Byly jste v češtině vždycky premiantky? Docela by mě zajímalo, jakou nejhorší známku jste z ní dostaly.
Sabina: Já jsem z češtiny na vysvědčení nikdy neměla horší známku než dvojku. V pravopisných testech ale samozřejmě nějaká pětka padla.
Karla: To se stane každému, i mně. Jinak jsem ale z češtiny na vysvědčení taky dostala nejhůř dvojku. Vzpomínám si, že mě vždycky hodně bavily diktáty a snažila jsem se z nich mít jedničku s hvězdičkou. Na střední škole to bylo se známkami už horší, ale zájem o češtinu jsem neztratila.
Vybavíte si, co vám během školních let v hodinách češtiny dávalo nejvíc zabrat?
Karla: Rozbor vět! To je podle mě zlo snad pro všechny. Určit, co je podmět, co přísudek a podobně, ještě taková věda nebyla. Rozepsat hlavní a vedlejší věty do grafu mi ale dávalo pěkně zabrat.
Sabina: Mně taky! Na gymplu to ještě šlo, ale na vysoké jsme klidně dostali souvětí na celou stránku, které se do toho pavouka rozebrat skoro nedalo. Test trval třeba dvě hodiny a našli se i spolužáci, kteří kvůli rozboru vět ukončili studium.
A co nějaká vyloženě školácká chyba v pravopisu, za kterou byste se dneska styděly?
Sabina: Já jsem na základce určitě několikrát špatně napsala čárku ve slově výjimka. Taky mi hrozně dlouho trvalo pochopit, kdy se píše "mě" a kdy "mně". Když jsme to ve škole probírali, tak jsem zrovna chyběla a pak mi nikdo ze spolužáků nevysvětlil, že se to dá rozlišit podle pádů. Bylo mi hloupé se ostatních zeptat, tak jsem se tomu snažila přijít na kloub sama a nějakou dobu zabralo, než mi to docvaklo.
Karla: Já jsem zase na základní škole přidávala do některých slov písmenka, která tam nepatřila. Psala jsem třeba "samozdřejmě" nebo "domáctnost", a v první třídě jsem se dokonce s paní učitelkou hádala, že se nepíše "diskotéka", ale "diskotérka". Vůbec nevím, jak jsem na to přišla.
Když jsme u toho, na vašem Instagramu jsem zahlédl patvary jako "bizardní" nebo "spontální". Jak často na takové "bizáry" narážíte?
Karla: Veškeré češtinářské perličky, které na naší stránce najdete, vídáme v textech, co se nám dostávají pod ruku. Když se v nich nějaká chyba častokrát opakuje, řekneme si, že si konkrétní slovo nebo jazykový jev zřejmě špatně zafixovalo více lidí. V komentářích pod jednotlivými příspěvky se nám pak diskutující mnohdy svěřují, že něco psali celý život špatně, a děkují nám za objasnění. Nebo nám radši posílají soukromé zprávy, protože se stydí chybu přiznat veřejně.
Odkud chyby nejčastěji čerpáte? Předpokládám, že při korekturách diplomových prací, kterými se mimo jiné živíte, se s úplnými průšvihy tolik nesetkáváte.
Sabina: Je pravda, že v diplomkách opravujeme spíš chyby syntaktické nebo například shodu podmětu s přísudkem. Pravopisné prohřešky nacházíme buď na internetu, nebo nám lidi sami posílají screenshoty různých komentářů, ale i popisků produktů na e-shopech a podobně.
Co říkáte na časté nářky, že internetová komunikace zhoršuje úroveň psaného projevu?
Karla: Já si naopak myslím, že v dnešní době s textem pracujeme mnohem víc než dřív. Když si představíme generaci svých rodičů, tak třeba moje máma, jakmile dokončila školu, napsala za rok většinou jen jeden dopis na úřad. Samozřejmě četla, ale do situací, kdy musela sama nějaký text vytvořit, se tolik nedostávala. Dnes naproti tomu denně píšeme e-maily nebo příspěvky na sociálních sítích, takže jsme s textem v kontaktu daleko intenzivněji. Na webu navíc najdeme plno vzdělávacích stránek, takže máme víc příležitostí se v jazykovém projevu zlepšovat. Jde jenom o to, jak internet každý z nás využije.
Čekal bych, že když korektorky náhodou zabrousí do světa internetových diskusí, budou vyloženě trpět.
