Boris Navrátil se narodil v roce 1927 v Praze do rodiny zahraničního diplomata. Jeho o čtyři roky starším bratrem byl Jiří Navrátil, jenž zemřel loni ve věku 94 let, v 90. letech byl starostou a až do své smrti místostarostou Junáka - českého skauta.
Boris začal chodit do školy v německém Stuttgartu, kde otec působil jako československý konzul. Uměl proto od dětství stejně dobře česky jako německy.
Čeští skauti v USA (1918–2018) aneb Deset příběhů odvahy
Po návratu do Československa v roce 1937 začal skautovat. Nejednalo se ale o ledajaký oddíl, nýbrž pražskou Dvojku, kterou v té době vedl spisovatel Jaroslav Foglar zvaný Jestřáb. Často proto bývá označován za "jednoho z Rychlých šípů", protože autor legendárního komiksu se totiž ve vykreslování postav a jejich dobrodružství inspiroval tím, co s hochy z Dvojky zažíval. Když s nimi Foglar natáčel gramofonovou desku s příběhy Rychlých šípů, Boris představoval Červenáčka.
"Skauting mě naučil soběstačnosti, postarat se o sebe, ochotně riskovat a nebát se jít do neznáma," vzpomínal letos ve svých 91 letech při besedě v Praze. A pak si také svou vtipnou povahou a nezkrotnou činorodostí uměl udělat řadu přátel a zařídit spoustu věcí. Ne nadarmo mu bratři skauti přezdívali Cyklon. Tuto přezdívku si vykoledoval právě díky své schopnosti živelně se vrhat do všeho po hlavě a být tak nějak všude.
Po válce likvidoval munici a solidně se vyzbrojil
V osmnácti se aktivně zapojil do Pražského povstání v květnu 1945. Paradoxně však málem přišel o život ne kvůli Němcům, ale kvůli Čechům, kteří začali střílet do německých občanů, na jejichž internaci v Bubenči dohlížel. Došlo k přestřelce, jedna z kulek trefila málem i jeho.
Když vzápětí sháněli dobrovolníky na odminování Prahy, věrný své přezdívce Cyklon se bez váhání přihlásil, přestože s tím neměl žádné zkušenosti a akce byla smrtelně nebezpečná. Pro stránky Paměti národa popisuje, jak za Ruzyň vyváželi výbušniny a likvidovali je tam. Samozřejmě prý bezpečně. Několik pistolí a další výzbroje mu za odměnu nechali. Ukryl vše u rodičů ve sklepě, ale nic jim o tom neřekl. Na jednu z mnoha zápletek jeho života bylo tak bezpečně zaděláno.
Po klasickém gymnáziu šel po vzoru svého staršího bratra Jiřího v roce 1945 na práva. Mezitím si odskočil na osm měsíců do Anglie, aby se zdokonalil v angličtině, což se mu mělo již brzy hodit. V roce 1948 přišel komunistický puč a na Karlově univerzitě probíhaly čistky. Pravicová rodina západního diplomata, jehož nadřízeným byl Jan Masaryk, neměla zrovna nejlepší vyhlídky. Navrátilovi proto uvažovali, že by emigrovali. Jenže vše bylo v rovině teorie a zvažování, a to nebylo nic pro Cyklona.
Emigrace v nafukovacím člunu
Chtěl utéct. A to hned, tedy začátkem jara 1948. Jelikož část dětství strávil v Německu a část studií v Anglii, nedělalo mu prý problém znovu "prásknout do bot". V podstatě šlo o "hurá akci" se skautským kamarádem Havranem - o dva roky mladším Bohumírem Engelmanem. Řekli si, že když všichni prchají na Šumavě do Bavorska a komunisté zde posilují ostrahu hranic, oni zkusí utéct přes Dunaj do sovětské okupační zóny Rakouska.
"Říkal jsem si, že tam to nebude nikdo hlídat, protože kdo by byl tak blbej, aby utíkal do sovětskýho pásma? A to byla korektní myšlenka," líčil s ironií sobě vlastní pro Paměť národa.
S sebou si vzal jednu ze svých pistolí, malý obnos peněz a prošlý diplomatický pas. Tak trochu šílený plán jim vyšel, na člunu zdárně dorazili na druhý břeh Dunaje, koupili si jízdenky do Vídně, a když do vlaku přistoupila sovětská kontrola, nevzbudili mezi dělníky jedoucím do práce žádné podezření.
V rakouské metropoli se Cyklonova a Havranova cesta takřka navždy rozpojila. Havran pobýval v uprchlickém táboře, kde vykonával pomocné práce, pak se dostal do Švédska a vystudoval univerzitu v Uppsale. Poté odjel do Francie, kde vystudoval další vysokou školu. Usadil se v New Yorku, kde pracoval v bankovnictví. V Americe pak mnohem později navštívil svého kamaráda ze člunu. Ale nepředbíhejme.
