V souvislosti s opatřeními proti šíření koronaviru teď děti i rodiče zůstávají doma a tráví více času on-line. Řešíte kvůli tomu na Národní lince pro odvykání problematiku závislostí na počítačových hrách a sociálních sítích častěji?
V posledních dvou měsících se nám zdvojnásobily telefonáty týkající se nelátkových závislostí obecně. Koronavirová krize má výrazné dopady na duševní zdraví, což se u některých lidí projevuje v podobě úzkostí či depresí a u jiných ve formě závislostí. Telefonátů rodičů, kteří nám z různých důvodů volají kvůli svým dětem, výrazně přibylo už na jaře. Je to pochopitelné, protože rodiče, kteří teď zůstávají s dětmi doma, jsou mnohem více nuceni sledovat, jak děti s časem tráveným on-line nakládají.
Kdyby jedním z pozitivních přínosů koronavirové krize bylo, že se rodiče začnou o internetové aktivity svých dětí víc zajímat, bylo by to skvělé. Některé statistiky totiž říkají, že až půlka rodičů netuší, co jejich děti dělají na sociálních sítích. V případě dětí, které tam tráví tolik času, že to může hraničit se závislostí, pak podle odhadů mohou žít v takové nevědomosti dokonce tři čtvrtiny rodičů.
Netolismus, což je souhrnné označení pro závislosti na internetových aktivitách, ať už jde o hry nebo sociální sítě, stále nepatří mezi diagnózy, na kterých by se všichni odborníci shodli. Jak adiktologové a psychologové tuto závislost popisují?
Gaming disorder (závislost na počítačových hrách, pozn. red.) je třeba diagnóza, kterou Světová zdravotnická organizace zavedla teprve před dvěma roky, i když se o ní mluví už déle. Obecně si myslím, že je dobré nové diagnózy trochu zpochybňovat. Pak se totiž může stát, že začneme vytvářet nálepky, které jsou zbytečné. Budeme mluvit o závislosti na sociálních sítích, závislosti na nakupování on-line, závislosti na sledování internetových videí a přitom nám bude unikat, že závislost je v podstatě jen jedna. Ať už totiž jde o látkovou či nelátkovou závislost, vždycky je to symptom hlubšího problému v životě člověka. To, že se jde opít, nebo to, že si sedne k Facebooku, je pak už jen únikovým chováním.
Člověka, který má problém s alkoholem, ale asi poznáme snadněji než někoho, kdo je závislý na hrách nebo sociálních sítích. Na internetu totiž dnes tráví spoustu času skoro každý. Jak se tedy netolismus projevuje?
Zvyšující se doba, kterou při hraní nebo sledování sociálních sítí trávíme, je jen jedním z projevů závislosti a sama o sobě ještě nemusí nic znamenat. Dalším rysem je zanedbávání pracovních povinností i jiných zájmů, věcí, co nás dřív těšily, ale najednou si na ně už nenajdeme čas. Přidává se ztráta kontroly, kdy nejdřív chceme jen něco zkontrolovat na e-mailu, ale skončíme na YouTube, kde koukáme na videa kočiček. Už si totiž nedokážeme říct dost a pokračujeme v tom i ve chvíli, kdy si uvědomujeme, že nám to škodí, že kvůli tomu nespíme, že jsme unavení ve škole nebo v práci.
Také u netolismu lze pozorovat odvykací stav, který se projevuje v situaci, kdy virtuální drogu dlouho nedostáváme. Lidé jsou přehnaně nervózní, když jim vypadne internet, nebo se předem děsí, jak to zvládnou, když pojedou na dovolenou. I když třeba dřív rádi trávili čas v přírodě, najednou je pro ně víkend na chatě v lese něčím nepříjemným, co by mělo co nejdřív skončit, aby se zase mohli vrátit k počítači. Hraní nebo procházení sociálních sítí se pro ně stane jediným řešením špatné nálady, i když dřív v takové situaci například zavolali kamarádům nebo se šli projít.
Jaké jsou nejčastější mýty, které ve společnosti a v médiích o závislosti na internetu kolují?
Jedním z nejvíc rozšířených mýtů je, že řešení on-line závislosti spočívá v úplném odpojení od internetového prostředí, že stačí člověka odstřihnout od činnosti, na které je závislý, a všechno se tím vyřeší. Pokud někomu, kdo tráví u počítače deset hodin denně, seberete počítač, neřešíte tím vůbec příčinu, kvůli které do on-line světa utíká. Když starší generace vidí patnáctiletého klučinu, který do noci hraje hry, často jeho situaci bagatelizuje tím, že je líný nebo neschopný. Přitom může být ve škole šikanovaný a utíkat do on-line světa proto, že tam najde lidi, kteří jsou na něj milí. Nebo může mít problémy v rodině.
