Znáte heslo "České dráhy, čekej dál, času dost"?
Znám, ale to říkají lidi, kteří nerozumí provozu.
Proč si podle vás Češi ze zpoždění státního dopravce tak rádi dělají legraci a vyčítají mu, že u nás vlaky nejezdí jako ve Švýcarsku?
Nevím, názor, že se u nás vlaky věčně zpožďují, se tady drží už 20 nebo 30 let. Pravda je, že většina příčin zpoždění jde mimo nás. Zpoždění mohou zavinit pád člověka do kolejiště, porucha v infrastruktuře, tedy na kolejích, trolejích a podobně, i problémy jiného dopravce. Většina lidí ale zná jen České dráhy, a tak za všechno viní nás.
Taky kolikrát slýchám, jak si cestující stěžují, že úroveň českých vlaků není taková jako ve Švýcarsku, ale to se přece nedá srovnávat. Navíc z vlastní zkušenosti mohu říct, že oproti dopravcům v mnoha jiných zemích se České dráhy k cestujícím chovají mimořádně přívětivě.
V Itálii třeba nastane výluka, ve vlaku vám o tom nikdo neřekne, v příští stanici vás jenom vykopnou a nechají vás, ať si děláte, co chcete. České dráhy vám v případě výluky zajistí náhradní dopravu a hned, jak dorazíte do stanice, máte tam připravený autobus. Nebo se starají o to, aby vám v situaci, kdy přestupujete a vlak má zpoždění, neujel poslední přípoj. Něco takového v zahraničí často vůbec neexistuje.
Když si na vás cestující vylévají zlost za to, že má vlak zpoždění, dokážete zachovat chladnou hlavu, nebo se na ně občas rozčílíte?
Průvodčí je podle mě takový psycholog na kolejích. Sama mám odježděno sedm let, takže už dobře vím, jak se mám k cestujícím chovat. Pokud na mě křičí, nechám je, aby si zakřičeli, a pak jim odpovídám, aniž bych na ně zvyšovala hlas. Když reagujete s klidem, cestující se sami zklidní a často vám nakonec ještě popřejí hezký den. Není to ale pravidlo. Nikdo každopádně nemá právo na nás křičet.
Ve všech videích na Instagramu jste vysmátá a plná optimismu. Chodíte opravdu vždycky do práce v dobré náladě?
No jistě. Jako každý člověk mám svoje mouchy, ale nenosím si je do práce. Jednou nebo dvakrát se mi stalo, že jsem byla na někoho z cestujících nepříjemná, ale bylo to v situacích, kdy si za to ti lidi mohli trochu sami, protože byli arogantní a chovali se ke mně jako ke kusu hadru.
Když ve vlaku potkáte špatně naladěného průvodčího, není to sice ideální, ale nikdy nevíte, co tomu předcházelo. Nevíte, jestli mu třeba někdo neumřel, nebo nemá doma problémy s rodinou, a i když jsem sama přesvědčená, že osobní problémy do práce nepatří, bylo by hezké, kdyby se na ty situace cestující uměli podívat i z našeho úhlu pohledu. I průvodčí jsou totiž jenom lidi, nejsme stroje. Proto mě na některých cestujících mrzí, že když s námi mluví, tak často úplně zapomínají na základní tři slova: dobrý den, děkuji a prosím.
Video, které váš instagramový účet Bláznivá průvodčí proslavilo a dnes tam má přes 20 tisíc zhlédnutí, vzniklo na jaře během první vlny pandemie koronaviru. Přicházíte na něm do kupé, máte na sobě šátek, koupací čepici a gumové rukavice a kontrolujete jízdenky s pomocí kuchyňské obracečky. Jak vás napadlo tuhle scénku natočit?
Bylo to úplně spontánní. Tehdy jsem se měla zrovna po nemoci vrátit do práce a říkala jsem si, že by bylo fajn zase něco vymyslet. Vzala jsem si gumové rukavice, které mi koupila babička, doma jsem našla koupací čepici, obracečku a šátek a během směny jsme to s kolegy natočili. Vůbec jsem netušila, že to bude mít takový úspěch. Původně to byl jenom malý vtípek, kterým jsem chtěla pobavit svoje sledující na Instagramu, a najednou jste na něj na internetu narazili skoro všude. Kvůli pandemii se nemohlo cestovat, ale moje video v té době cestovalo po celé Evropě.
V jiném videu zase jednomu cestujícímu přes hlášení zpíváte hit Lásko má, já stůňu. Mohou si u vás cestující běžně objednat písničku na přání, nebo tohle byla výjimečná situace?
Normálně lidem nezpívám. Tohle video vzniklo taky během první vlny covidu, když byla výluka na trase mezi Olbramovicemi a Táborem a my jsme jezdili jenom z pražských Holešovic do Olbramovic. Když jsme z Olbramovic vyráželi do Benešova, seděl ve vlaku o čtyřech vozech jenom jeden jediný člověk. Něco takového se běžně nestává, tak jsem mu řekla, že mu za odměnu zazpívám. Nejdřív si myslel, že si z něj dělám srandu, ale pak pochopil, že to myslím vážně. Zpívala jsem sice falešně, ale tvrdil, že jsem mu udělala radost. Od té doby jsem toho pána ve vlaku bohužel neviděla.
Natočila jste ale spoustu dalších zábavných videí. V několika videích taky parodujete výmluvy cestujících, proč nemají jízdenku. Na jakou výmluvu narážíte nejčastěji a která vás naopak překvapila svou originalitou?
Nejčastěji se cestující obhajují asi tím, že nic platit nehodlají, protože máme zpoždění. A s nejoriginálnější výmluvou, kterou jsem slyšela, přišel pán, který se vymlouval na to, že mu jízdenku během čekání na vlak sežral jeho pes. Dělal si ze mě srandu, ale řekl to natolik přesvědčivě, že jsem mu to skoro uvěřila.
Co děláte s černými pasažéry, kteří u sebe nemají peníze, aby jízdenku zaplatili aspoň ve vlaku?
V takové situaci si od cestujících vyžádáme občanský průkaz, sepíšeme hlášení a v příští stanici je z vlaku vykážeme. Párkrát se mi stalo, že neměli ani občanku, a to jsem jim pak jízdné zaplatila ze svého. Až tak hodná já jsem.
A nedávno mě na trase z Prahy do Brna úplně odzbrojil kluk, který z kapsy vytáhl starou kartonovou jízdenku, tvrdil mi, že na ni jede do Čáslavi a na cestu dál už má koupený normální lístek. Kartonová jízdenka se přestala používat před 20 lety a dneska se s ní setkáte už snad jenom v historických vlacích. Vůbec jsem nevěděla, co mu na to mám říct. Musela jsem se smát, jak byl vynalézavý, a pak mi tu jízdenku na památku nechal.
Když jsme u toho Brna, 2. ledna jsem na té trase jela poprvé a pár dnů předtím jsem o tom napsala na Instagram. V tom vlaku se nakonec sešlo asi 12 mých sledujících. Když mi někteří lidi v komentářích slibovali, že pojedou se mnou, nebrala jsem je moc vážně, ale oni tam pak opravdu byli a já z toho mám zážitek na celý život.
Který typ cestujících máte nejradši?
Nejlepší jsou výletníci, s těmi je sranda. Jsou uvolněnější, nespěchají nikam do práce, a když se na kolejích něco stane, vůbec jim to nevadí a naopak říkají: "Co nám tu chybí? Vždyť tady máme pohodu." Většinou při cestě popíjejí alkohol, nabízejí mi, abych si s nimi dala taky a nedokážou pochopit, že nemůžu, protože jsem v práci.
A co třeba sportovní fanoušci? S těmi musí být taky sranda.
