reklama
 
 

Naomi Adachi: Rasismus jsem zažila až v Praze, lidi mě omylem posílali zpátky do Číny

19. 1. 2019 12:15
Když se hlásila na konzervatoř, varovali ji, že si kvůli japonskému původu Julii jen tak nezahraje. Naomi Adachi to přesto riskla a řadu let se už objevuje na televizní obrazovce jako moderátorka pořadu o videohrách. „Hry dokážou děti naučit spoustu věcí a snažíme se v rodičích rozbourat představu, že jsou to jen střílečky, krev a násilí. Já jsem se třeba z videoher naučila angličtinu,“ říká Naomi v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Váš tatínek je Japonec, maminka Češka. Je vám příjemnější být Češkou v Japonsku, nebo Japonkou v Česku?

Mám to tak akorát napůl. Chvilku mě baví být tou Češkou v Japonsku a pak zase Japonkou v Česku. Nedokázala bych žít pouze tady, nebo jenom v Asii. Po určité době se mi začne po jedné ze zemí stýskat.

Narodila jste se ve Frýdlantu na severu Čech. Jak se vám tam s takto exotickými kořeny vyrůstalo?

Za celý svůj život jsem ve škole nezažila šikanu kvůli původu, akorát se mi posmívali, že mám odstáté uši. (úsměv) S rasismem jsem se setkala až v Praze, když vypukla uprchlická krize. Lidi mi na ulici nebo v tramvaji říkali, ať jdu zpátky, odkud jsem přišla. Netušili, že jim rozumím.

A kam vás nejčastěji posílali?

Do Vietnamu, do Číny a do všech možných zemí. V Japonsku si zase myslí, že jsem Japonka, která se narodila v Americe. Pokud se Japonec narodí v jiné zemi, tak už pro ně zůstává napořád cizinec. I můj táta, který pochází z Japonska, ale dlouho tam již nežije, tak už pro ně není členem té vnitřní komunity.

A Japonci vás neposílají zpátky do Česka, když zjistí, odkud pocházíte?

Ne, ti jsou nadšení, že umím japonsky a zajímá mě pořád jejich kultura. A když přijede moje máma, která je modrooká blondýna a prohodí pár slov v japonštině, jsou úplně šťastní.

A jak se vůbec vaši rodiče poznali?

To je úplná love story! Máma dělala barmanku v libereckém Naivním divadle a táta je kameraman, v roce 1989 přijel natáčet dokument o představení Kolíbá se velryba, které se mimochodem dodnes v divadle hraje. Dal si po představení v kavárně kávu a úplně se na první pohled do mojí mámy zamiloval. V Japonsku ale není slušné oslovit cizího člověka v baru nebo kavárně, to dělají jen playboyové nebo divní lidi. Takže táta nic nedělal, jen seděl a objednával si kávu a za kávou…

Což nebylo vůbec divné.

Jo, měl snad osm káv! (smích). Máma pořád čekala, že něco udělá, ale nic se nestalo a nakonec odešel. Zjistila si proto, kde mají hotel, a donesla tátovi adresu, aby si mohli dopisovat. Pár měsíců nato byl zase v Praze kvůli natáčení, tak za ním mamka přijela a třetí rande se konalo už v Japonsku. A do roka už měli na Karlštejně svatbu.

Je pro vás horší ten časový posun, nebo kulturní šok, když se přesouváte z jedné země do druhé?

Pro mě to rozdíl není. Ale když jsem vzala do Japonska kamarády, tak se zastavovali na každém rohu a s úžasem hleděli třeba na divný tvar chodníku nebo auta. Mně to přijde normální a baví mě jezdit s lidmi, kteří jsou nadšení úplně ze všeho. Už jako dítě jsem lítala mezi Českem a Japonskem, takže se nad těmi rozdíly nepozastavuju. Pro mě byla největší exotika třeba Itálie a Slovinsko, kde mě fascinovaly hory.

Co vám v Česku chybí z Japonska?

Češi si příliš neváží práce. V Japonsku funguje umělá zaměstnanost, lidé tam mají ze zákona garantovanou práci. A všichni si jí váží! Když přijdete v Česku například do obchodu s oblečením a pozdravíte, většinou vám pozdrav ani neoplatí. Pokud potřebujete pomoct s výběrem, tak obracejí oči v sloup. Jako byste prodavače prosili, jestli si můžete něco koupit!

V Japonsku chodím do obchodů si třeba jen popovídat, procvičím si tam japonštinu a zároveň si něco koupím. Je to zkrátka zážitek. Prodavači jsou nadšení, že jste u nich v obchodě, radí vám, jak vám oblečení sluší, a když si nic nekoupíte, nikdo není naštvaný. Na druhou stranu táta třeba vyzdvihuje, že se mu líbí, jak jsou Češi v práci naštvaní. Protože zkrátka můžou, Japonec by si to nedovolil. Češi zase umějí skvěle improvizovat. Když si chcete třeba koupit jízdenku minutu po odjezdu spoje, už máte smůlu, nikdo vám ji neprodá, protože to je zkrátka proti pravidlům.

A v práci jste tedy víc naštvaná Češka, nebo vděčná Japonka?

Vděčná Češka nebo česky vděčná Japonka. (smích)

Velký rozdíl je i v přístupu k počítačovým hrám, o nichž máte na České televizi pořad. Čím si ten odlišný přístup k videohrám vysvětlujete?

V Česku chodí kluci po práci na pivo, kde si popovídají a v klidu vypijí pár půllitrů. Jenže kdyby šel Japonec na pivo, tak si dá jedno a je pod stolem. Tam upouštějí páru po práci ve videohernách. V Japonsku je navíc těžší navazovat společenské vztahy. Kdyby tenkrát moje mamka neudělala první krok a tátu neoslovila, tak tu vlastně ani nesedím. Hru můžete hrát sám, a přitom v herně, takže jste i mezi lidmi.

A jak vy upouštíte páru? V hospodě, nebo s Nintendem v ruce?

Nepiju alkohol, protože mám v sobě japonské geny. Kdybych si dala pivo, tak jsem opilá. Moc ráda hraju videohry a mám k nim vztah od dětství, kdy nám táta dovezl PlayStation a s bráchou jsme byli děsně populární ve škole, protože k nám chodili pak všichni domů hrát.

Vy ale hry pouze nehrajete, ale také sbíráte. Jak to u vás doma vypadá?

No, je toho hodně, ale mám to všechno pěkně seřazené (smích). A sbírám i herní konzole Nintendo, mám všechny kusy funkční, jsou přímo z Japonska, kde jsou bazary, všechno si můžete za pár korun koupit. Není těžké to sbírat, když k tomu máte jednoduchý přístup.

A co vás loni nejvíc bavilo hrát?

Ze všech her světa, dob a ér mám nejradši Donkey Kong Country 2, ale teď jsem hrála Zeldu: Breath of the Wild a chápu, proč posbírala všechny možné ceny. Mám ráda sérii Assassin's Creed a chystám se na Red Dead Redemption 2.

Jak to je u vás v okolí? Jsou hry něco naprosto běžného, co je součástí každodenního života?

Spíš jsem tam jediná divná, která nosí v kabelce Nintendo Switch místo pudru. (smích) Ale nemám pocit, že bych byla za podivína, většina Čechů má smartphone a hraje hry, když třeba čekají na tramvaj nebo jedou vlakem či metrem.

Video: Česká hra pobláznila svět, lidé díky ní hubnou i desítky kilogramů

Herní nářez 9 | Video: Aktuálně.cz |  01:55

autor: Marek Pros | 19. 1. 2019 12:15

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama