reklama
 
 

Historik architektury: Ochrana památek v Praze je tragická. Není to chyba zákona, selhávají lidé

27. 4. 2017 13:16
Kauza bouraného domu na Václavském náměstí ukazuje podle historika architektury Rostislava Šváchy na selhávání památkové péče v Praze. Spolu s Veronikou Vichterkovou z Klubu Za starou Prahu před budovou drží na místě už několikátý den symbolickou tryznu. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mimo jiné upozorňují i na specifický postoj odborníků ke stavbám z druhé poloviny 20. století. "Nejsou schopni se odpoutat od své averze, nejsou k tomu schopni zaujmout odborný postoj a dívají se na to laikové. Z jejich posudků vlastně vyčtete, že na Transgas pohlíží jako na současnou stavbu," říká Švácha.

Tryznou, kterou tu držíte už pět dní, se snažíte upozornit na to, že podle vás v Praze selhává památková péče. Nefunguje podle vás památkový zákon, nebo máte pocit, že je problém spíš v lidech?

Rostislav Švácha: Já osobně si myslím, že zákon je dobrý a že na jeho základě se dají památky velmi dobře ochraňovat. Myslím si, že selhávají konkrétní lidé.

Jakým způsobem u nás proces prohlášení za památku vlastně probíhá?

RŠ: Poslední slovo v prohlašování domu kulturní památkou má ministerstvo kultury. Problém je, že se zpravidla neřídí doporučením odborných grémií, což konkrétně ukazuje případ Transgasu.

Kauza, která se týká tohoto domu, se táhne už deset let. Na základě čeho nakonec majitel získal povolení ho zbourat?

VV: To nikdo z nás netuší. S největší pravděpodobností za tím stojí demoliční výměr na základě havárie. To celý proces urychlí a přeskočíte všechny překážky.

RŠ: V takovém případě nepomůže domu ani prohlášení za památku.

VV: Ve skutečnosti tímto způsobem zaniklo mnoho památek, což je i případ tiskárny v Opletalově ulici vedle tohoto domu. Tu zbourali za víkend rovněž na havarijní výměr.

RŠ: Ta byla na rozdíl od tohoto domu skutečně zapsanou kulturní památkou. Mimochodem, byla ve vlastnictví stejného majitele.

V poslední době se hodně mluví o osudu komplexu Transgasu. O status kulturní památky se ale uchází i další budovy z poválečné éry, například obchodní dům Kotva nebo hotel Thermal v Karlových Varech. Existuje nějaký seznam, kde by si veřejnost mohla udělat přehled i o dalších stavbách? 

VV: Podobný dotaz jsem na Ministerstvo kultury podávala i já. Chtěla jsem si udělat přehled o tom, kolik podnětů na Ministerstvo kultury přijde, a kolik jich oni ve skutečnosti zahájí. Dostala jsem odpověď, která mi přiblížila pouze délku zákonné lhůty tohoto procesu. Ta je 30 dní. Nicméně například v případě budovy Strojimportu na Vinohradské třídě, popud na prohlášení podal tehdy Petr Vorlík, se více než rok nestalo vůbec nic. Dále jsem se z odpovědi dozvěděla, že zákonná lhůta vzhledem k počtu podnětů nelze stihnout, a statistika podnětů se nevede. Osobně se však domnívám, že ve chvíli, kdy podnět projde podatelnou, získá automaticky evidenční číslo, byť je fakt, že to neodráží, čeho přesně (stavby z jakého období) se podnět týká.

RŠ: Podobnou statistiku se pokouší z vlastní iniciativy vytvořit právě architekt Petr Vorlík. Tedy kolik návrhů na památky poválečné architektury bylo podáno, kolik jich bylo vyřízeno kladně a kolik negativně. Tady visí ve vzduchu ale ještě jiná myšlenka - vytvořit veřejný seznam budov, které mají architektonickou hodnotu a který by se mohl stát vodítkem i pro developery, kde si dát pozor. Problémem takového seznamu by ale samozřejmě bylo, že by neměl žádnou zákonnou hodnotu.

VV:  Já k tomu vždycky říkám, že tohle spadá do územního plánování. Už od roku 2006 existuje zákonná povinnost každé obce zřizovat si územně analytické podklady, v nichž jsou popisovány různé jevy a mezi nimi i takzvaný jev číslo 14, který popisuje významné architektonické stavby a komplexy. Jde o ty, které nejsou památkově chráněné.

