Obchodními domy jste se zabýval v diplomové práci, na kterou jste s dalšími kolegy navázal publikací KOTVY MÁJE. Měly obchodní domy v tehdejší architektuře specifické postavení?
Jak v roce 1980 napsal historik a teoretik architektury Otakar Nový, české a slovenské obchodní domy se staly "jakýmsi prostorovým plakátem růstu životní úrovně socialistických zemí". Představitelé vládnoucího režimu je prezentovali jako výkladní skříně úspěchů centrálně plánovaného hospodářství a důkazy péče o potřeby občanů.
V případě Kotvy nebo Máje nešlo jen o prezentaci českého umu. Stavbu dodávaly zahraniční společnosti.
Bylo to kvůli rychlosti a vysoké kvalitě jejich výstavby, které tuzemské podniky nebyly schopny dosáhnout. Proto byli představitelé vládnoucího režimu ochotni angažovat i zahraniční dodavatele. Dalším důvodem byly vyspělé zahraniční technologie - výtahy, klimatizační systémy a podobně.
Měly obchodní domy i architektonickou kvalitu?
Zvláště v šedesátých letech a v první polovině let sedmdesátých, kdy v realizovaných stavbách ještě doznívaly ideje a étos předchozí dekády, nebyly zanedbatelné právě ani architektonické kvality obchodních domů - jak kvůli řadě kvalitních tvůrců, tak i některým zástupcům ministerstva obchodu a společnosti Prior, jimž se díky občasným cestám na Západ rozšířily obzory a kteří se zahraničním vzorům toužili vyrovnat.
Byly projekty na obchodní dům pro generaci tehdejších architektů prestižní úlohou?
Ano, pro řadu architektů ze silné generace narozené v období mezi oběma světovými válkami se univerzální, plnosortimentní obchodní domy staly možností navrhovat a realizovat stavby, které se nesmazatelně vepsaly do obrazu města, podobně jako kulturní domy, hotely, školy, administrativní budovy nebo sportovní stavby. Mezi tyto tvůrce patřili kromě Růženy Žertové i Věra Machoninová s manželem Vladimírem, Karel Hubáček, Miroslav Masák či jejich výrazně mladší kolegové John Eisler, Martin Rajniš a další. Navrhováním obchodních domů se v šedesátých letech zabývala i Alena Šrámková, která více než deset let působila v pražském středisku Státního projektového ústavu obchodu Brno.
Vypadaly obchodní domy v socialistickém Československu jinak než v západním kapitalistickém světě?
Domnívám se, že v tomto případě do značné míry platí teze Martina Rajniše, spoluautora obchodního domu Máj, který tvrdí, že na rozdíl od obchodního domu, který vznikl v podmínkách státního socialismu a v interiéru byl uspořádán jasně a přehledně, byly obchodní domy v prostředí tržní společnosti řešeny tak, aby zákazník strávil v prodejních prostorech co nejvíce času.
Exteriéry se dramaticky neliší, jisté lokální odlišnosti jsou však dobře patrné - například soudobé obchodní domy realizované ve východním Německu měly zpravidla fasády pokryté hliníkovými kazetami. Tyto dílce vyráběné v SSSR vytvářely po osazení souvislou plochu plastických kosočtverců, trojúhelníků a dalších geometrických útvarů. Ve srovnání s tím je tvarosloví tuzemských obchodních domů různorodější a "vrstevnatější", jistě i kvůli mimořádným profesním kvalitám výše zmíněných tvůrců.
Měli šanci se prosadit i architekti, kteří byli v nemilosti režimu?
Prosadili se, což dokládá i případ manželů Machoninových, kteří v roce 1969 zvítězili ve veřejné soutěži na návrh obchodního domu Kotva, a zpracovali pak i další stupně projektu. Protože však odmítli podepsat souhlas se vstupem vojsk v srpnu 1968, nebyli v roce 1972 přijati do normalizovaného svazu architektů, nemohli se účastnit veřejných soutěží a jejich stavby nebyly léta publikovány. A když se v únoru 1975 konalo slavnostní otevření Kotvy, Machoninovi, jejichž jméno nesmělo zaznít, se jej zúčastnili inkognito v davu návštěvníků.
Jak volnou ruku měli architekti při tvorbě obchodních domů? Existovala například nějaká striktní typologie provozu?
Ano, na základě zkušeností z návrhů a realizací prvních obchodních domů po roce 1960, při nichž se ověřovala provozní, hmotová a další typologická řešení, vznikla roku 1973 tzv. Jednotná organizácie riadenia prevádzky obchodných domov Prior. Tato podniková norma také dělila obchodní domy do několika kategorií podle velikosti a podle toho určovala vybavenost každého typu. To se promítlo do počtu podlaží i do jejich funkce.
V přízemí byly zpravidla potraviny, o patro výše průmyslové zboží, ve druhém patře textil a oděvy. Do posledního poschodí se umisťovaly kanceláře, šatny, umývárny, jídelna, bufet, restaurace pro nakupující, učňovské středisko a podobně. Suterén byl obvykle věnován skladům a technickým provozům. V některých případech se však nároky Prioru od těch standardních lišily - například u Kotvy se autoři museli vyrovnat s požadavkem na mimořádný rozsah prodejních ploch s více než 22 tisíci metrů čtverečních či nutností umístit do budovy stovky parkovacích míst, u Máje architekti projekt přizpůsobovali stanovisku památkářů a potýkali se s názory komunistických funkcionářů.