S těmi to máme snazší, když jejich tým prohraje. To pak jsou smutní a ve vlaku je klid. Když jejich tým zvítězí, dělají docela bordel. Kdysi jsme s kolegyní jely nočním spojem do Tábora a vlak mimořádně zastavil v pražské Hostivaři, kde nám nastoupili fanoušci Slavie. Ti potom ve vagonu i kouřili, a když jsme se je snažily dát do latě, nechtěli s námi vůbec komunikovat. Bylo to nejspíš i tím, že jsme na ně byly jenom dvě holky. Kdybychom měli po ruce nějaké namakané chlapy, tak by si na nás podle mě tak nedovolovali.
Zmiňovala jste, že průvodčí je takový psycholog na kolejích. Setkáváte se s cestujícími, kteří se potřebují vypovídat nebo si vylít srdce?
Ano, když jsem třeba jednou viděla paní, která brečela do telefonu, tak jsem u ní na chvilku zůstala. Nic jsme si neřekly, nevěděla jsem, co se jí stalo, ale připadala mi úplně hotová, tak jsem ji objala a cítila jsem, že jí to v tu chvíli dost pomohlo. Věřím, že většina mých kolegů to má podobně. Rádi se na chvíli zastavíme a s někým si pokecáme.
S jednou starší dámou jste se zase vyfotila a pak jí tu fotku na památku poslala.
S tou paní jsem jela ve výletním vlaku Cyklohráček, který jezdí z Prahy do Slaného. Chvíli jsme si povídaly, byla moc příjemná, a tak jsme si na památku udělaly společnou fotku. Nevěřila, že ji pak opravdu vytisknu, hodím ji do obálky a pošlu jí to poštou, ale já svoje slovo držím. Kromě adresy jsme si vyměnily taky čísla, takže jsme si potom spolu i volaly. Asi půl roku poté vezl dceru té babičky můj kolega, ona se ho na mě ptala a vyřídila mi po něm od ní pozdrav.
Jak vypadá vaše běžná pracovní směna?
To je různé. Průvodčí nepracují od pondělí do pátku, od osmi do pěti. Mívám ranní, odpolední, noční i celodenní směny, které můžou trvat osm, jedenáct a občas i sedmnáct hodin. Někdy pracuju například tři dny po sobě, pak mám dva dny volno a takhle se mi to střídá. Včera jsem pro představu vstávala ve tři čtvrtě na pět, protože mě čekala ranní. Pět minut po páté jsem nasedla do tramvaje, dorazila jsem do práce, vyfasovala jsem popku (přenosnou osobní pokladnu pro odbavení cestujících, pozn. red.) a v šatně jsem se převlíkla do uniformy a namalovala. Make-up totiž doma nikdy nestíhám.
O půl sedmé mi vyjížděl rychlík do Budějovic, takže jsem se chvíli po šesté nahlásila vlakvedoucímu, umístila jsem místenky a počkala jsem si na cestující. Pak jsme vyrazili, já jsem začala kontrolovat jízdenky, ale hlavně jsme se společně s kolegy starali o bezpečnost cestujících. To je totiž v naší práci mnohem důležitější úkol než kontrola jízdenek. Včera jsme hned v Holešovicích, když už se vlak pomalu rozjížděl, narazili na uklízečku, která se tam zapomněla a pokoušela se ještě na poslední chvíli vystoupit.
Byla průvodčí vaše vysněná práce, nebo jste si ji oblíbila až postupem času?
Na dráze pracovala babička, která ještě jezdila s parními lokomotivami, a pracuje tam i moje máma, takže to mám v rodině. V roce 2013 jsem poslala Českým drahám svůj životopis, jenže jsem čekala a dlouho to vypadalo, že se mi neozvou, tak jsem si mezitím domluvila, že bych jela do Anglie dělat au-pair. Už jsem měla vyřešené všechny záležitosti pro cestu do Anglie, našla jsem si i rodinu, u které bych pracovala, a máma mi najednou řekla, že by o mě v Českých drahách stáli. Chvíli jsem váhala, ale nakonec před Anglií České dráhy zvítězily. Kdyby to tak nedopadlo, možná byste se mnou ani nedělal tenhle rozhovor.
