Nejnovější stálá expozice lidického památníku s názvem Stavíme nové Lidice má přiblížit nejenom poválečnou výstavbu obnovovaných Lidic, na které se podílela řada předních architektů té doby, ale i přispět k poznání poválečných dějin architektury a designu. Výstava zároveň ukazuje, jak se do podoby Lidic otisklo to, že se měly stát symbolem socialistické vesnice.
"Do původního architektonického návrhu obce se to nepromítlo, ten vznikl ještě v roce 1945. Tento význam byl vkládán až postupem doby. Například byla zamítnuta myšlenka, že některým ženám (těm, které o to stály) měla být dána pole k hospodaření. Namísto toho se mluvilo o družstevní vesnici, byl zde plánován družstevní velkostatek, nakonec z něj ale sešlo," přibližuje kurátorka výstavy Lubomíra Hédlová.
Asi nejvíce se podle ní myšlenka socialistické vesnice projevila na budově kulturního domu. "Předimenzovaný kulturák v malé obci byla v té době taková zvláštní architektonická úloha," dodává Hédlová.
Kulturní dům v Lidicích byl vyprojektován jako jedna z posledních budov v polovině 50. let a dokončen byl až v roce 1962. Částečně se podřizuje estetice takzvané sorely (socialistického realismu - pozn. red.), která byla svrchu naordinována po únorovém převratu v roce 1948.
"Kulturní domy byly navíc protežovanou architektonickou úlohou, zvláště proto, že stát kultuře dával - řečeno dobovou terminologií - velký význam při budování socialismu. V těchto zařízeních se měl 'vychovávat nový člověk'," dodává Hédlová.
Domy, které vznikly, si byly navzájem velmi podobné, což podle Hédlové přivádí k myšlence sociální rovnosti místních obyvatel (tedy něčemu, oč by socialismus podle dobové rétoriky měl usilovat). Nikdo tedy neměl mít více nebo méně, ale všichni stejně.
"Pokud se dá něco takového tvrdit, muselo to být spíš založeno v myšlení architektů, kteří se samozřejmě ve své práci sociálním bydlením museli zaobírat, ale to je ještě předválečný koncept - nesmíme myslet anachronicky. Projekt vznikl v roce 1945, komunismus nastoupil v roce 1948," dodává Hédlová.
Za projektem nových Lidic stojí velká architektonická jména tehdejší doby. Šlo o uznávané architekty, kteří působili ještě před válkou. V soutěži, v jejíž porotě zasedli například Ladislav Machoň nebo Ladislav Žák, zvítězily plány architektů Františka Marka, Václava Hilského, Richarda Podzemného a Antonína Tenzera.
V Lidicích měl původně stát například Výzkumný ústav pro bezpečnost v dolech. Ne všechno ze zamýšlených plánů ale bylo realizováno.
Plán se postupem doby měnil a proškrtával, z různých důvodů. Politických, finančních nebo jenom podle toho, co bylo uskutečnitelné. Kolem roku 1948 vypadl kostel, nepostavila se základní škola, jen mateřská (základní byla v nedaleké obci Buštěhrad), proti Výzkumnému ústavu pro bezpečnost v dolech protestovala Ostrava (ta jediná měla být centrem hornictví). Nevznikl ani hotel, který v některých plánech také figuruje.
Nové Lidice se měly stát vzorem socialistického bydlení. I proto nabízely vše, co by si člověk ke svému bydlení mohl přát. "Moderní domy, moderní velkorysé vybavení, kulturní vyžití, vzdělávací zařízení, hasiče, knihovnu," vypočítává Hédlová.
A připomíná i politickou angažovanost některých obyvatel (podepisování mírových rezolucí, reprezentace státu na pietních shromážděních, vodily se sem státní delegace). "V dobovém tisku Lidice figurují jako nejlepší příklad moderního vesnického bydlení, které má být ostatním vzorem," uzavírá.