Pro Prahu takové podklady existují od roku 2007. Například Transgas je od začátku vedený jako architektonicky hodnotný celek. To znamená, že jakési vodítko pro developery existuje. Samozřejmě závisí na tom, jak kvalitně jsou podklady zpracovány. Zjistila jsem, že ministerstvo pro místní rozvoj mělo mnohdy problém a podklady byly vypracovány chybně. Například do seznamu byly zaneseny domy s památkovou ochranou. Takže to opět selhává na lidech. Nicméně v případě Transgasu si přeci developer musí uvědomit, že na Vinohradské třídě vstupuje do památkové zóny a nekupuje si tak pozemek, ale budovu.

Jak dlouho památkový zákon funguje?

RŠ:  Poslední památkový zákon je z roku 1987. Na ten první jsme si museli dlouho počkat a začal fungovat v padesátých letech.

A pokud bychom měli jeho kvalitu srovnávat s ostatními zeměmi?

RŠ: Myslím, že ve srovnání s ostatními zeměmi na tom naše zákonodárství, co se týká památek, není o nic horší. Například v případě ochrany moderní architektury, což je jev až 20. století, kdy se začaly chránit relativně mladé stavby, jsme byli dokonce na špičce Evropy. Funkcionalistické památky se u nás začaly chránit už v 60. letech. To v rámci Evropy nemělo obdoby. V této tradici ale bohužel naše památková péče nepokračuje. Vypadá to, jako by se tato tradice přerušila v roce 1989, nebo možná o něco málo později - ještě v 90. letech totiž byla snaha na ni kontinuálně navázat.

VV: : Ještě v 90. letech byla za památku prohlášena řada poválečných staveb a paradoxně hodně z nich socialisticko-realistických. Bylo vidět jakési vstřícné gesto ukázat snahu, že jsme se s komunistickou minulostí vyrovnali (a začali právě od toho nejmarkantnějšího).

RŠ: Ještě kolem roku 2000 se pod památkovou ochranu dostalo několik významných staveb z poválečné doby jako Federální shromáždění nebo Ještěd. Naposledy v roce 2007 obchodní dům Máj. Od té doby v Praze spadla klec, a když se podíváte po celé České republice, je to podobné. Naposledy si vybavuji nádraží v Chebu. V Praze ale deset let už nic.

Pokud vím, vy sám jste inicioval i to, aby se kulturní památkou stala Kotva od manželů Machoninových. 

RŠ: To bylo brzo po Máji (v roce 2007 pozn.red.). Řízení ale nebylo vůbec zahájeno. Ani po deseti letech Kotva nezískala status kulturní památky. Nicméně to není jediný příklad. Například takové Planetárium ve Stromovce od architekta Jaroslava Frágnera na to čeká od 90. let. V případě poválečných památek podle mého nastává závažný problém. A zase za tím stojí lidé.

Můžete to přiblížit?

RŠ: Lidé, kteří mají v památkových institucích hlavní slovo, tím myslím jak magistrátní odbor památkové péče, tak i územní pracoviště NPÚ pro Prahu, jsou přibližně moji vrstevnici. A právě v mojí generaci je proti architektuře ze 60. let zakořeněný odpor. Bývá totiž nespravedlivě spojována s minulým režimem.

Například k Transgasu vypracovaly obě instituce shodný posudek - a to takový, že nedoporučují, aby se stal kulturní památkou. Právě do těchto stanovisek se podle mého promítá generační cítění, což pak podle mého názoru vede k tomu, že jejich stanoviska jsou vlastně neodborná. Nejsou schopni se odpoutat od své averze a nejsou k tomu schopni zaujmout odborný postoj. Dívají se na to laikové.

Z jejich posudků vlastně vyčtete, že na Transgas pohlíží jako na současnou stavbu a tak ho i popisují. Vytýkají mu chyby, které by se mohly vyčítat současným stavbám. Neberou ale v potaz fakt, že stavba je vyprojektovaná před padesáti lety a dokončena byla před čtyřiceti, kdy byly jiné nároky na architekturu a architektura měla jiné možnosti a možná i jiné vize než ta současná. Architekturu starou padesát let ale přece nelze hodnotit kritérii kladenými na architekturu dnešní.

autor: Petra Jansová | 27. 4. 2017 13:16

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama