Jaké byly hlavní důvody, proč jste vyrazila do světa hledat matriarcháty? V knize zmiňujete, že vás naštval vyhledávač Google, když vám místo výrazu "matriarchy" vnucoval "patriarchy".
První impuls přišel od mého přítele Simona. Vyprávěl mi, že narazil při svém putování po jihozápadní Číně na kmen Mosuo. Tvrdil, že tam fungoval matriarchát. Ženy vše vlastnily, měly v rodině hlavní slovo a praktikovaly volnou lásku. Přišlo mi to úžasné. Říkala jsem si, že takových společností musí ve světě existovat víc. Do Googlu jsem si zadala slovo "matriarchy". "Mělas na mysli 'patriarchy‘?" zeptal se mě vyhledávač. To mě pobavilo i pobouřilo. Hned jsem začala vymýšlet projekt - procestovat místa, kde vládnou ženy.
Jak jste ke spolupráci na pátrání po matriarchátech získala svého přítele Simona Birda?
Simon to ze začátku bral spíš jako vtip. I když už měl tehdy za sebou návštěvu Mosuů, nijak zvlášť se o to téma nezajímal. Ale jelikož ho vždy bavilo poznávat a malovat neobvyklé kultury, vzal to jako zajímavou výzvu. Během našeho putování se do toho ale docela zažral a úplně nejvíc ho dostalo, když zjistil, že někde jsou muži skutečně podřadní, a dokonce bojují za rovnoprávnost.
Nesetkala jste se s případem, kdy by vám těch mužů v nalezených matriarchátech bylo až líto?
Ale ano, setkala. Asi nejvíc se mě dotkl příběh mladého khásíjského muže Armonda z indického města Pynursla. Armond ze začátku vehementně podporoval khásíjský matrilineární systém, kdy děti dostávají příjmení po matce a majetek dědí nejmladší dcera. Tvrdil, že díky tomu jsou jejich ženy silné a soběstačné. Asi po měsíci jsme však zjistili, že byl ženatý a má čtyři děti. Jenže s rodinou své ženy si nerozuměl, a proto ho manželka nedávno vyhnala. Přišel o vše. Ani děti vídat nemůže, což ho mrzelo nejvíc. Říkal, že by se chtěl o ně starat a mít v rodině větší zodpovědnost, ale nesmí. To jsou práva jeho ženy. A mně ho bylo opravdu líto. Obzvlášť poté, co prohlásil, že se o těchto věcech bojí mluvit na veřejnosti, protože místní by to nepochopili. To mi skutečně přišlo nefér.
Kateřina Karásková
Pochází z Pelhřimova, v Praze vystudovala práva. Jak o sobě říká, spíše než paragrafy ji vždy lákaly dálky. Po dokončení studií se potulovala po středoamerické Guatemale, na vrcholu mayské pyramidy potkala uměleckého malíře Simona Birda, současného přítele. Pracuje v humanitárních a rozvojových organizacích. Mezitím se Simonem hledala po světě matriarcháty. Načrtávali místní lidi a zaznamenávali jejich příběhy. Tak vznikla kniha "Kde ženy vládnou".
Sebevědomé agresivní Amazonky. Cení se ostré lokty
Pojďme si nyní podrobněji rozebrat vámi zmiňované matriarcháty. Jak na vás působily mexické Tehuány, dominantní nejen chováním, ale i vzezřením a postavou? Skutečně mají postavení mexických "superstar"?
Velikost Tehuán mě zaujala na první pohled. Ženy, které jsme viděli na náměstí na motorových vozících "motocaros", působily opravdu majestátně, jako Amazonky. Ale největší dojem na mě udělalo jejich sebevědomí. Tamní ženy jsou odmala vychovávány k asertivitě hraničící s agresivitou. Matky svým dcerám vštěpují, že aby v životě uspěly, musejí být nezávislé a pragmatické, musejí se umět prosadit a v případě potřeby i ubránit. Cení se ostré lokty. Na vlastní kůži jsem si zažila, že se jim musíte umět postavit. Když nejste dostatečně objemná, musíte využít asertivitu či vtip. A hlavně se nenechat zastrašit, jinak vás ty ženské zadupou.
