V singlu Sousedův trávník zpíváte, že všichni někdy toužíme po tom, co mají druzí. Kdy jste po "sousedově trávníku" naposledy pokukovala vy sama?
Děje se mi to často. Chtěla bych třeba žít rok u oceánu, zpevnit tělo, cvičit jógu a naučit se tam perfektně surfovat. Taky bych si přála hrát na bicí, umět zkomponovat aranže pro smyčce nebo mluvit plynně portugalsky, španělsky a italsky. Líbí se mi tolik věcí, které umí moji kamarádi. A tak k nim vzhlížím a obdivuju je ve všech jejich talentech. Ať to jsou muzikanti v kapele, kámoši herci, kámoška současná mistryně světa ve snowboardcrossu nebo můj vzdálený příbuzný, designér a sochař Rony Plesl. Na toho poslední dobou hodně myslím. Jeho tvorba mě naprosto fascinuje. Úplně by mi stačilo, kdybych ho mohla pár měsíců pozorovat při práci.
Bavilo by mě jednou napsat scénář nebo knihu. Představuju si, jak krásné musí být, když člověk celý rok píše, netříští svou pozornost nikam jinam a zůstává jenom sám se sebou a s tím jedním směrem. Nebo bych si přála vzít svoje holčičky do Anglie, do Skotska, do Skandinávie a mít čas to tam s nimi poznávat. Jenomže vím, že to všechno nestihnu. V Sousedově trávníku tedy nezpívám o závisti, ale o tom, že si kromě svých zážitků často přeju zažít i něco, co žije někdo jiný. A že to je úplně normální, že není důvod se za to pranýřovat.
Obzvlášť v době sociálních sítí, které v písničce zmiňujete, ale bývá těžké se s druhými nesrovnávat. Nepropadat pocitu, že všichni ostatní mají zajímavější život než my, a být spokojení s tím, co máme.
Jasně. Přijde mi, že je kvůli sociálním sítím mnohem těžší žít tím, co se děje teď a nám. Většina věcí, na které se tam koukáme, se odehrává v jiném čase a na jiném místě. Myšlenky pak z přítomnosti pořád skáčou někam jinam. Proto se své děti snažím od sociálních sítí držet co nejdál. Chci, aby vnímaly hlavně věci, které je bezprostředně obklopují. Občas si představuju, že až vyrostou, tak nám třeba společně se svými vrstevníky řeknou, že jsme se úplně zbláznili, pošlou nás s celým internetem do háje a vrátí se k walkmanům.
Na nové desce ON/OFF máte taky písničku A-E-I-O-U, ve které si děláte legraci z malicherných problémů prvního světa. Jak často si říkáte, že kvůli blahobytu, ve kterém žijeme, řešíme úplné hlouposti?
Každý den. Naposledy mě to napadlo, když jsem se rozhodovala, jestli si tady v bistru objednám vafle, nebo omeletu. Nejpřesněji pro mě tu písničku definuje rým: "Tlačí mě bota z plyše, kručí mi v plným břiše." Někdy se nechám semlít pocitem, že to, co se mi zrovna děje, je veleproblém. Hodně mi pomáhá, když si v tu chvíli uvědomím, kde žiju, co řeším a proč to řeším. Připomenu si, že mě netrápí, jestli bude letos úroda, abychom neměli v zimě hlad, ani jestli moje rodina do zítřka přežije. A že jsem tím pádem jen zpovykaná.
Ve zmiňované písničce vám hostují herečtí kolegové Jan Cina a Marek Adamczyk. Prvního jmenovaného už lidé mohli slyšet zpívat v soutěži Tvoje tvář má známý hlas nebo v pohádce Čertí brko. Druhý své pěvecké schopnosti ale ukázal až teď.
A to je dobře, jen ať se to o něm ví. Marek hraje i na klavír a taky skládá písničky. Myslím, že sólově zatím nevystupoval, nejspíš jen pro kámoše. Kluci se mnou objedou i pár zastávek turné. Původně jsme v trojici s Markem a Honzou už před dvěma lety začali pracovat na jiném projektu. Taky tam byly písničky, bavilo nás je společně skládat, blbnout a radovat se. Proto jsem byla moc ráda, když chtěli být oba součástí mojí nové desky.
