Neodsuzujme socialistické obchodní domy, byla to dobrá architektura, říká expert

Petra Jansová Petra Jansová
1. 3. 2017 9:51
Plzeňský architekt a historik architektury Petr Klíma se dlouhodobě věnuje tématu obchodních domů v socialistickém Československu. Je autorem publikace a výstavy KOTVY MÁJE, jako editor se rovněž podílel na vzniku knihy o architektce Růženě Žertové, autorce Prioru v Košicích, v Ústí nad Labem nebo Pardubicích. "Zvláště v šedesátých letech a v první polovině let sedmdesátých, kdy v realizovaných stavbách ještě doznívaly ideje a étos předchozí dekády, nebyly zanedbatelné právě ani architektonické kvality obchodních domů," říká v rozhovoru.
Tvorba Růženy Žertové
Tvorba Růženy Žertové | Foto: Petr Jehlík

Obchodními domy jste se zabýval v diplomové práci, na kterou jste s dalšími kolegy navázal publikací KOTVY MÁJE. Měly obchodní domy v tehdejší architektuře specifické postavení? 

Jak v roce 1980 napsal historik a teoretik architektury Otakar Nový, české a slovenské obchodní domy se staly "jakýmsi prostorovým plakátem růstu životní úrovně socialistických zemí". Představitelé vládnoucího režimu je prezentovali jako výkladní skříně úspěchů centrálně plánovaného hospodářství a důkazy péče o potřeby občanů.

V případě Kotvy nebo Máje nešlo jen o prezentaci českého umu. Stavbu dodávaly zahraniční společnosti. 

Bylo to kvůli rychlosti a vysoké kvalitě jejich výstavby, které tuzemské podniky nebyly schopny dosáhnout. Proto byli představitelé vládnoucího režimu ochotni angažovat i zahraniční dodavatele. Dalším důvodem byly vyspělé zahraniční technologie - výtahy, klimatizační systémy a podobně.

Měly obchodní domy i architektonickou kvalitu?

Zvláště v šedesátých letech a v první polovině let sedmdesátých, kdy v realizovaných stavbách ještě doznívaly ideje a étos předchozí dekády, nebyly zanedbatelné právě ani architektonické kvality obchodních domů - jak kvůli řadě kvalitních tvůrců, tak i některým zástupcům ministerstva obchodu a společnosti Prior, jimž se díky občasným cestám na Západ rozšířily obzory a kteří se zahraničním vzorům toužili vyrovnat.

Byly projekty na obchodní dům pro generaci tehdejších architektů prestižní úlohou?

Ano, pro řadu architektů ze silné generace narozené v období mezi oběma světovými válkami se univerzální, plnosortimentní obchodní domy staly možností navrhovat a realizovat stavby, které se nesmazatelně vepsaly do obrazu města, podobně jako kulturní domy, hotely, školy, administrativní budovy nebo sportovní stavby. Mezi tyto tvůrce patřili kromě Růženy Žertové i Věra Machoninová s manželem Vladimírem, Karel Hubáček, Miroslav Masák či jejich výrazně mladší kolegové John Eisler, Martin Rajniš a další. Navrhováním obchodních domů se v šedesátých letech zabývala i Alena Šrámková, která více než deset let působila v pražském středisku Státního projektového ústavu obchodu Brno.

Vypadaly obchodní domy v socialistickém Československu jinak než v západním kapitalistickém světě?

Domnívám se, že v tomto případě do značné míry platí teze Martina Rajniše, spoluautora obchodního domu Máj, který tvrdí, že na rozdíl od obchodního domu, který vznikl v podmínkách státního socialismu a v interiéru byl uspořádán jasně a přehledně, byly obchodní domy v prostředí tržní společnosti řešeny tak, aby zákazník strávil v prodejních prostorech co nejvíce času.

Exteriéry se dramaticky neliší, jisté lokální odlišnosti jsou však dobře patrné - například soudobé obchodní domy realizované ve východním Německu měly zpravidla fasády pokryté hliníkovými kazetami. Tyto dílce vyráběné v SSSR vytvářely po osazení souvislou plochu plastických kosočtverců, trojúhelníků a dalších geometrických útvarů. Ve srovnání s tím je tvarosloví tuzemských obchodních domů různorodější a "vrstevnatější", jistě i kvůli mimořádným profesním kvalitám výše zmíněných tvůrců.

Měli šanci se prosadit i architekti, kteří byli v nemilosti režimu?

Prosadili se, což dokládá i případ manželů Machoninových, kteří v roce 1969 zvítězili ve veřejné soutěži na návrh obchodního domu Kotva, a zpracovali pak i další stupně projektu. Protože však odmítli podepsat souhlas se vstupem vojsk v srpnu 1968, nebyli v roce 1972 přijati do normalizovaného svazu architektů, nemohli se účastnit veřejných soutěží a jejich stavby nebyly léta publikovány. A když se v únoru 1975 konalo slavnostní otevření Kotvy, Machoninovi, jejichž jméno nesmělo zaznít, se jej zúčastnili inkognito v davu návštěvníků.

Jak volnou ruku měli architekti při tvorbě obchodních domů? Existovala například nějaká striktní typologie provozu?

Ano, na základě zkušeností z návrhů a realizací prvních obchodních domů po roce 1960, při nichž se ověřovala provozní, hmotová a další typologická řešení, vznikla roku 1973 tzv. Jednotná organizácie riadenia prevádzky obchodných domov Prior. Tato podniková norma také dělila obchodní domy do několika kategorií podle velikosti a podle toho určovala vybavenost každého typu. To se promítlo do počtu podlaží i do jejich funkce.

V přízemí byly zpravidla potraviny, o patro výše průmyslové zboží, ve druhém patře textil a oděvy. Do posledního poschodí se umisťovaly kanceláře, šatny, umývárny, jídelna, bufet, restaurace pro nakupující, učňovské středisko a podobně. Suterén byl obvykle věnován skladům a technickým provozům. V některých případech se však nároky Prioru od těch standardních lišily - například u Kotvy se autoři museli vyrovnat s požadavkem na mimořádný rozsah prodejních ploch s více než 22 tisíci metrů čtverečních či nutností umístit do budovy stovky parkovacích míst, u Máje architekti projekt přizpůsobovali stanovisku památkářů a potýkali se s názory komunistických funkcionářů.

V přípravě obou staveb měly podstatné slovo i dodavatelské firmy, které kvůli úspoře nákladů prosadily změnu navrhovaných ocelových skeletů na levnější železobetonové. I přesto architekti dokázali ze svých vizí prosadit to podstatné. U Kotvy se manželé Machoninovi navíc mohli opřít o vítězství ve veřejné soutěži, o němž rozhodla odborná porota. 

Které obchodní domy by si podle váš zasloužily ochranu, aby nedopadly jako OD Ještěd v Liberci?

Památkovou ochranu by si zasloužila v první řadě Kotva. Navrhoval to už v roce 2007 profesor Rostislav Švácha, přibližně před rokem vyjádřili záměr poslat návrh na památkovou ochranu budovy pražští radní. Na druhou stranu právě Kotva se zdá být z existujících obchodních domů ohrožena nejméně - je to známá, exponovaná stavba, jejíž architektonické hodnoty byly v minulosti často diskutovány a zprostředkovávány veřejnosti. Navíc zde v minulých letech proběhla v několika etapách poměrně citlivá revitalizace velké části interiéru. Kromě Kotvy by status památky náležel podle mého názoru i Prioru v Pardubicích. V tomto případě však původní podoba budovy byla nenávratně znehodnocena přístavbou nákupního centra Palác Pardubice, která byla připojena k původnímu objektu a připravila jej o východní fasádu.

Kromě zmiňovaného Ještědu nebo například Hotelu Praha a naposledy i Trangasu stojí teď i další budovy před demolicí. Co se týká Transgasu, je rozhodnutí ministerstva kultury v rozporu s památkáři. Je zákon týkající se ochrany památek nedostatečný?

Nemyslím, že těžiště problému je v památkovém zákoně. Je sice otázka, zda by nový zákon nemohl lépe vyřešit vztah mezi právy soukromých vlastníků památek a požadavky veřejného zájmu na jejich ochranu, ale i současná norma umožňuje cenné budovy chránit a zároveň v nich zachovat potřebný život. Mezi obchodními domy je ostatně takovým příkladem "mladší bratříček" Kotvy - někdejší Máj.

Domnívám se, že (přestože jsme tím směrem už vykročili) se k většímu porozumění poválečné architektuře musíme dopracovat jako celá společnost. Platí to předně pro investory, kteří zpravidla upřednostní demolici starší stavby, která vznikala ve zcela jiné situaci a často i pro jiný účel, před její rekonstrukcí či adaptací, která by byla náročnější a generovala by menší profit, zato by respektovala původní hodnoty budovy. Dluh ale spatřuji i na straně ministerstva kultury, jehož rozhodnutí o památkové ochraně staveb z druhé poloviny minulého století působí poměrně nekonzistentně, u Národního památkového ústavu i u dalších veřejných institucí. Myslím, že by bylo namístě vytvořit veřejný a expertními stanovisky podložený seznam budov z poválečného období, které je zapotřebí chránit. Stranou při tom nemůže zůstat ani odborná veřejnost a akademická obec.