Kde všude můžeme kořeny závislosti na internetu hledat?
Ve škole to může být už zmíněná šikana nebo i častý neúspěch při učení. V prostředí rodiny to zase může být rozvod rodičů, špatné vztahy nebo i závažnější problémy typu domácí násilí. Stejně tak se ale závislost může prolínat s počínajícími projevy duševních onemocnění, ať už je to deprese, úzkosti nebo poruchy osobnosti. Nebo to může souviset s ADHD (poruchou pozornosti s hyperaktivitou, pozn. red.), protože člověk s neléčeným ADHD hledá jakýkoli stimul a internet mu v tom jde hodně naproti. Závislost na internetu je vždy únik a to, co člověk v on-line prostředí vyhledává, může být zrcadlem k tomu, jaký je jeho původní problém.
Pokud je člověk například hodně aktivní na Instagramu a často tam přidává fotky, které upozorňují na jeho tělo nebo na to, jak má skvělý život, může mít ve skutečnosti problém se sebepřijetím nebo sexualitou. Virtuální světy počítačových her jsou zase prostředím, kde můžete být úspěšní. Člověk může mít v reálu nízké sebevědomí, prožívat úzkost, jestli je dost dobrý, a ve hře se najednou stane důležitým, najde tam komunitu lidí, která ho bere. On-line hry ale mohou sloužit i jako únik před depresí. Někdy reálný svět člověku připadá šedivý a nesnesitelný, bez energie. Hry, zejména ty z žánru RPG, naopak nabízejí svět plný stimulů, který si hráč může sám hodně přizpůsobit, takže mu nabízí snadnou úlevu.
Mnoho herních prvků může závislost přímo podporovat.
Ano, nejrůznější odznáčky či bodíky, které na nás hra vyprskne, když splníme nějaký úkol, poskytují rychlý přísun dopaminu a nutí nás se ke hře vracet. Vedle toho dnes vývojáři her nabízejí takzvané loot boxy, placené virtuální kuponky, které si koupíte, aniž byste tušili, co v nich je. Víte jenom to, že díky nim jednou za čas ve hře dostanete nějakou hezkou odměnu. Funguje to na stejném principu jako automaty v hernách, ale tváří se to, jako by to bylo vhodné pro děti.
Takže to zatím ani není regulované.
Přesně tak. Na loňské konferenci Zaostřeno na on-line se o tématu mikrotransakcí a loot boxů už aspoň debatovalo, takže ministerstvo financí třeba pomalu začne řešit, jestli tedy o hazard jde, nebo ne. Podobný závislostní potenciál má ale i tlačítko "to se mi líbí" na sociálních sítích a taky není nijak regulované. Nebo se můžeme bavit o algoritmech, které zajišťují, aby vám kanály vybraných příspěvků na sociálních sítích byly šité na míru. Dostáváte takový obsah, abyste na sociálních sítích zůstali co nejdéle. Nové sítě jako TikTok v tom jdou ještě dál než Facebook nebo Instagram, a jakmile se díváte na určitý typ videí, nabídnou vám podobných videí ještě víc. Vytvářejí tak králičí nory, do kterých když jednou spadnete, je čím dál těžší vylézt ven.
Které skupiny nejvíc čelí riziku, že si závislost na internetu vytvoří?
V případě počítačových her to bývají hlavně kluci ve věku 11 až 16 let. U sociálních sítí to zase bývají častěji dospívající holky. Ohrožené mohou být také menšiny, protože například příslušníci LGBT komunity mívají častěji problém s přijetím, takže více vyhledávají kontakt na internetu. Mezi dospělou populací bývají rizikovou skupinou maminky na mateřské, které když zůstávají doma s dětmi a nechodí do práce, ztrácejí kontakt se svými vrstevnicemi. Překvapivě jsou ale ohrožení i senioři, kteří se s přibývajícím věkem mohou cítit opuštění a sociální sítě jim nabízejí snadnou náplast na samotu.
To je zajímavé, o internetových závislostech se přece většinou mluví v souvislosti s dospívajícími.