Druhou z písniček, ve které se Marek a Honza objevují, je singl Dese, k němuž jste natočili videoklip jako vystřižený z devadesátek. Užívali jste si návrat do doby, ve které jste všichni tři dospívali?
No jasně. Když jsme drželi tlačítkové telefony a na rukou měli digitálky, přišlo nám, jako bychom se propadli v čase. Dokonce jsem v polovině natáčení zjistila, že má Honzík na zádech celou dobu úplně stejný batoh, jaký jsem kdysi nosila do školy. Měl sice jinou barvu, ale značka i model přesně seděly, což mě dojalo. Když přišla sametová revoluce, bylo mi šest, takže jsem všechnu tu svobodu a nespoutanost devadesátek už trošku vnímala. Pamatuju si tu pankáčskou atmosféru, která tehdy byla ve vzduchu.
Na originálních, propracovaných klipech si zakládáte. Video k singlu 2-8-5 jste třeba točila na jediný záběr a objevil se v něm skoro celý český internet, což muselo dát spoustu práce. Nevyčítáte si pak někdy, že jste si vymyslela příliš složitý nápad?
Ne, ale musím přiznat, že se natáčení vždycky podepíše na mém zdraví. Videoklip k Sousedově trávníku jsem třeba točila na antibiotikách, měla jsem teplotu, takže jsem musela chodit pomalu, abych se hned nezadýchala. A pár dní předtím jsem přišla o hlas. Taky během natáčení i potom ve střižně přestanu jíst, takže u každého klipu hrozně zhubnu. Je to jedna z věcí, kterou bych na sobě chtěla změnit - nezapomínat na svoje tělo a snažit se ho opečovávat, i když zrovna intenzivně pracuju. Běžný divák si toho asi nevšimne, ale ve videu k písničce 2-8-5 mám úplně popraskanou pusu, jako bych strašně dlouho nepila. To je obvykle výstražné znamení, abych si šla okamžitě odpočinout.
Videoklip ke skladbě Po válce, který se točil pozpátku, vám asi dal taky pěkně zabrat.
To jo, ale spíš proto, že byla zima a já běhala po lese s mokrou ostříhanou hlavou. Zároveň jsem se musela naučit celý text pozpátku, což mi trvalo asi tři týdny. Je zajímavé, že když delší kus textu otočíte, oči ho najednou nechtějí přečíst. Nebo aspoň ty moje. Proto jsem si tehdy musela vytvořit vlastní systém, jak si ho zapamatovat. Pospojovala jsem si jednotlivá slova podle samohlásek na úplně nová slova, abych je dokázala přečíst. Přitom se do poslední chvíle nevědělo, jestli do toho půjdeme pozpátku, nebo ne. Kluci režiséři měli nejdřív obavy, ale pak se hecli a teprve asi tři dny před natáčením jsme si to odsouhlasili.
Vaši pěveckou dráhu před více než deseti lety odstartoval videoklip Kráva, ze kterého se stal virální hit a na YouTube má přes 20 milionů zhlédnutí. Psala jste si už dřív nějaké písničky do šuplíku, nebo to byl tenkrát první pokus?
Dlouhé roky jsem žádné písničky ani básničky nepsala. Změnilo se to, až když jsem v pětadvaceti začala chodit s Tomášem Měcháčkem. Jednou se mu stalo, že měl letět do Londýna na rozlučku se svobodou svého kámoše, ale na letišti zjistil, že občanku i pas zapomněl doma. Takže se musel vrátit a letadlo samozřejmě nestihl. Připadalo mi to tak vtipné, že jsem pro něj napsala text, který jsem pak i zhudebnila. Nahrála jsem tu písničku na telefon a poslala mu ji.
Jak se jmenuje?
Pas a dodnes se dá najít na YouTube. Další moje písnička byla taky jenom sranda pro pobavení kamarádů. Byli jsme zrovna na nějakém večírku v Českém Krumlově, kde na nás jedna paní snad do tří ráno volala policajty. Tak jsem o ní druhý den napsala text Udavačka.
A to byl teprve začátek.