Právě vychází i publikace Růžena Žertová: Architektka domů i věcí, na níž jste se podílel jako editor. (Růžena Žertová stála u zrodu staveb OD v poválečném Československu pozn. red.) Proč jste se hlouběji věnoval právě jí?

Zásadní byla kvalita a šíře díla paní architektky. Ve své kariéře totiž překročila hranice "žánru" obchodních domů řadou projektů obytných staveb a interiérů, ale například i soutěžními návrhy československého pavilonu pro Expo 67 v Montrealu či území pro krajinářskou přehlídku WIG ve Vídni. Pozoruhodná je nicméně také její designérská a uměleckořemeslná tvorba, ať už se jedná o originální hliníková svítidla prodávaná v galerijních obchodech Dílo, nebo o oděvní doplňky a titanové šperky, při jejichž vlastnoruční výrobě uplatnila své nadšení pro technologické experimenty.

V čem je podle vás síla architektky, která se "proslavila" především jako autorka obchodních domů?

Domnívám se, že v případě Růženy Žertové je rozhodující její schopnost s lehkostí a zdánlivou samozřejmostí protnout a spojit aspekt rozumový - tedy racionální provozní řešení staveb, úctu ke konstrukci a respekt k řádu - s rozměrem citovým, tedy s mimořádnou výtvarnou intuicí a neobyčejným citem pro materiál, a to v celé šíři jejího rozmanitého a vrstevnatého díla. Paní architektka si navíc díky vzácné pokoře a poctivosti v přístupu k různorodým zadáním dokázala ve své tvorbě udržet trvale vysokou úroveň. Jsem přesvědčen, že právě tyto vlastnosti a schopnosti z ní činí jednu ze zásadních postav české architektury, designu a uměleckého řemesla druhé poloviny minulého století.

Je to naše kulturní dědictví, ze Západu je tahle architektura vnímána velmi pozitivně, je třeba udržet otisk doby, říká Vladimir 518 o „nejošklivějších stavbách“ Prahy, jako je třeba Žižkovská věž. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

před 5 hodinami

Běloruský soud poslal na rok a půl do vězení novináře, měl urazit prezidenta a policii

Běloruský soud poslal na rok a půl do vězení novináře Sjarheje Hardzijeviče, kterého shledal vinným z urážky prezidenta země a pomluvy dvou policistů. S odvoláním na Běloruskou asociaci novinářů o tom informovala agentura AP, podle níž je verdikt součástí represí, které běloruské úřady rozpoutaly proti nezávislým médiím a obhájcům lidských práv. Hardzijevič vinu nepřiznal, obhajoba se hodlá proti rozsudku odvolat.

"Nemám s těmito zločiny nic společného, nepokládám se za vinného," prohlásil u soudu ještě před vynesením rozsudku padesátiletý novinář, který nyní musí rovněž zaplatit odškodné policistům ve výši 2000 běloruských rublů každému z nich (přibližně 17 000 korun) a státu poplatek 174 rublů (1500 korun).

Hardzijevič skončil před soudem kvůli obviněním v souvislosti se zprávami v chatovací skupině v aplikaci Viber, kterou někdo loni smazal. Jeho obhájci požadovali, aby bylo obvinění staženo kvůli nedostatku důkazů a kvůli nemožnosti prokázat trestný čin, píše AP. Co konkrétně v údajně urážlivé zprávě zaznělo, nicméně agentura ani asociace nespecifikovaly.

Zdroj: ČTK
před 5 hodinami

USA předaly Rusku seznam diplomatů, kteří musí opustit zemi

Spojené státy předaly ruskému velvyslanectví seznam 24 diplomatů, kteří musí do 3. září opustit zemi. V rozhovoru pro magazín National Interest to řekl ruský ambasador ve Washingtonu Anatolij Antonov. Z jeho vyjádření není jasné, zda požadavek Spojených států vyvolal nějaký konkrétní spor, napsala agentura Reuters. Podle agentury TASS diplomaté odjíždějí kvůli končícím vízům. Mluvčí americké diplomacie označil velvyslancovy výroky za nepřesné.

"Téměř všichni odjedou bez toho, aniž by byli nahrazeni, protože Washington náhle zpřísnil postup vydávání víz," uvedl Antonov a zároveň prohlásil, že ruské diplomatické mise ve Spojených státech jsou "bezprecedentně omezovány" a restrikce se podle něj stupňují.

"Američtí kolegové jsou v tomto ohledu vytrvalí a kreativní. Vyhošťování diplomatů se tu a tam děje pod za vlasy přitaženými záminkami. Loni v prosinci ministerstvo zahraničí jednostranně stanovilo tříletý limit pro dobu nasazení ruského personálu ve Spojených státech, které - pokud je nám známo - neuplatňuje vůči žádné jiné zemi," nechal se slyšet ruský velvyslanec.

Zdroj: ČTK
Další zprávy