To ale může být zkreslení způsobené tím, že většina vědeckých studií zkoumá právě jen děti. Sama jsem se ve své diplomové práci zabývala dospělými závislými na Facebooku a zjistila jsem, že jsem jednou z mála, kdo se tomu v Česku vůbec věnoval. Myslím, že kdyby se udělal plošný výzkum zaměřený na dospělé, došli bychom k tomu, že s internetem zdaleka nemají problém jenom náctiletí. Adolescence je navíc rizikovým obdobím i z hlediska mnoha jiných problémů, ať už jde o poruchy příjmu potravy, duševní nemoci nebo právě závislosti. Před 20 lety dospívající více utíkali k alkoholu nebo cigaretám. Dneska často méně pijí nebo kouří, a naopak tráví více času on-line. Skutečnost, že je adolescence náročným obdobím, ale zůstává stále stejná.
Kristýna Fišerová (25)
- Absolventka adiktologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy se v rámci odborné praxe věnuje především sociální sítím, netolismu a propojení adiktologie s technologiemi.
- V současnosti pracuje jako vedoucí týmu konzultantů Národní linky pro odvykání, kam se přidala v roce 2017, krátce po jejím spuštění a podílela se rozšíření jejích služeb pro různé cílové skupiny. Vedle toho působí také jako terapeutka v centru Kaleidoskop.
- Národní linka pro odvykání je služba, která prostřednictvím telefonických hovorů zdarma a anonymně poskytuje pomoc uživatelům tabáku, alkoholu a nelegálních návykových látek i jejich blízkým. Zaměřuje se také na zneužívání léků a problematiku nelátkových závislostí. Funguje každý všední den mezi 10. a 18. hodinou na bezplatném čísle 800 350 000.
Co se děje potom, co vám na Národní linku pro odvykání zavolá zoufalý rodič s tím, že je jeho dítě závislé na hrách nebo sociálních sítích? Jak se problém dále řeší?
Pokud jde o dítě, kterému ještě nebylo 18 let, tak se s rodičem nejprve snažíme zmapovat, co se vůbec děje. Ptáme se, jestli se o tom se svými dětmi vůbec bavili. Mnoho rodičů totiž se svými dětmi o tom, co je na internetu tak baví, nekomunikuje. V takové situaci se s rodiči dohodneme na tom, že se pokusí spolu se svým dítětem nastavit nějaká pravidla a budou si s námi volat, aby dostali zpětnou vazbu. Tímto způsobem je provázíme několik měsíců a postupně vyhodnocujeme nutnost další odborné pomoci.
Někdy ale už během prvního hovoru zjistíme, že se u dítěte objevily například známky agrese nebo závažné problémy ve škole, a to se pak snažíme rodiče s dětmi rovnou přesunout do rodinné terapie či jiné odborné péče. Pokud jsou děti nezletilé, mohou rodiče samozřejmě dítě na terapii dotlačit, i když se jemu samotnému nechce. Pracovat s jeho odporem je ale hodně náročné a ve věku, kdy se blíží dospělosti, si mnohdy i samotný adolescent uvědomí, že má problém. Když na sobě pozoruje příznaky úzkosti a deprese, umí si kolikrát o pomoc sám říct. Nejzazším řešením potom je, že do situace vstoupí Orgán sociálně-právní ochrany dětí, který nakáže léčbu například v dětské adiktologické ambulanci.
V jakých případech k hospitalizaci dochází a kdy je naopak dostačujícím řešením psychoterapie?
Hospitalizace bývá nutná v případech, kdy u dítěte dochází k sebepoškozování, nebo se u něj například objevuje porucha příjmu potravy či jiná psychiatrická diagnóza. V případech, kdy závislost na internetu další závažné problémy nedoprovází, se ale děti do pobytové péče obvykle nedostávají. Na druhou stranu se stává, že problémové hraní nebo sledování sociálních sítí u člověka přetrvá do dospělého věku, najednou je mu mezi 20 a 30, situace je pořád stejná, a to pak opravdu může skončit v nějakém stacionáři či pobytové službě. I dospělí většinou potřebují někoho, kdo je přiměje problém řešit, ať už je to rodina, partner nebo kolegové v práci.
Jak vypadají dopady závislosti na internetu, když se dlouhé měsíce nebo roky neřeší?
Pokud jde o somatické dopady, patří mezi ně problémy se zády nebo se zrakem, karpální tunel či bolesti hlavy. Člověk může bojovat s obezitou nebo s naprostou podvýživou. Lidé závislí na počítačových hrách si někdy jen objednávají pizzu nebo ani nechtějí vylézt z pokoje, takže třeba i čůrají do lahve. Častá je taky nespavost nebo poruchy pozornosti. Z psychického hlediska to jsou už zmíněné deprese a úzkosti. A mezi sociální dopady patří to, že člověk nedokončí školu, přestane se stýkat s kamarády a chybí mu i úplně běžné návyky jako pravidelné vstávání. Je pak hodně těžké se tyhle věci znovu učit.