Tyto ženy prý inspirovaly řadu umělců…
Ano, právě tohle obrovské sebevědomí a šarm Tehuán inspirovalo v první polovině 20. století spoustu umělců i politiků. Do tehuánských krojů se hrdě oblékala slavná mexická malířka Frida Kahlo. Politici v nich našli symbol Mexika, který hledali - Tehuány symbolizovaly domorodé, avšak moderní Mexiko. Zaplavily populární kulturu, šířily se jejich kroje i zpěvy. Až se jimi mexická veřejnost přesytila. Dnes je sice většina Mexičanů zná, ale už se na ně trochu pozapomnělo. Nejsou už tak šarmantní jako kdysi, za ta léta hodně zmohutněly, ale svým neuvěřitelným sebevědomím nabourávají tradiční mexickou machistickou kulturu dodnes.
V mexické Tehuantepecké šíji ženy o všem rozhodují, drží kasu i příděl stravy, muži se ze zoufalství opíjejí. Nerozevírají se tyto manželské nůžky stále více? Muži jsou vyhublejší a opilejší, ženy tučnější a chytřejší, neboť "nezhlouplé" alkoholem?
Ano, u některých rodin to pro muže tak trochu zoufale vypadá. Ale z jiného důvodu. Mužský alkoholismus je skutečně velkým problémem celé oblasti. Alkohol vždy byl součástí místní kultury. V minulosti muži pracovali v časných ranních hodinách na polích, kolem poledne odpočívali, odpoledne dostali od svých manželek kapesné, které večer propili v hospodě. Místní však tvrdí, že dnes se určitě pije víc než dříve, že se zvýšila dostupnost alkoholu. Zajímavé je, že prodej alkoholu na fiestách i jiných společenských akcích zajišťují téměř výhradně ženy. Až to skoro vypadá, jako kdyby ženská část společnosti ten mužský alkoholismus záměrně udržovala.
Připadá tehuánským mužům jejich situace bezvýchodná?
Nemyslím si, že by oni sami brali svoji situaci jako zoufalou či bezvýchodnou. Vždyť právě muži tvrdili, že ženy jsou inteligentnější a racionálnější, schopné o vše se postarat. Mnozí muži jsou dnes navíc vzdělaní. Pracují v jiných oblastech než v zemědělství - ve fabrikách, v loďařském průmyslu, jako řidiči, ale také jako právníci, lékaři či podnikatelé. Postupně získávají v rodině důležitější slovo. Mladou generaci také zcela jistě ovlivňují jako všude jinde na světě média - televize a internet. Napodobují mexické i západní trendy. Chtějí se chovat a vypadat jako postavy z telenovel. Muži více jako machové, ženy jako vyzáblé krasavice vydržované manžely.
Muslimský matriarchát. Protimluv?
Další matriarchát jste našla na Sumatře. Společenské uspořádání v národě Minangkabau je o to zajímavější, že matriarchát odolal i příchodu islámu. Muslimský matriarchát - jak to jde dohromady a jak to může fungovat?
U Minangkabau dědí veškerý majetek dcery, synové nedostávají nic. Děti patří do matčina klanu. Ženy jsou vzdělané, obchodují a věnují se kariéře. K tomu vlastní domy, do nichž si přivádějí manžely. A to vše přesto, že jsou opravdu oddanými muslimkami.
Podepsala se na tomto společenství vlna radikálnější islamizace?
Islám a minangský matriarchát spolu nejdřív bojovaly, pak uzavřely příměří a rozdělily si sféry moci - islám ovládl náboženství, minangský matriarchát rodinu a společnost. Jenže ve 2. polovině 20. století začal i zde nabírat islám na síle. Pokud místní konvertuje k jinému náboženství, přestává být Minangkabauem a ztrácí veškerá práva spjatá s tradiční kulturou. Vznikají pak zajímavé kulturní paradoxy - pokud například minangská žena přestoupí na jiné náboženství, ztratí svá matriarchální práva, zejména nárok na dědictví.