V přípravě obou staveb měly podstatné slovo i dodavatelské firmy, které kvůli úspoře nákladů prosadily změnu navrhovaných ocelových skeletů na levnější železobetonové. I přesto architekti dokázali ze svých vizí prosadit to podstatné. U Kotvy se manželé Machoninovi navíc mohli opřít o vítězství ve veřejné soutěži, o němž rozhodla odborná porota.
Které obchodní domy by si podle váš zasloužily ochranu, aby nedopadly jako OD Ještěd v Liberci?
Památkovou ochranu by si zasloužila v první řadě Kotva. Navrhoval to už v roce 2007 profesor Rostislav Švácha, přibližně před rokem vyjádřili záměr poslat návrh na památkovou ochranu budovy pražští radní. Na druhou stranu právě Kotva se zdá být z existujících obchodních domů ohrožena nejméně - je to známá, exponovaná stavba, jejíž architektonické hodnoty byly v minulosti často diskutovány a zprostředkovávány veřejnosti. Navíc zde v minulých letech proběhla v několika etapách poměrně citlivá revitalizace velké části interiéru. Kromě Kotvy by status památky náležel podle mého názoru i Prioru v Pardubicích. V tomto případě však původní podoba budovy byla nenávratně znehodnocena přístavbou nákupního centra Palác Pardubice, která byla připojena k původnímu objektu a připravila jej o východní fasádu.
Kromě zmiňovaného Ještědu nebo například Hotelu Praha a naposledy i Trangasu stojí teď i další budovy před demolicí. Co se týká Transgasu, je rozhodnutí ministerstva kultury v rozporu s památkáři. Je zákon týkající se ochrany památek nedostatečný?
Nemyslím, že těžiště problému je v památkovém zákoně. Je sice otázka, zda by nový zákon nemohl lépe vyřešit vztah mezi právy soukromých vlastníků památek a požadavky veřejného zájmu na jejich ochranu, ale i současná norma umožňuje cenné budovy chránit a zároveň v nich zachovat potřebný život. Mezi obchodními domy je ostatně takovým příkladem "mladší bratříček" Kotvy - někdejší Máj.
Domnívám se, že (přestože jsme tím směrem už vykročili) se k většímu porozumění poválečné architektuře musíme dopracovat jako celá společnost. Platí to předně pro investory, kteří zpravidla upřednostní demolici starší stavby, která vznikala ve zcela jiné situaci a často i pro jiný účel, před její rekonstrukcí či adaptací, která by byla náročnější a generovala by menší profit, zato by respektovala původní hodnoty budovy. Dluh ale spatřuji i na straně ministerstva kultury, jehož rozhodnutí o památkové ochraně staveb z druhé poloviny minulého století působí poměrně nekonzistentně, u Národního památkového ústavu i u dalších veřejných institucí. Myslím, že by bylo namístě vytvořit veřejný a expertními stanovisky podložený seznam budov z poválečného období, které je zapotřebí chránit. Stranou při tom nemůže zůstat ani odborná veřejnost a akademická obec.
Právě vychází i publikace Růžena Žertová: Architektka domů i věcí, na níž jste se podílel jako editor. (Růžena Žertová stála u zrodu staveb OD v poválečném Československu pozn. red.) Proč jste se hlouběji věnoval právě jí?
Zásadní byla kvalita a šíře díla paní architektky. Ve své kariéře totiž překročila hranice "žánru" obchodních domů řadou projektů obytných staveb a interiérů, ale například i soutěžními návrhy československého pavilonu pro Expo 67 v Montrealu či území pro krajinářskou přehlídku WIG ve Vídni. Pozoruhodná je nicméně také její designérská a uměleckořemeslná tvorba, ať už se jedná o originální hliníková svítidla prodávaná v galerijních obchodech Dílo, nebo o oděvní doplňky a titanové šperky, při jejichž vlastnoruční výrobě uplatnila své nadšení pro technologické experimenty.
V čem je podle vás síla architektky, která se "proslavila" především jako autorka obchodních domů?
Domnívám se, že v případě Růženy Žertové je rozhodující její schopnost s lehkostí a zdánlivou samozřejmostí protnout a spojit aspekt rozumový - tedy racionální provozní řešení staveb, úctu ke konstrukci a respekt k řádu - s rozměrem citovým, tedy s mimořádnou výtvarnou intuicí a neobyčejným citem pro materiál, a to v celé šíři jejího rozmanitého a vrstevnatého díla. Paní architektka si navíc díky vzácné pokoře a poctivosti v přístupu k různorodým zadáním dokázala ve své tvorbě udržet trvale vysokou úroveň. Jsem přesvědčen, že právě tyto vlastnosti a schopnosti z ní činí jednu ze zásadních postav české architektury, designu a uměleckého řemesla druhé poloviny minulého století.