Potom přišla písnička Nevinná. Těsně před premiérou scénického čtení Blonďatá bestie jsem dorazila do divadla, kde byl hudebník Miki Jelínek, kamarád Ondry Pavelky, který tam s námi hrál na klavír. Asi za půl hodiny jsme měli zhudebněný text, který jsem napsala přes noc, a za další hodinu už jsem ho zpívala na jevišti. Bylo tam tehdy asi šedesát novinářů a Rubín má kapacitu šedesát lidí, takže se to logicky rozkřiklo.
O rok později, kolem Valentýna jsem pak měla hostovat v pořadu Barování Sandry Novákové, a protože jsem tam už asi třikrát vystupovala s písničkou Pas, chtěla jsem přijít s něčím novým. Tak jsme s mou spolužačkou z DAMU Markétou Stehlíkovou napsaly Krávu, s Filipem Kaňkovským jsme ji zhudebnili a režisérka Tereza Kopáčová po Barovaní řekla, že okamžitě musíme natočit klip. Zavolala kameramanovi Pavlovi Berkovičovi, který dorazil k nám domů, a v kuchyni to celé vzniklo.
Zpěvačka se z vás tedy stala shodou několika šťastných okolností.
To je otázka. Jisté je, že mě láska k mému tehdejšímu klukovi a chuť si hrát v pětadvaceti přivedla k povolání, o kterém jsem do té doby ani neuvažovala. Až zpětně mi došlo, že jsem přece celé teenagerovské období hltala hitparádu Eso a že mě odjakživa fascinovaly hudební videoklipy. Nikdy jsem je nevnímala jako nutné zlo, které se musí natočit jako vizuální doplněk k tomu nejdůležitějšímu, což je píseň. Vždycky jsem cítila, že zvuk a obraz musí vytvořit symbiózu, jinak to nedává smyl.
Taky jsem odmalička hrála na klavír a poslouchala tátu, jak každý den cvičil na kytaru. Přitom kromě vojny nikdy nikde nevystupoval, celý život hraje jen pro radost. Dodnes na své hudební začátky ráda vzpomínám a mluvím o nich třeba i na koncertech. Jsou totiž důkazem, že se člověku v jakémkoli věku mohou otevřít dvířka, která ho vezmou na novou životní cestu.
Barbora Poláková (39)
- Narodila se v Kolíně a po absolvování EKO Gymnázia v Poděbradech vystudovala činoherní herectví na pražské DAMU. Účinkovala v Divadle na Vinohradech, Dejvickém divadle, nebo A studiu Rubín, kde ztvárnila roli političky Kristýny Kočí v inscenaci Blonďatá bestie. K ní v roce 2012 společně s Davidem Kollerem napsala protestsong Sami.
- Ve stejném roce natočila videoklip k písni Kráva, který původně složila pro kabaretní pořad Barování a který se o tři roky později objevil na její eponymní debutové desce. Virálním hitem se stala také skladba Nafrněná, za kterou získala Cenu Anděl. V roce 2018 vydala druhou desku ZE.MĚ a rok nato si odnesla Anděla i za zpěvačku roku a album roku. Třetí deska ON/OFF jí vyšla na konci letošního května.
- Je také Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Dostala ho za roli nacistky Marty Liškové ve snímku Krajina ve stínu. Dále si zahrála ve filmech Kvarteto, Bábovky nebo Prvok, Šampón, Tečka a Karel.
Ve starších rozhovorech jste zmiňovala, že když jste se svými písničkami začala koncertovat, bojovala jste často s trémou. Jak se na pódiu cítíte dnes? Už jste si jako zpěvačka jistější?
Dřív mi vždycky první tři písničky trvalo, než jsem se vydýchala a zpracovala přetlaky štěstí, že všichni přišli a že je to zajímá. Zároveň jsem cítila respekt vůči zpěvu, protože hned první léto jsme odehráli asi čtyřicet koncertů a nevěděla jsem, jestli to vůbec zvládnu. Teď už pět let docházím na hodiny zpěvu k úžasné učitelce Pavle Fendrichové, která mě navedla na jiný způsob vnímání hlasu. Naučila mě vědomější, technicky mnohem pevnější způsob, jak mít hlas pod kontrolou a zároveň na něj netlačit. Jen ho zkoumat a zjišťovat, jaké jsou jeho další možnosti. Taky musím hodně spát, protože hlas je tím prvním, co kvůli nedostatku spánku odchází.