Karla: Mě osobně chyby v on-line diskusích tolik nevytáčejí. Říkám si, že když jsou lidé schovaní za internetovou anonymitu, nepřijde jim tolik důležité si po sobě text přečíst. Spíš mě zaráží, když se objeví zásadní hrubka nebo překlep v e-mailu od nějaké velké firmy, což se děje překvapivě často. Proto jsme se Sabinou začaly pořádat firemní školení zaměřená právě na e-mailovou korespondenci.
Sabina: Já taky nemám při pročítání internetových diskusí tendenci za chyby někoho pranýřovat. Někdy tam samozřejmě narazím na opravdu megahrubku, která stojí za screenshot, ale když ho pak sdílíme na naší stránce, vždycky začerníme zdroj, abychom nikoho nezesměšňovaly.
Karla: Chybuje každý, i my. Nedávno jsme na Instagram přidávaly výzvu, aby nám sledující napsali slova, kterým dřív přikládali nesprávný význam, a samy jsme se zapojily. Já jsem si třeba špatně interpretovala slovo štěstěna. Myslela jsem si, že to je paní, která vám přinese štěstí, když ji potkáte.
Sabina: Já jsem tam měla zase jalovici. Kdysi jsem si myslela, že to je strom. Pletla jsem si totiž jalovici s jalovcem.
Karla: Cílem naší stránky je, abychom se společně vzdělávali a nebrali češtinu jako nutné zlo. Když lidem každé pondělí prostřednictvím Instagram Stories zadáváme diktáty a někdo v něm zrovna nadělá hodně chyb, snažíme se ho přesvědčit, aby nebyl naštvaný, ale měl radost, protože se díky našemu profilu aspoň něco nového naučil.
Na Instagramu má Červená propiska kolem 80 tisíc sledujících. Jaká část vašich fanoušků si pondělní diktát nikdy nenechá ujít?
Karla: V pondělí míváme na našich Instagram Stories pravidelně největší počet zobrazení, diktát si s námi kolikrát dělá 45 až 50 tisíc lidí.
Sabina: Už se nám stalo, že jsme nestíhaly a přidaly na Instagram diktát až večer, nebo bylo Velikonoční pondělí, takže jsme ho chtěly posunout na úterý. To nám pak sledující psali, že jim diktát chybí, a ptali se, jestli jsme na něj nezapomněly. Pro mnoho z nich se z něj stal už rituál, takže v pondělí míváme v soukromých zprávách i stovky vzkazů typu "dneska bída" a podobně.
Karla: Dokonce se nám ozývají firmy s tím, že svým zaměstnancům nařídily, aby si náš diktát udělali a pak se s kolegy podělili o výsledky. Z reakcí na Instagramu víme, že nás sledují všechny věkové skupiny, od žáků základních škol přes ženy na mateřské až po seniory.
Překvapil vás ohlas, kterého se Červená propiska dočkala? Sám bych si popravdě na úspěch instagramové stránky o češtině nevsadil.
Sabina: Ani jedna z nás nečekala, že by o češtinu mohl být takový zájem. Navíc na sociálních sítích, kam člověk většinou chodí za zábavou nebo inspirací, ne proto, aby se vzdělával. Možná za ten úspěch může fakt, že pravidla češtiny podáváme nenásilnou formou, využíváme přitom smajlíky a přidáváme jen krátký výklad o maximálně čtyřech větách.
Schválně jsem si před rozhovorem zkusil váš poslední diktát, kde jste mimo jiné testovaly, jestli lidé namísto správného "kdybyste" chybně nepíšou "kdyby jste". Odkud se podle vás tenhle častý nešvar vzal?
Sabina: Jde o hyperkorektnost, což je přílišná snaha o jazykovou správnost. Věnovaly jsme jí i jednu kapitolu v naší loňské knížce 100 perliček pro (ne)milovníky češtiny. Lidé například píšou nějaký důležitý text, chtějí mu dodat patřičnou vážnost a tolik se snaží být spisovní, až nakonec místo správné varianty použijí paskvil.
Karla: Další příklad hyperkorektnosti je, když namísto "ty by ses" nesprávně napíšete "ty by jsi se".
Na vašem Instagramu jsem ale narazil i na zkomoleniny, o kterých jsem nikdy dřív neslyšel. Vůbec jsem třeba netušil, že někdo místo "žloutek" používá "žloudek" a místo "zabijačky" chodí na "zabíječku".
Karla: Tyhle tvary většinou vycházejí z regionálních nářečí a zaznamenáte je ve chvíli, kdy se do vašeho města přestěhuje někdo z opačného konce republiky. Kolikrát má člověk pocit, že mluví úplně jinou řečí, a objeví zcela nové tvary.