V Británii s pár librami v kapse
Cyklon se dostal do britské okupační zóny, Britové mu udělili politický azyl a mohl hned odletět do Londýna. Začínal s pár librami v kapse, živil se pomocnými pracemi - nejdřív třídil korespondenci, pak v obchodním domě vybaloval nové zboží a dával na ně cenovky. Těch pár liber, co si vydělal, většinou utratil za bydlení a za vstup do veřejných lázní, kam se chodil dvakrát týdně vykoupat.
Ještě více se zdokonalil v angličtině, letos v Praze se smíchem vzpomínal, jak dokonce složitější slovíčka vysvětloval díky své znalosti latiny místním klukům. Navštěvoval také kurzy francouzštiny.
"Přede mnou seděla krásná dívka, co měla vlasy po ramena. Naskicoval jsem si slečnu zezadu, ale pak mě zajímalo, jak vypadá zepředu. A tak jsem tedy šel a seznámil se s ní, pak jsem ji doprovodil k metru. No a to byla Connie, moje budoucí žena," vypráví.
Ilegálem v USA
Otci se podařilo poslat Borisovi do Londýna studijní index. Díky londýnské instituci na podporu československých uprchlíků se dostal do USA. Zde svůj index poslal Masarykovu institutu v New Yorku, aby mu pomohl najít univerzitu, která by ho přijala a udělila mu stipendium.
Ozvala se Louisiana State University v Baton Rouge, odpustila mu většinu školného a dala do začátků 300 dolarů jako podporu na ubytování či nákup knih. A tak tu začal v září 1949 studovat.
Žil na ubytovně pro chudé zahraniční studenty, hlavně z Latinské Ameriky. "Jednalo se hlavně o syny plantážníků, kteří pěstovali cukrovou třtinu. Kubánci dokonce měli v kampusu vlastní cukrovar," popisuje.
Mezitím se o poznání hůře vedlo v Československu jeho bratrovi Jiřímu. Ten se totiž zapojil do připravovaného protikomunistického povstání v odbojové skupině Praha-Žatec. Plánem mělo být svrhnout komunismus pomocí tankové jednotky ze Žatce. Jak ale píše Vojenský historický ústav, celá tato akce byla zřejmě provokací, zosnovanou Státní bezpečností. Jiří byl odsouzen ve skautském monstrprocesu ke dvaceti letům těžkého vězení za velezradu. V jáchymovských dolech kutal uran až do roku 1960, kdy ho propustili na amnestii.
Jeho rodina byla navíc popotahována policií, jež při domovní prohlídce objevila Borisův zbrojní arzenál ve sklepě. Naštěstí jim uvěřili, že jde o synovy zbraně, které mu zbyly po válce a o nichž neměli tušení.
Cyklon v USA mezitím studoval ekonomii, účetnictví i literaturu, později se zapsal na práva, aby mohl pokračovat v oboru, který zahájil v Praze. I přes nuzné začátky se brzy stal premiantem a dostával ty nejlepší známky, dokonce i blahopřejný dopis od děkana. Vše vypadalo na pohádku o americkém snu, když se zjistilo, že měl pouze roční povolení ke studiu a měl se vrátit do Anglie.
"Jenže Navrátil se nevrátil a stal se ilegálem," vykládá se svým typickým humorem. Dál studoval a živil se načerno, jak se dalo. Dělal číšníka, sekal trávu, prodával vysavače, pracoval jako mechanik v garážích. Ač byl v zemi ilegálně, univerzita ho nechala dál studovat. Nechtěla vyhazovat svého premianta jen proto, že nemá vyřízené všechny papíry.
Pak se ale dostal s univerzitním týmem amerického fotbalu do New Yorku a zde potkal Američana Nelsona, s nímž se znal z Československa. Ten mu dohodil výnosnou práci na Long Islandu - pracoval v hotelu pro bohaté židovské klienty jako portýr a nosič zavazadel. "Nosil jsem hostům kufry na pokoj a u toho dostával spropitné. Nejlepší bývaly noční šichty, to se dýška od hostů v dobrém rozmaru dostávala mnohem snáz," líčí.
Halloweenská svatba a Zákon Navrátil
Vydělal si tolik peněz, že si mohl koupit kabriolet a také už se nebál pozvat do Ameriky svou milovanou Constance Parr. Bylo léto 1952 a on absolvoval velmi drahý mezikontinentální hovor, během nějž ji požádal o ruku: "Vezmeš si mě? V den, kdy přijedeš, budeme mít svatbu."
Connie přiletěla 31. října 1952, na Halloween, do New Orleans. Svatbu měli ještě ten den - v sedm hodin večer v neworleanském domě pastora metodistické církve. "Po obřadu jsem se svědkem hrál na klavír a do toho bušily děti na dveře a volaly 'trick or treat' (v češtině "koledu, nebo vám něco provedu" - pozn. red.) Byl to opravdu nezapomenutelný Halloween, totiž svatba!"
Žili spolu v Baton Rouge a oba studovali na Louisiana State University - on práva, ona operní zpěv. Oba patřili ke špičkovým studentům, jenže Borisovi byly stále v patách imigrační úřady a snažily se ho vyhostit. I přesto získal v roce 1956 doktorát. Pak Cyklon opět udělal čest své přezdívce a tentokrát se prohnal americkým zákoníkem.