V knize popisujete, že místní ženy doporučují manželům, aby odešli za prací do zahraničí. Je to taková kulantnější pobídka "seber se a vypadni!" nebo to má jiný význam?
To je součást místní kultury. Od mužů se odpradávna očekávalo, že půjdou do světa na zkušenou a za bohatstvím. Berou to jako povinnost a dodnes to bez odmlouvání plní. Nemusí vycestovat až tak daleko. Někteří žijí na severu Sumatry, jiní v Jakartě, hlavním městě Indonésie, anebo třeba studují v Holandsku.
Vaše rozhovory se zdejšími vysokoškolačkami nicméně naznačují, že tradiční matriarchální řád islám a jeho pravidla přece jen už převálcovaly. Dívky říkají, že hlavou rodiny je samozřejmě otec, dokonce i jméno mají po otci. Jaká je tedy nyní realita?
To mě opravdu dost zarazilo, když nám studentky vyprávěly, že hlavou rodiny by vždy měli být muži, protože jsou silnější. Pak se nám ale svěřily, že všechno zdědí ony. Jedna z nich zdůrazňovala, že kdyby brácha od rodičů přijal jakýkoli majetek, byla by to pro něj strašná ostuda. Všichni by ho považovali za vyžírku. Zdůvodnila to tím, že ženy jsou slabé, a proto potřebují zvláštní práva. A tak minangské ženy dědily domy, vlastnily majetek, staraly se o peníze, po rozvodu braly vše, a přesto tvrdily, že jsou slabé. Připadalo mi to spíše jako jakási úlitba islámu. Jako by si tou slabostí omlouvaly rozpor mezi svými matriarchálními tradicemi a muslimským náboženstvím.
Kdo tedy vyhrává souboj islám versus matriarchát?
Ve velkých městech tradiční kulturu dost válcuje nejen islám, ale i komerční svět. Na vesnici jsou tradice mnohem silnější. Tam se matčino klanové jméno stále nosí, ženy ovládají domácnost a sdílejí s muži moc v komunitě.
Mamánci v zemi volné lásky
Jak jsou na tom dnes čínští Mosuové v Himálaji. O jejich regionu se hovoří jako o "království žen". Platí to stále?
Nálepku "království žen" získalo toto území teprve nedávno, když se stalo oblíbenou turistickou destinací čínských turistů. Mluví s o něm také jako o "zemi volné lásky". Mosuové donedávna žili relativně izolováni od okolního světa. Zřejmě proto si udrželi "navštěvující manželství". Jedná se vlastně o takový ideální partnerský vztah založený pouze na lásce a potěšení, nikoli na vlastnictví toho druhého. Ženy i muži mohou mít tolik milenců, kolik jen chtějí, aniž by se kdy museli oženit či vdát.
Jak to funguje?
Funguje to tak, že když se nějaké ženě zalíbí muž, pozve ho k sobě. Na jednu noc, na dvě, nebo třeba na celý život. Muži své partnerky navštěvují pouze v noci a ráno se vracejí zpět domů ke svým matkám a sestrám. Oba partneři žijí celý život odděleně. Děti patří pouze matce. Tradiční role otce neexistuje. S výchovou dětí pomáhá matčin bratr. U Mosuů je hlavou rodiny oficiálně nejstarší žena - dabu. Nejschopnější dcera dědí rodinný majetek a titul dabu, zatímco synové stráví celý svůj život jako mamánci, pod nadvládou paní domu.
Mnozí Číňané jezdí k Mosuům na zálety, jiní mají z "království žen" turistickou atrakci. Jak se v těchto podmínkách daří Mosuům žít podle starých tradic?
Mosuové dnes na svojí kultuře hlavně vydělávají. Peníze i slávu si náramně užívají. V průběhu několika málo let se přeměnili z jedné z nejchudších etnických skupin v Jün-nanu na jednu z nejbohatších. Staví nové penziony, otevírají nové restaurace, posílají děti studovat. Všude je vidět, jak se jim daří. Na turistickém ruchu se většinou podílí celá vesnice. Vozí turisty na lodičkách, prezentují jim svoje tance a zpěvy, a dokonce jim předvádějí tradiční "navštěvující manželství". Číňané jsou z toho nadšeni. A Mosuové jim samozřejmě vycházejí všemožně vstříc, upravují pro ně svoje zvyky a vytvářejí jakési mosujsko-čínské kulturní hybridy.