Pamatuju si, jak jsem takhle od spolužačky z východních Čech poprvé uslyšel obrat "přijdu dýl". Doslova mi to trhalo uši.
Karla: Přiznám se, že "přijdu dýl" při neformální komunikaci taky používám, i když to samozřejmě správně není a nedává to ani moc smysl.
Vedle regionálních zvláštností se do češtiny vlivem globalizace přenáší taky spousta anglicismů, ve kterých je zběhlá zejména mladší generace. V jakých případech je podle vás namístě k cizím slovům vytvářet české ekvivalenty a kdy je naopak lepší cizojazyčný výraz používat v nezměněné podobě?
Karla: Typickým příkladem, kdy bychom radši měli zachovat angličtinu, je slovo influencer. Žádný kodifikovaný český ekvivalent k němu zatím nemáme, ale najdou se lidé, kteří namísto něj používají výrazy "vlivník" nebo "ovlivňovatel". Dokonce jsme se Sabinou opravovaly jednu diplomovou práci, ve které se objevoval právě "ovlivňovatel", my jsme ho ve všech pasážích přepsaly na influencera, jenomže nám pak autorka řekla, že jí její vedoucí tenhle nekodifikovaný tvar vysloveně nakázal. Influencera by prý v žádném případě neakceptoval, takže jsme musely zavřít obě oči a "ovlivňovatele" tam ponechat.
Sabina: Stejně tak nevím, jak bych v češtině nahradila slovo "hejtovat". Kdybych použila jen urážet nebo nadávat, nevystihovalo by to podle mě všechno, co se pod tímhle anglickým výrazem skrývá.
Obě jste během studií strávily delší dobu v zahraničí. Sabino, vy jste vyrazila na výměnný pobyt do Norska. Karla byla zase na Erasmu v Německu, po bakaláři žila čtyři roky ve Španělsku, a dokonce se tam seznámila se svým současným manželem původem z Kamerunu. Nabízí se tedy otázka, jak z vaší zkušenosti vnímají češtinu cizinci. Připadá jim oproti jejich rodným jazykům složitá?
Sabina: Když jsem se na Erasmu bavila s jinými Češkami, tak Norům, kteří nás zaslechli, připadalo, že je náš jazyk hrozně rychlý. A je pravda, že sami mluví mnohem pomaleji.
Karla: Můj manžel vůbec nechápe české časování a skloňování. Vždycky se mě ptá, jestli koncovka, kterou za slova dáváme, závisí na tom, jaký je den v týdnu. Snažím se mu vysvětlit, že záleží na pádu, ale přijde mu to jako úplný nesmysl. Sám je rodilý mluvčí ve francouzštině a angličtině, což jsou jazyky, které se řídí podle úplně jiných pravidel.
Když jsem ale byla na Erasmu v německém Greifswaldu a mluvila jsem tam se skupinkou Čechů, tak mi místní studenti naopak říkali, že jim čeština připadá blízká. Jednak se jim líbila její zpěvnost a taky se v němčině podobně jako v češtině používají pády. Dokonce jsem vedla kurz češtiny pro Němky, které se jazyk intenzivně učily třeba tři čtyři roky a byly schopné číst Hrabala, Čapka nebo Němcovou. Jejich díla jsou přitom náročná i pro některé Čechy, najdete v nich slova, kterým u nás mladý člověk mnohdy už ani neporozumí.
Sabina: Já jsem zase doučovala děti Američanů, kteří se přistěhovali do Česka. V té době chodily na základní školu, žily tady s rodiči už sedm let a jejich maminka mluvila perfektně česky. Samozřejmě měla přízvuk, ale jinak dokázala správně skloňovat i časovat. Tatínek se se mnou taky snažil dorozumět česky, ale bylo znát, že má s pády problém. Přišlo mi, že je pro něj náš jazyk trochu utrpení, v některých chvílích dlouho hledal, jaké použít slovo. Z maminky jsem naproti tomu měla pocit, že je pro ni učení se cizí řeči koníček.
Karla: Pokud si člověk jazyk zamiluje, naučí se ho mnohem snadněji. Sama jsem se takhle během jednoho roku rozmluvila španělsky. Když jsem do Španělska odcestovala, chtěla jsem místním za každou cenu rozumět, takže jsem si každý den hledala nová slovíčka a najednou mi to s cizím jazykem šlo skoro samo. Právě proto se s Červenou propiskou snažíme, aby lidé k češtině přistupovali s láskou.
