naštěstí vařili speciální, pro mě vhodná jídla.
Co se týče samotné meditace, první večer jsem si připadala jako totální loser, říkala jsem si, co tady dělám, že to nedokážu. Člověk má mít při meditaci koncentrovanou mysl, nemá myslet na nic jiného než svůj dech. A já jsem ji první den koncentrovanou neudržela, myslela jsem na všechno – na minulost, na budoucnost, na své plány, prostě na všechno. Což je přesně to, co se nesmí.
Ale po druhém, třetím dni jsem se srovnala. Jako těžké se pak ukázalo vyplnění volného času, kterého jsme měli všehovšudy tři hodiny denně. Nevěděla jsem, co dělat. Spát jsme nesměli a stejně se mi ani nechtělo spát. Ale nebylo se kam projít, s kým se bavit, nedalo se ani psát nebo si číst, protože jsme nesměli nic mít. Takže jsem spočítala všechna prkna v pokoji.
Taky pro mě bylo těžké myslet na to, že se doma možná něco stalo a já o tom nebudu vědět. Bála jsem se, že až se vrátím a zapnu si telefon, zjistím nějakou špatnou zprávu. Což se naštěstí nestalo.
A.cz: Na vašich cestách se vám stala i nepříjemná věc – dostala jste horečku dengue. Jak se taková nemoc léčí v Myanmaru?
Dengue je nemoc, kterou přenáší komáři. V těchto zemích to není nic zvláštního. Vyrazila jsem do hor, ale trefila jsme zrovna dešťové dny, což je v malarické sezoně to nejhorší. Měla jsem dva štípance a z jednoho se vyklubala dengue. Ale vlastně jsem měla štěstí, protože ve škole, kde jsem učila, byla bezplatná klinika, ve které jsem měla jako dobrovolník nárok na ošetření.
Dengue se ale nijak neléčí, takže jsem dostala multivitaminy, léky proti bolesti a hydratační soli, nic jiného s horečkami dělat nešlo. Po dvou týdnech mi bylo líp.
A.cz: Jak probíhá ošetřování v místních nemocnicích?
Nejdřív mi diagnostikovali spoustu jiných věcí, ale nakonec jsem je trochu přesvědčila, že mám dengue. Problém ale byl, že na školní klinice nešla nabírat krev. Takže jsem musela jet do jiné nemocnice. V Myanmaru jsou státní a soukromé nemocnice, přičemž kvalita péče v obou typech se nedá srovnávat. V soukromé nemocnici lidé seděli na chodnících venku, protože vevnitř se nedalo hnout, jak bylo plno. Vevnitř byly vedle sebe malé kukaně, kde seděli jednotliví lékaři a léčili příchozí. Naštěstí jsem měla diagnózu ze školní kliniky, takže jsem šla jen na krev. Tu ale odebírali jinak než u nás. Nabrali jednu kanylu a pak krev rozlívali do jednotlivých zkumavek.
A.cz: Nebála jste se?
Trochu jsem se bála. Od začátku jsem si myslela, že mám dengue. Udělali mi nějaký test a řekli, že to dengue není. Ale mně pak bylo hůř a hůř. Takže jsem se bála a trvala na krevních testech, které horečku dengue nakonec potvrdily. Jakmile jsem věděla, co mi je a že musím hodně pít a odpočívat, bylo to v pohodě.