Znal senátora za Louisianu a jednoho kongresmana. Ti dosáhli toho, že Kongres přijal soukromý zákon pro Borise Navrátila (Private Law zvaný Boris Navratil Relief Act), v němž se praví, že "pro účely zákona o přistěhovalectví a občanství Boris Navrátil bude považován za osobu legálně přijatou k trvalému pobytu s účinností od 16. září 1949". To byl den, kdy poprvé vstoupil na americkou půdu.
Kongres zákon schválil 2. září 1958. Boris si zažádal o přijetí do advokátní komory státu Louisiana, ale nastal další problém - neměl americké občanství, jen trvalý pobyt.
"Děkan právnické fakulty řekl, že je to ridiculous, tedy směšné. Sedli jsme do auta a jeli k Nejvyššímu soudu Louisiany, aby mi udělil výjimku. 'Tento mladý muž je graduovaný právník, potřebuje živobytí, udělejte něco!' říkal jim tam děkan," líčí další historku.
V listopadu 1958 se stal občanem USA a mohl zažádat o členství v advokátní komoře. Řešil to s jedním soudcem z Nejvyššího soudu Louisiany a ptal se ho, kdy bude opět přijímající ceremonie pro nové členy. "Odpověděl mi, že v únoru nebo v červnu. Ale pak dodal: 'Víš co, přijeď zítra a vyřídíme to!' Já si prostě lehce dělám kamarády a oni mi chtěli pomoci."
Proslulým advokátem
Po přijetí do advokátské komory státu Louisiana si mohl konečně otevřít vlastní advokátní kancelář, Boris F. Navratil Attorney. Connie mu dělala sekretářku, a přitom se dál věnovala opernímu zpěvu. Za pár měsíců měli spoustu klientů a zaručené živobytí.
Při jedné soudní při protistranu zastupoval věhlasný advokát Wilson, jenže Boris Navrátil ho porazil. To Wilsona natolik zaujalo, že mu nabídl místo ve své proslulé advokátní kanceláři. Československý politický emigrant si tak opět polepšil. Pracoval pro něj dlouhých třicet let, až do roku 1990.
Constance se postupně vypracovala na sólistku opery, byla také producentkou muzikálů, lektorkou zpěvu či programovou ředitelkou rádia v Baton Rouge. Koncertovala po světě a oba manželé spolu procestovali snad celou zeměkouli. Do tohoto bohatého života ještě stihli mít čtyři děti - syny Johna, Philipa a Petera a dceru Juliettu.
Především John a Philip po něm zdědili činorodou povahu a stále něco kutali - tu dům na stromě, tu plachetnici, jindy zase auto ze starých součástek. Oba také skautovali. "Já už byl moc 'busy' na to, abych se v Americe znovu dal na skautování. Navíc jsem se stal Američanem se vším všudy a zapomněl na své osobní dějiny v Československu," říká.
V roce 1968, když se na moment uvolnily poměry v Československu, Boris poprvé od útěku navštívil Prahu a po dvaceti letech se viděl s rodinou. Znovu se sem podíval v roce 1986, když zemřela maminka. Po revoluci v listopadu 1989 sem již jezdil pravidelně. "Praha je moje rodné město. Má pro mě půvab, který nemůže nic zničit. Navíc z ní na mě dýchá její tisíciletá historie," říká.
Jméno Boris F. Navratil se postupně stalo v USA takřka zárukou úspěšných soudních sporů, o mnohých se psalo v novinách. Tím získal advokátní kanceláři spoustu nových klientů. "Udělal jsem pro ně víc než oni pro mě," shrnul to letos v Praze. Byl čas se osamostatnit. V roce 1992 si s dalšími dvěma společníky založil vlastní firmu Navratil, Hardy & Bourgeois.
"No a v roce 2011 jsem toho už nechal," zakončuje vyprávění o své advokátní praxi v Americe. Mimochodem, to mu bylo 84 let.
Nedávno ale přišlo i smutnější období. V říjnu 2014 zemřela na následky automobilové nehody jeho milovaná manželka Constance. Těžce se s ní loučilo celé město Baton Rouge, jehož se stala čestnou občankou za své kulturní zásluhy. V roce 2017 pak panu Navrátilovi zemřel jeho bratr Jiří a ve věku 62 let po boji s rakovinou jeho nejstarší syn John.
Za úspěšný život podle svých slov hodně vděčí právě skautingu. "Jeho výchova pro mě byla důležitější než výchova ve škole. Naučil mě disciplíně, morálním hodnotám, soběstačnosti a ochotě riskovat," vyjmenovává a dodává: "Skauti mě naučili, jak opustit louku, kde jsme tábořili, ve stejném nebo ještě lepším stavu, než jsme ji našli. To utvářelo můj postoj k životu."
Seriál byl vytvořen na základě výzkumu Skautského institutu Čeští skauti v USA, podpořeného americkým velvyslanectvím v Praze v rámci projektu 100 let americko-českých vztahů.