Jak na vás celá tato oblast, v níž se mísí staré zvyky s moderním turismem, působila?
Turistický ruch do jisté míry udržuje mosujské zvyky při životě - ženy stále ovládají rodinu, vedou turistické podniky a mají obrovskou volnost v sexuálním a partnerském životě. My jsme však měli pocit, že se celá oblast bohužel nějak moc rychle přetváří v jakýsi "Mosuoland" - matriarchální zábavní park v čínském stylu.
Indie naruby. Ženy mají navrch a muži bojují za svá práva
Indie je známá velmi bídným postavením žen ve společnosti. Jak si vysvětlujete, že si Khásíové stále uchovali matriarchát?
Khásíové žijí na severovýchodě Indie, ve svém vlastním světě, daleko od hlavního města Dillí. Vypadají jihoasijsky - nikoli indicky - a jsou to většinou křesťané. Do Indie byli integrováni až v pozdější fázi britského kolonialismu. A ani poté se o ně nikdo příliš nezajímal. Zajistili si částečnou autonomii, jsou oficiálně uznáni za minoritní kmen a mohou si vydávat zákony na podporu svých tradic. Uzákonili si například příjmení po matce a dědické právo nejmladší dcery.
Co na to většinová indická společnost?
Indie je začíná objevovat jako kuriozitu až nyní. Občas o nich někdo napíše článek do novin, to díky khásíjským mužským organizacím bojujícím za rovnoprávnost, a občas je někdo přijede zkoumat. Stále však zůstávají pro zbytek Indie velkou neznámou.
U Khásíů je všechno tak trochu naruby. Dokonce jste zde narazila na mužské hnutí za rovnoprávnost. Jak byste ho charakterizovala? Jde o jakýsi "negativ" nám známých hnutí za práva žen?
Khásíjská mužská hnutí za rovnoprávnost skutečně trochu připomínají ženská emancipační hnutí. Mužům se nelíbí, že děti dostávají příjmení po matkách a že na ně nemají žádná práva. Některé štve, že nemůžou nic zdědit, protože vše dostávají jejich sestry. Jenže do těchto organizací je zapojen jen zlomek mužů, pár tisíc. Ostatním zdejší rodinný systém buď vyhovuje, anebo se bojí postavit se proti němu veřejně.
Jaké jsou úspěchy khásíjských mužů v boji za rovnoprávnost?
Zajímavé je, že politiku ovládají právě muži, a přesto si ženská privilegia uzákonili. A to je velký rozdíl oproti nám známým hnutím za práva žen. V Khasi Hills se očividně neodehrává žádná válka mezi pohlavími. Mužští aktivisté jen poněkud zoufale bojují s celou tradiční kulturou střeženou nejen ženami, ale paradoxně především muži.
Co říkáte prohlášením zdejších mužských aktivistů, že se khásíjští muži cítí jako chovní býci, neboť jejich zodpovědnost končí rozmnožováním? Ze zoufalství prý pijí, hrají na kytaru a umírají mladí. Je to skutečně tak? Jak jste to viděla vy?
To byly extrémní případy. Potkali jsme pár mužů, kteří ze zoufalství pili. Jiní jen tiše trpěli a realizovali se jinak, třeba v presbyteriánském kostele. Mnozí ale byli naprosto v pohodě a vše jim vyhovovalo. Ženy měly totiž nejen velká práva, ale také obrovské povinnosti. Byly považovány za živitelky rodin. A muži si to moc dobře uvědomovali. Je ale také pravda, že některým mužům se dařilo - podnikali, prosperovali. Museli však být zadobře se svými ženskými příbuznými, bez nich by totiž neměli šanci. Pokud vše klapalo, neměli si nač stěžovat. Problém nastal v okamžiku, kdy si třeba nerozuměli s manželčinou rodinou. Pak ztráceli vše - majetek i děti. Někteří to neunesou a končí jako alkoholici.