To si ale moc neužijete bujarý noční život, který ke koncertování většinou patří.
To ne. Všechny možné večírky mě minuly. Na kocoviny není čas. Ty si užívá spíš kapela, i když taky moc ne, my jsme takové rychlé šípy. Zároveň si ale myslím, že se v tomhle hudební scéna hodně změnila. Zatímco v časech Aerosmith nebo Pink Floyd bylo turné jeden dlouhý drogový večírek, takový Harry Styles vypadá, že nepije, nekouří, běhá a po koncertě si dá ledovou vanu, aby se celý zregeneroval. Jede už druhé kolo světového turné, takže by takové tempo jinak ani nemohl vydržet. Nebo mohl, ale to by se pak ufetoval.
Když se ale vrátím k vaší otázce, díky Pavle a hodinám a hodinám zpěvu, které jsme spolu strávily, se teď cítím pevněji. Dřív jsem přemýšlela nad tím, proč je pro vás novináře tak důležité se ptát, jestli se někdo cítí víc zpívající herečkou, nebo hrající zpěvačkou. Je to tak hloupý dotaz, že mě to rozčilovalo. Ať už bych řekla cokoliv, moje odpověď by vždycky byla nezajímavá. Takové nutné škatulkování. Teď už je mi to ale jedno. A je to skvělý pocit.
Mám před sebou posledních pár koncertů z turné Něhy, které je čistě akustické, a při prvních vystoupeních jsem se docela bála. Při takovém setu je totiž každá chyba hodně slyšet. Je to ale zároveň úplně nový rozměr, ten klid a ticho. Moc nás to s kapelou baví, navíc bylo všude vyprodáno, tak zvážím, jestli Něhy neprotáhnout i na příští rok.
Na nové desce ON/OFF se podobně jako na vašich starších albech střídají humorné písničky plné sebeironie s křehkými, intimními baladami. Která z těch dvou hudebních poloh je vám bližší?
Sama to nedokážu rozlišit, obojí jsem já. Každý text vychází z nějakého vnitřního pnutí - všímám si věcí kolem sebe, některé mě naštvou, některé mě pobaví a postupně si ta témata zapisuju. Pak se k nim vracím, povídáme si o nich s producentem Davidem Hlaváčem a buď nám z toho něco vyleze, anebo ne. Když jsem začínala psát texty na poslední desku, bála jsem se, jestli mám ještě co říct. Jestli mi to půjde. Přišlo mi, že se točím na místě kolem stále stejných témat. Pak jsme si o tom povídali s Katem z Prago Union, se kterým jsem tehdy spolupracovala na písničce k dokumentu 13 minut. Řekl mi, že stejně existuje jen pár témat, o kterých se dá psát, a podstatné je, z jakého úhlu je člověk vezme. To byl pro mě důležitý "aha moment". Všechno se povolilo a začala jsem psát.
Nedávno jste se v inscenaci Horáček Gen XYZ souboru Cirk La Putyka vrátila na divadelní jeviště - i když opět jako zpěvačka. Neuvědomila jste si díky tomu, že vám divadlo chybí?
Ano, chybí. Zrovna řeším další nabídku, jenomže se návratu do divadla zároveň bojím. Výhodou projektu s Cirkem La Putyka bylo, že jsme měli naplánovaný omezený počet představení, která jsme odehráli během pár dnů, a pak jsem měla zase volno. V jiných divadlech to ale takhle nefunguje, tam jsou představení rozházená přes celou sezonu a nemohla bych si na ně vyblokovat jasně ohraničený čas. Koncertování s kapelou mi přineslo ohromnou svobodu - mohu si celý rok naplánovat, jak potřebuju, a pak být několik měsíců doma s dětmi.
Za pár dní začínám natáčet film Prázdniny s Broučkem, a když si představím, že bych do toho všeho ještě po večerech hrála představení, vím, že bych to už nezvládla. Mám ráda, když se mohu soustředit na jednu práci, a věnovat jí tak maximum pozornosti.
