reklama
 
 

Autor o bourání Transgasu: Samozřejmě je mi to líto. Zakázat to nemůžu, od toho tu jsou instituce

20. 1. 2017
Architekt Václav Aulický patří k představitelům takzvané hi-tech architektury. Mezi jeho nejznámější realizace patří Žižkovský vysílač. Podílel se i na stavbě budov Transgasu na Vinohradské třídě nebo na projektu telefonní ústředny v Dejvicích, která se bude bourat. Podobný osud čeká zřejmě i Transgas. Na jeho místě má vzniknout administrativní budova.

Kromě telefonní ústředny v Dejvicích čeká neblahý osud zřejmě i budovu Transgasu. Jaký je to pocit, když vám bourají dům?

Samozřejmě je mi to líto a jsem z toho smutný. Obzvlášť u Transgasu. Logicky se mnohem více smiřuju s tím, že se bourá dejvická telefonní ústředna. Od začátku měla jasnou funkci. Na co dnes v digitalizaci stačí malá skříňka, na to se v minulosti musel postavit dům. Budova tak v sobě logicky nemá prakticky žádný parametr například na to, aby mohla být revitalizována.

Prý ale se zbouráním komplexu budov Transgasu souhlasíte? 

Já v žádném případě nesouhlasím s tím, aby se to zbouralo. Je ale hrozně těžké, abych já jako spoluautor svůj dům objektivně hodnotil. Vždy jsem upozorňoval na to, že jediné, co mohu dělat, je prosit investora, aby dům neboural, což samozřejmě dělám. Nemohu mu ale říkat, že ho zbourat nesmí. Od toho jsou tady státem určené instituce, potažmo společnost. Názory a pocity můžeme mít různé. Nerad bych ale házel vinu na developera. Architektura je subjektivní záležitost a od stanovování toho, zda se něco má postavit, nebo bourat a proč, jsou tady zkrátka úřady.

Komise na ministerstvu kultury opřela svoje rozhodnutí o několik argumentů. Souhlasíte s nimi?

Samozřejmě že všechny názory, ať ty pro, tak i ty, co jsou proti, vnímám a chápu. Argumenty investora považuji za oprávněné. Ale to neznamená, že s nimi souhlasím – a říkám tím, zbourejte to. Neobyčejně mě těší, že se najdou lidé, kteří říkají, že i urbanistický paskvil si zaslouží zachránit. A kdyby to tak dopadlo, byl bych samozřejmě rád.

Právě nesourodost budov, která narušuje ucelenost Vinohrad, je jedním z argumentů pro demolici. Jak k tomuto vytržení budov z urbanistického kontextu došlo?

Projekt vznikal se zcela jiným záměrem. Obě dvě větve severojižní magistrály měly být vedeny za Muzeem. To, jak je dodnes vedena magistrála, bylo a je provizoriem. Podle tehdejší koncepce tudy neměla nikdy vést, například před Smetanovým divadlem a Národním muzeem měly být parky a podél ní měl stát jeden dům vedle druhého. Transgas tedy nebyl nikdy zamýšlen jako dostavba Vinohradského bloku, ale jako solitér. Stejně jako Pragerova budova Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd nebo Merkuria. 

Praha už přišla o jednu cennou stavbu. Konkrétně o Hotel Praha v Dejvicích. Jak jste to vnímal?

To bylo čiré zvěrstvo. Šlo o hotel, který svoji funkci mohl klidně plnit dál, a byla to podle mého názoru skvělá architektura.

Netrpí tyto domy i kvůli tomu, že je veřejnost spojuje s érou socialismu a neprávem je považuje za poplatné své době?

Brutalismus je vnímán jako komunistický výdobytek. Nicméně například Transgas byl v roce 1976 na sjezdu Svazu architektů spolu s Kotvou od Machoninů označen negativně jako typický příklad nesocialistické architektury. Spojení architektů s bývalým režimem vytváří dodnes mnohdy až slepotu. Stavby se označují za vyzývavé a bezohledné ke svému okolí – tedy stejné, jako byli komunisti. Málokdo si ale uvědomuje, že podobně se stavělo i na Západě.

Jak moc investor do projektování zasahoval?

Téměř vůbec. Cílem byla „řídicí ústředna“ (pro plynovod Transgas). Navíc obdobně jako v případě projektování pro spoje nebylo moc důležité, jak dům vypadá. Byl pro ně pouhou „krabicí“. Těžištěm byla samozřejmě několikanásobně dražší technologie. Jen pro ilustraci z oblasti spojových staveb, tranzitní telefonní ústředna v Hradci Králové stavebně vyšla na cca 120 milionů, technologie na cca 480 milionů. Jako architekti jsme tedy měli paradoxně naprostou svobodu, a podařilo se tak postavit i pár dobrých baráků. Do problémů jsem se tedy dostal vlastně jedině kvůli ústředně v Řepích, kterou jsem navrhl jako vagón. Nedostal jsem tehdy kladné stanovisko z úřadu s tím, že v tomto stylu se v Praze povolil jediný dům, což je OD Máj, a něco tak šíleného by už nikdy nemělo projít. Chtěli po mně tehdy, abych navrhl dům, který bude vypadat jako školka. 

A poslechl jste?

Samozřejmě že neposlechl. Proč bych stavěl dům, který má vypadat jako mateřská školka, když to měla být telefonní ústředna? Nastal z toho takový malý konflikt, který musel pak řešit kolega Malátek. Co vím, tak ale výjimečná situace nastala kolem Národního divadla. Vzhledem k tomu, že se tam tenkrát honily termíny, koncept se během realizace předělával, pohybovalo se kolem i víc papalášů. Do střetu s tehdejší nomenklaturou jsme se dostávali až při výběru výtvarných děl, která byla podle tehdy platného zákona povinnou součástí každého projektu a šlo na ni několik procent z rozpočtu. V případě Transgasu to bylo 1,8 milionů korun. Pro Transgas jsme vybrali například Olbrama Zoubka, Preclíka, Lízlera, což tehdy označili za komplot a snahu narušit pozitivní vývoj socialistického umění. Kde nakonec ta díla zmizela, se dodnes neví.

K telefonní ústředně v Dejvicích se vám ale Olbrama Zoubka, který byl už tehdy v nemilosti, propašovat podařilo.

To byl fígl. Na seznam jsme uvedli jméno sochy, nikoliv autora.

A jak se vám líbí projekt domu, který má Transgas nahradit?

Nepatřím k architektům, kteří by rádi komentovali práci svých kolegů. Projekt se zkrátka snaží splnit to, co památkáři chtějí, což je neutrální dům, který naváže na vinohradské bloky. Utilitarismus navrhované stavby je tady podle úřadů zcela namístě. Nicméně se situací, která tam nastává, se toho moc neudělá. Volnosti pro tvorbu tam zkrátka moc není. Je to dané především existencí nárožního, takzvaného „Žáčkova“ domu, od kterého se musí zachovat odstupy čili mezery. Rovněž tak musí zůstat „mezery“ v Římské ulici od budovy Českého rozhlasu a od budovy bývalé SOF. Takže ke skutečnému „uzavření“ zástavby do podoby typického vinohradského bloku dojít přes veškerou snahu nemůže.

Je to klacek zapíchnutý do země, který nesmí spadnout, rozhodující slovo měl statik, říká autor žižkovského vysílače Václav Aulický. Podoba věže podle něj vznikala pět let a její životnost je 150 let. | Video: Martin Veselovský |  20:06

autor: Petra Jansová | 20. 1. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama