(2. díl seriálu) - První dny měly psí máma Bára i její panička co dělat. Devět slepých štěňat v barvě všech druhů čokolád bylo jako pytel blech. Část z nich za mlékem pravidelně vyrážela jiným směrem, a protože si psí matka - kojíc ty, co našli struky - s nimi často nevěděla rady, musela jí panička asistovat v odchytu a neustálém počítání, mají-li jich pohromadě všech devět.
Jednu noc, okolo druhé ranní - chcete-li to vědět přesně -, se panička vzbudila hlasitým kvílením. Situace vypadala asi takto: matka kňučela, dítě "volalo o pomoc", jenže nebylo vidět. "Proboha… jak ses tam dostal?" pomyslela si panička ve chvíli, kdy štěně našla uvězněné za litinovými žebry v mezeře mezi radiátorem a zdí. A protože nebylo kudy by ho jednoduše protáhla zpět, sebrala z poličky šroubovák a ve zdi v ajfru vysekala díru, která ji tam sice straší dodnes, ale štěně zachránila.
To Bára jako prvorodička byla vzorná pečovatelka. Od malých se nehnula ani na krok. Odmítala se venčit i cokoli pozřít, nebylo-li jí to servírováno v leže a přímo pod nos. "To je matka roku," prohlásila lidská babička štěňat poté, co si její dcera zoufala nad tím, že jí fena chodí tajně močit na koberec. O Báru ale měla první dny strach. Veterinář byl doma víckrát, než je obecně třeba, kromě poporodní kontroly i proto, že fena, jak se čistila, začínala trpět těžkým průjmem, což se projevilo především na parketách prvorepublikového bytu.
"Devět dětí? To by nikdo nechtěl"
Plán byl takový, že kvůli veterinární péči bude Bára "rodit" raději v Praze, než na chalupě, kam se měli za čtrnáct dní všichni přemístit. Už po týdnu ale byli z města zdrchaní. Dál než 500 metrů Bára odmítala jít a venčení na žulových kostkách v ulici jí spíš přinášelo stres než úlevu. Panička se proto rozhodla vše sbalit a odjet na samotu u lesa. Jak se v sedanu podařilo převést deset psů a jednu kočku, raději necháme fantazii každého z čtenářů, aby nikdo neměl výhrady k důmyslnému řešení, s nímž panička přišla. O všechny vzadu ale celou dobu vzorně pečoval bratr Richard.
V domě s velkou zahradou jakoby začínali od znova, ale Bára byla šťastná. Oči se jí rozzářily a panička poprvé od porodu pocítila, že jí je fena náležitě vděčná. Štěňatům už babička s dědečkem před příjezdem vystlali předsíň kartóny, dekami a plenami. Velikostně bylo to místo akorát a paničku těšilo i to, že je uzavíratelné ze všech stran a že hlavně nemá litinové topení. Byl duben, a tak největší starost měla teď o to, aby měla štěňata teplo a pěkně rostla.
Na mateřském mléku jsou štěňata obvykle první tři týdny, pak se začínají dokrmovat umělým mlékem a kaší. U Báry bylo vyčerpání znát už po čtrnácti dnech. Kojit každé tři hodiny se zdálo nad její síly. Navíc na chalupě měla i jiné starosti než jen dohlížet na děti. Ráda lehávala na zahradě a sledovala, co se kolem děje, především pak v době, kdy rodina zasedla k venkovnímu stolu. "Báro, máš tam děti," připomínala jí často babička, které se zdálo, že je fena v péči o štěňata den ode dne laxnější.
Než přešli na umělou výživu, Bára chodila ke štěňatům už jen občas. Chlupaté děti mezitím otevřely oči, ze dvou si stouply na čtyři, pacičky jim obalily drápky a v tlamičkách rostly první zuby. "Se nediv, že se jí tam nechce, podívej, jak má zdrápané břicho," všimla si sestra Daniela, která si ještě živě pamatuje noční vstávání a únavu ze svých dvou synů. "A devět dětí? To by nikdo nechtěl," dodala.
"Potichu, děti spí"
Péče o malé Barunky trvala od dubna do června a každé období vyžadovalo speciální péči. Ze začátku rodina přijímala i návštěvy, což se postupně znelíbilo babičce i dědečkovi, kteří chalupu vlastní a mají rádi klid. Protože panička musela pracovat, aby uživila hladové krky, střídala se v péči především se svou maminkou, která ostatně - protože už odchovala několik dětí, včetně vnoučat - měla o tom, co a jak se má, nejlepší přehled.
Zlomový okamžik přišel v době, kdy si panička dovolila odjet na pár dní na dovolenou a její maminka jakožto babička chlupatých dětí nad výchovou převzala veškerou zodpovědnost. Potomci o velikosti dospělého jorkšíra už přes den začínali chodit ven, ale jelikož ten osudový týden bylo i pod 16 stupňů Celsia, musela si babička poradit s tím, jak zlobivé mrňousy uspokojit uvnitř. A to byl nezáviděníhodný úkol, protože z malých píďalek už byli velcí útěkáři a kam se přes ohrádku z kartonu dostali, tam zlobili a vylučovali. Vnitřní předsíň už jim zkrátka přestávala stačit.
Babička si ale poradila, chlupáčům nastavila režim. Krmilo se v sedm, deset, jednu, čtyři odpoledne, pak také v šest a devět večer. A ten, co se zdál hubený, dostal k namáčeným granulím mléko navíc. Po jídle se venčilo, spalo a v mezičasech dovádělo. Panička o tom tehdy věděla jen velmi málo, byla v zahraničí. "Prosím tě, přijedu na chalupu a koukám, co je tu za valibuky! Jsou obří," překvapily ji zprávy od sestry. "Jsou akorát a moc jim chutná," reagovala babička na výtku v tu dobu jen vzdálené pozorovatelky, které se na videích začínalo zdát, že bříška štěňatům přerůstají jejich malé hlavičky.
"Děti, děti, papaly? Poběžte honem k babičce," říká ve videu matka, která se ve výběhu obehnaném plotem mazlí se čtyřnohými buclíky. "Nedělej to na ten plot! Slyšíš!?" vykřikne na tříletého vnuka Olivera, který se přes ohrádku dožaduje pozornosti a babička mu tónem hlasu jasně dává najevo, že teď už pro ni není tím nejzranitelnějším z rodiny. V tu dobu začalo být paničce jasné, že až se vrátí z dovolené, nic nebude jako dřív. Protože štěňata už jsou babičky. Od té doby trávila rodina večery spíše venku než uvnitř a ani do oplocené ohrádky už se nechodilo tak často. "Teď tam nechoď, děti spí!"
V dalším pokračování si můžete přečíst o tom, jak si naše chlupaté děti malovaly barvami, kolik celkově stál jejich odchov i kde jsme pro ně našli nové domovy. První díl najdete zde.
