Projekt Albánská výzva vznikl v roce 2014. Jak jste se k němu dostal vy?
Už od střední školy jezdím do ne úplně turisticky profláknutých destinací. A když jsem na konci roku 2014 hledal informace o Balkánu, protože jsem se tam chtěl vydat s kamarády, narazil jsem na tehdy nový projekt Albánská výzva a rozhodl jsem se, že se přidám. Tehdy hledali další lidi, například do týmu, který měl v horách značit turistické trasy. Tým musel později někdo vést a děcka zvolily mě. Nevím sice, co je k tomu vedlo, ale stalo se. A později mi Honza, "otec" celého projektu, nabídl, jestli bych ho nechtěl zastupovat, když zrovna nebude na místě; souhlasil jsem a teď se podílím na vedení se šesti dalšími členy.
Působíte v regionu takzvaných Albánských Alp ve vesnici Curraj I Epërm. Proč zrovna tam?
Region vybral Jan Balák, který je zakladatelem projektu. Ve zkratce, na Google mapách našel místo bez fotek, bez dalších informací a rozhodl se ho prozkoumat. Vesnice se koncem 80. a začátkem 90. let postupně vylidňovala. Je obklopena prstencem dvoutisícovek, zespodu je Komanská přehrada a jde se tam zhruba tři až šest hodin pěšky. Honza vymyslel Albánskou výzvu po třech předchozích expedicích, kdy místo objevoval. Chtěl něco trochu dobrodružnějšího a zajímavějšího. Časem přišel na to, že by místu prospělo turistické značení, oprava kostela nebo třeba stavba mostů - jeden v sousední vesnici a jeden přímo v Curraj I Epërm. To jsou i ty nejzásadnější věci, které jsme dosud udělali. Sousední dvě vesnice - na severu Theth a na východě Valbona, jsou turisticky profláklé. Zrovna v Thethu jsme první rok stavěli most, který jej spojil s osadou Grunas a s hojně navštěvovaným dvanáctimetrovým vodopádem.
To je docela dobré skóre na dvě sezony. Jak často do vesnice jezdíte?
Podle času, ale většinou několikrát během roku. Hlavní část projektu je přes prázdniny, protože je určen zejména mladé komunitě do 30 let. A skloubit výpravy se studiem je pro mě konkrétně dost složité. První ročník trval tři týdny, vloni to bylo sedm týdnů. Ale ukázalo se, že sedm týdnů už je příliš, na konci jsme byli fyzicky odrovnaní. Letos bude prázdninová část trvat čtyři týdny - poslední dva týdny v červenci a první dva týdny v srpnu, plus předtermín a potermín. Pořádali jsme i zimní expedici. A někdy je třeba zajet do Albánie i během roku. Loni jsme jeli do Tirany podepsat memorandum o spolupráci s místním starostou, což je spíš taková instituce pro instituci, taková rada starších.
Jedním z vašich cílů bylo zastavit odliv obyvatel z vesnice a naopak přivést do ní další lidi. Kolik obyvatel tedy v Curraj I Epërm momentálně žije?
Záleží na podmínkách v zimě, přes léto, když ve vesnici jsme, je ale nárůst lidí vidět. Dokonce zde vznikl už i jeden guest house a další pravděpodobně brzy vzniknou. Letos nebyla zima ani tak krutá, takže je možné, že víc lidí zůstalo i přes zimu.
Ale když jsme tam přijeli, ve vesnici žila celoročně jen jedna stará paní, protože je na tom fyzicky špatně a z vesnice nemohla odejít. Říkala, že když se tam narodila, tak tam i umře. Pomáhá jí její dcera. A zásoby jim během tuhých zim museli dodávat i vrtulníkem.
Je už nyní oblast obydlenější?
Teď se tam lidi pomalu vrací, opravují se další domy a více lidí přišlo i na slavnost, kterou jsme spolu s místními pořádali. Bylo to něco na způsob českých hodů. A zejména přes léto přijíždí i více turistů.
Lidi se nás často ptají, jestli se nebojíme, že tam dotáhneme masový turismus. Ale já si myslím, že ne, a to i kvůli přírodním podmínkám. Je tam taková kamenná stěna, na níž celý den praží sluníčko, a tu musíte přelézt, pokud se chcete do kempu dostat. Říkáme jí přírodní filtr. Když jsem přes ni šplhal poprvé, zařekl jsem se, že už tam v životě nepůjdu. A teď tam jezdím, kdykoliv můžu. Pravděpodobně tam ale nikdy nebude cesta a stále se bude muset pěšky, doufám. Jinak by to ztratilo své kouzlo.
A jak se místní tvářili na to, že jim chtějí pomáhat nějací studenti z České republiky?
Byli rádi a teď jsou z toho docela nadšení. Ze začátku nám sice párkrát značky osekali, asi než pochopili, co tam vlastně děláme. Ale nikdy jsme se nedostali do vyložené konfrontace. V horách jsou obyvatelé strašně milí a pohostinní. Podle mě je to dáno i tradicí, protože host byl pro ně vždycky výše než rodina, tím spíš, když byl ze zahraničí.
Lidi dříve neměli úplně důvod, proč ve vesnici zůstávat, turismem jsme jim tam perspektivu vnesli. Je to region, ve kterém se pro lidi nikdy moc neudělalo. Ale zároveň do něj nikdy nedosáhla komunistická vláda. Třeba ve vesnici je kostel, který jako jeden z mála přežil dost tvrdý albánský komunismus. Nesrovnali jej se zemí, ale udělali z něj kino. My jsme ze zdí oškrábali nápisy o marxismu a další kraviny. Restaurování kostela bylo zdlouhavé, ale nakonec jsme dokonce sehnali faráře a ten kostel znovu vysvětil.
V horách kdysi platilo dost tvrdé zvykové právo, kanun, krevní msta a tak. Celkově má tenhle region špatnou pověst, což má v Česku vlastně celá Albánie. Jedním z našich cílů je právě budovat v Česku trochu lepší obrázek o Albánii, což se nám snad daří.
Předpokládám, že v albánských horách, ve vesnici odříznuté od zbytku regionu, asi moc lidí anglicky nemluví. Vy ovládáte albánštinu?
Albánsky mluví kamarád Robert, jeho rodina pochází z Kosova a studuje na Karlově univerzitě balkanistiku. My, kteří tam jezdíme častěji, už jsme se taky něco albánsky naučili. Místo, kde máme kemp, patří jednomu místnímu, Agimovi, takže s ním spolupracujeme. Má něco jako bar, kde nám udělá kafe, občas doveze na oslech pivo, a navíc umí anglicky a německy. Takže první rok, když jsme toho ještě moc neuměli a nikoho moc neznali, řešili jsme většinu věcí přes něj - třeba nákup chleba, domluvu oslů a tak.
Počítáte, kolik dobrovolníků a turistů se ve vašem kempu zastavilo?
Komunita lidí, kteří se tam během dvou let otočili, čítá tři stovky lidí. Letos pojede zhruba stovka dalších lidí, loni to bylo jednou tolik, ale zjistili jsme, že se to nedá. Náročné je už jen to zásobování - pár lidí musí dojít dolů, dojet autem do vesnice, kde nakoupí, vrátit se… Mezitím musíme s nějakým místním Albáncem domluvit půjčení oslů, na ty se naloží zásoby a nájem oslů taky něco stojí. No a hvězdičkové vaření to úplně není. Většinou jíme kuskus se sardinkami a podobná "turistická jídla". Od místních zase bereme kukuřičný chleba, sýry balkánského typu, které samozřejmě nejsou pasterizované a jsou plnotučné, takže některé méně zvyklé žaludky to úplně nedávají. Ale i takhle se snažíme podporovat místní.
No a pak se tady otočila taky tak stovka turistů. Vloni jsme tam měli třeba pár z Hongkongu. A byli jsme dost překvapení. Z nějakého záhadného důvodu na lidi v Asii, kteří si vyhledávají něco o Balkánu nebo Albánii na Googlu, vyskočí jako první Albánská výzva. Pak nám občas napíše někdo na našich stránkách kvůli přírodním podmínkám a podobně.
Máte nějaká kritéria, která musí dobrovolníci splňovat, aby s vámi mohli jet do Albánie pomáhat?
Musí jim být 18 až 30 let, pokud je jim méně, musí mít souhlas rodičů nebo zákonných zástupců. A pokud je to někdo starší, dá se domluvit osobně. Nebereme to nějak restriktivně; prostě kdo se přihlásí, ten většinou jede. Už jsme někoho odmítli, ale to bylo spíše z ideologických důvodů. Asi si nás někdo s něčím spletl, když viděl orlici a myslel si, že jsme nějaký kemp pro nějakou, řekněme, extrémně vyhraněnou skupinu. Ty jsme odmítli, ale jinak nemáme přísná výběrová kritéria.
Jen upozorňujeme na to, že je to opravdu docela náročné, neděláme si legraci, abychom měli promo. Není tam teplá tekoucí voda, elektrika a pro mobilní signál jdete i půl hodiny, než jej mezi stromy chytíte. Pro naléhavé případy máme satelitní telefon, ale z toho nemůže každý volat domů mamince, protože to stojí docela dost peněz. Takže jsme vybaveni, ale doporučujeme program spíše zkušenějším horalům. Je dobré, aby zájemci měli za sebou už nějakou zkušenost z hor mimo ty české, aby věděli, co čeho jdou.
Stavba dvou mostů, restaurování kostela, značení turistických tras a kemp pro sto lidí. To chce asi dost peněz. Jak své aktivity vlastně sponzorujete?
Nebereme žádné dotace - ani od České republiky, ani od Albánie, ani z Evropské unie. Jedním z důvodů je to, že kdybychom brali státní nebo unijní peníze, pravděpodobně bychom museli zajistit hygienické standardy a bezpečnost práce, což tak úplně nejde. A lidi, kteří se třeba podíleli na stavbě mostu mezi vesničkou Theth a Grunas, nikdy v životě nic podobného nedělali, šli do toho ze své vlastní vůle, s podepsaným papírem o odpovědnosti.
A taky, kdyby místní viděli, že dostáváme nějaké peníze, mohli by se začít chovat trochu jinak a třeba za pronájem místa nebo oslů by si říkali třeba víc, což je asi pochopitelné. Takhle to děláme všichni dobrovolně, ačkoliv já se snažím poslední dobou na toto slovo rezignovat, protože to působí dojmem, že jsme nějaká charita, co přijela zachránit Albánii, ale to není pravda. Všechno financujeme z vlastních peněz, dobrovolníci platí nějaké symbolické poplatky, z kterých platíme cestu, zásobování, pronájmy atd. Děláme to sami ve svém volném čase a zatím jsme vždycky skončili ve ztrátě. Loni ve značné, protože nám shořelo auto. Doufám, že letos skončíme alespoň na nule.
Řekl jste, že se do Albánie vracíte několikrát za rok. Na ruce nosíte prsten s albánskou orlicí. Čím vám země učarovala?
Určitě lidmi v horách. Drží se tam pořád velká úcta k lidem, daná zvykovým právem a jsou velmi pohostinní. Co mají, vám dají. Na jednu stranu máte odstup, protože je neznáte a nerozumíte jim. Celkově mi albánská mentalita přirostla k srdci. Prsten na kosovských hranicích ale raději schovávám. (smích). Pamatuji si, že mě kdysi překvapilo, že po incidentu, při kterém byli zabiti dva Češi, se v Tiraně konaly masové protesty proti tomu, aby byli Albánci označováni jako kriminálníci, prohlašovali solidaritu s rodinami obětí. Silně pochybuji o tom, že kdyby v Česku někdo zastřelil dva Albánce, vyjde někdo do ulic. A samozřejmě je tam krásná příroda, mám tam "svá" místa, na která nikdy nezapomenu.
