Soudruzi mlžili a lhali. Inženýr, který se po Černobylu vzepřel Moskvě, za to tvrdě zaplatil

Před 40 lety dorazil Anatolij Ďatlov, zástupce hlavního inženýra černobylské elektrárny, do kontrolní místnosti čtvrtého reaktoru. Obvykle se do práce vydával pěšky ze svého bytu v nedaleké Pripjati, kam se přestěhoval třináct let před havárií. V noci na 26. dubna dohlížel na tým, který měl provést test plánovaného odstavení reaktoru. Kvůli potřebě zajistit dodávky elektřiny pro Kyjev bylo snížení výkonu odloženo, a test tak začal krátce po půlnoci.

Kolem půl druhé ráno zaznamenal řídicí systém prudký nárůst rychlosti štěpení. V čase 1:22 počítač ukázal, že rychlost štěpné reakce se zvyšuje. Technici vypnuli přívod elektřiny do vodních pump, a jelikož je poháněl turbínový generátor jen setrvačností, vodní tok se snížil. Turbína byla odpojena od reaktoru a tlak páry v jádru se zvyšoval.

Reaktor měl být „prakticky nezničitelný“

Jediným možným postupem v danou chvíli bylo reaktor vypnout. To směna také udělala: odstranila kryt z knoflíku známého jako AZ5 a stiskla ho. Do reaktoru se začaly zasouvat regulační tyče. Tento typ, známý pod zkratkou RMBK (kanálový reaktor velkého výkonu), měl ale jeden problém: hroty tyčí byly vyrobené z grafitu. Místo zpomalení reakce, které technici očekávali, nastalo ještě větší zrychlení. Ďatlov ani ostatní o tom nevěděli.

Související

Do Černobylu přišel pár hodin po výbuchu: Zhnědla mi kůže, šéf byl téměř bílý (2)

Tepelný výkon reaktoru narostl během okamžiku z několika stovek megawattů na desítky tisíc. Došlo k sérii explozí: nejprve tlaková vlna vytrhla horní kryt reaktoru, o dvě sekundy později následoval druhý, ničivější výbuch, který rozmetal reaktor i jeho okolí. Bylo 1:24:46.

Přitom právě k výbuchu nikdy dojít nemělo. Sovětští vědci i vedení elektrárny dlouho věřili, že reaktor typu RBMK je „prakticky nezničitelný“. Akademik Anatolij Alexandrovič Alexandrov, jeden z otců sovětského jaderného programu, dokonce tvrdil, že je bezpečný jako samovar –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a že by klidně mohl stát uprostřed Rudého náměstí. Nikdo z nich si nepřipouštěl, že by tento typ reaktoru mohl explodovat. Právě tahle falešná jistota se nakonec stala jednou z příčin katastrofy.

Ze střechy to uviděl

Ďatlov a jeho kolegové si nejdříve nechtěli připustit, co se stalo. Mysleli si, že šlo o prasknutí parních nádrží. Pokusili se pokračovat v chlazení a zavádění tyčí, netušíce, že reaktor už neexistuje. Místo něj zůstal na místě rozžhavený kráter plný unikající radiace.

Ani vedení elektrárny, ani úřady zpočátku nechtěly připustit závažnost situace. Generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Michail Gorbačov byl informován až v pět ráno –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a i tehdy mu bylo řečeno, že se situaci daří zvládat. Mezi prvními si skutečný rozsah katastrofy uvědomil inženýr Anatolij Sitnikov. Ten vystoupal na střechu, aby se na reaktor podíval. Uviděl plameny a otevřené jádro. V tu chvíli bylo jasné, že došlo k nejhorší jaderné havárii v dějinách.

Související

Poslední svatba v Černobylu. Příběh páru, který si řekl „ano“ v den zkázy

Sovětské úřady přitom dál mlčely. Místní obyvatelé sledovali požár ze střech, děti šly druhý den normálně do školy. Do okolních měst nepřišlo žádné varování. Až 28. dubna zaznamenali ve Švédsku zvýšenou radiaci, což Moskvu přimělo přiznat, že se v Černobylu něco stalo. O skutečných rozměrech katastrofy se ale dál mluvilo jen za zavřenými dveřmi. Hasiči, kteří dorazili k požáru, neměli žádnou ochranu. Věděli jen, že hoří. Řada z nich během několika dnů zemřela.

Proti ohlušujícímu tichu, které vedení Sovětského svazu po havárii nastolilo, se nakonec postavil Valerij Legasov –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jeden z hlavních vědců vyšetřovací komise. Na konferenci ve Vídni jako první otevřeně popsal, co se stalo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a proč. V Sovětském svazu za to zaplatil vysokou cenu. Jeho kolegové ho zcela izolovali, jím navrhovaná bezpečnostní opatření ignorovali. Dva roky po výbuchu, 27. dubna 1988, spáchal Legasov sebevraždu. Deník, který po něm zůstal, odhalil všechno, co nebylo řečeno veřejně.

Kolik lidí Černobyl skutečně připravil o život?

Na přesném počtu obětí černobylské havárie se odborníci dodnes neshodují. Zpráva Černobylského fóra z roku 2000 odhaduje, že v důsledku ozáření mohly zemřít přibližně čtyři tisíce lidí. Bezprostředně po havárii byl syndrom akutního ozáření potvrzen u 134 pracovníků elektrárny a hasičů. Zhruba 32 z nich zemřelo během několika týdnů, dalších 19 podlehlo následkům ozáření v následujících letech.

Související

"Chovali se jako tupci." Rusové ozáření u Černobylu neřešili. Vymstilo se jim to

Přímo při explozi zahynuli dva lidé. Devět dětí později zemřelo na rakovinu štítné žlázy. Většina odhadovaných obětí souvisí s dlouhodobými následky, zejména s rakovinou. Tato čísla ale vyvolala kritiku, protože jsou výrazně nižší než dřívější odhady – ukrajinské úřady například hovořily až o 125 tisících obětech. Ještě vyšší číslo uvedla v roce 2016 agentura Unian, podle níž mohlo v důsledku katastrofy zemřít až 167 653 lidí.

Černobyl zasáhl celý kontinent. Radioaktivní mrak se rozšířil přes Evropu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ postihl Bělorusko, Ukrajinu, Rusko, ale i Skandinávii, Německo, Rakousko a další země. Lesní plody, mléko, maso –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ všechno se muselo testovat. Cesium-137 zůstalo v půdě i desítky let. Statisíce lidí se musely vystěhovat. Lidé přišli o domovy, o zdraví, někteří i o život. Svět přehodnotil vztah k jaderné energetice. Černobyl se stal synonymem selhání –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ technického i lidského.

A Ďatlov? Ačkoliv byl vystaven vysokým dávkám radiace, nemoc z ozáření přežil. Strávil pět let ve vězení za „závažné selhání při řízení zařízení s možností výbuchu“. Po pěti letech byl z vězení propuštěn kvůli zhoršování jeho zdravotního stavu. V roce 1995 zemřel na infarkt. Až do smrti svoje pochybení nepřipouštěl, podle jeho verze vina padá na špatnou konstrukci elektrárny.

VIDEO: Pravdu o Černobylu se budeme dozvídat ještě sto let, seriál je mistrovské dílo

Zdroj: Text vychází ze dvou hlavních zdrojů: knih Černobyl - Historie jedné katastrofy (autor Sergej Plochij) a Ukrajinské 20. století: Utajované dějiny (autor Volodymyr Vjatrovyč).