Jaké je pro vás vidět vlastní příběh na filmovém plátně?
Je to jiné, protože vidíte a slyšíte reakce i lidí kolem vás. Otevřelo mi to nějaké věci, které ještě nemám úplně zpracované. V tomto směru je to těžké, musím s nimi teď terapeuticky pracovat.
Můžete prozradit o jaká témata jde?
Nejbolavější je smrt mého táty. Myslela jsem si, že už ji mám v sobě uzavřenou, ale zjistila jsem, že ji zpracovanou nemám. Spíš jsem se ji snažila uzavřít do nějakého šuplíčku, což není zpracování. Také jsem musela znovu nahlédnout na situaci s partnerem Ondrou, jak moc ho má závislost poznamenala. S ním jsme si ale spoustu věcí vyjasnili a vyříkali. Smrt táty mi pomáhá zpracovat má terapeutka.
V kině jsem u scény, kdy opilá Tereza Ramba nasedne s dítětem do auta a následně nabourá, slyšela od diváků nechápavé reakce a vzdechy. Nebála jste se, že vás lidé odsoudí?
Tohle je zrovna scéna, která se nestala, i když 95 procent filmu je realita. Původně jsem ji do filmu nechtěla, říkala jsem Danovi, že po mně lidé budou házet rajčata. Oponoval mi tím, že se bohužel jedná o běžnou situaci, která se ženám stává. Nakonec jsme tak došli ke shodě, že je důležité, aby ve filmu byla.
Chtěli jste jí poukázat na fakt, že je alkoholismus u žen stigmatizovanější než u mužů?
Přesně tak. Je to jeden z důvodů, proč jsme se film vůbec rozhodli natočit.
Každý závislý člověk má jiný příběh
Vaši léčebnu Alkos zakládáte na přístupu, podle kterého je léčba alkoholismu především o ošetření zraněné duše než jen o schopnosti přestat pít. Kdybych měla být kritická, ve filmu mi chyběl právě hlubší ponor do oné zraněné duše, který ukáže důvody závislosti. Víte, co za pitím u vás stálo?
Ano, ale je toho hodně, nejedná se o jeden spouštěč. Ve filmu vidíte, co se asi mohlo dít, zobrazujeme trauma z dětství i pozdější nelehkou situaci ohledně bydlení, ale nechtěli jsme důvody uvádět explicitně. Ve chvíli, kdy řekneme, že se závislost děla z daného důvodu, přestáváme dávat divákovi prostor, aby se nad závislostí zamyslel ze své perspektivy. Uzavřeli bychom tak spoustě lidem možnost se s filmem ztotožnit, najít si v něm "to své".
Právě vydáváte třetí knihu Zápisník nealkoholičky. Není pro vás trochu schizofrenní uvádět do kin film o období závislosti a zároveň propagovat knihu téměř šest let od posledního napití?
Ani ne. Od té doby, co vyšla první kniha, o závislosti kontinuálně mluvím. Není to tak, že bych jí něco uzavřela, jedná se o synergii, kdy jdou knihy, film i mé aktivity spolu ruku v ruce. Ve třetí knize bych nemohla psát, co píšu, kdyby nevyšly dvě předchozí.
Centrum pro léčbu závislosti Alkos jste založila, protože vám chyběl individuální přístup i spolupráce s rodinou závislého. Proč je důležité nevnímat závislé jako homogenní skupinu?
Každý jsme jiný, každý máme za sebou jiný životní příběh a každý potřebuje trochu jiný přístup. Na někoho bude platit, když budete dokolečka diskutovat a nastavovat plán, jiný jej potřebuje hned striktně nastavit a držet se jej. Zohledňujeme osobnost daného člověka, s čím k nám přichází i jaká traumata si nese z minulosti. Další věc je, že potřebujeme, aby klient rychle nastoupil, když se rozhodne léčit. To byl jeden z impulzů, proč jsem Alkos založila, aby nemuseli lidé čekat na volná místa.
Musíte léčit celou rodinu
Proč je důležitá také práce s rodinou závislého?
Když žijete v blízkém kontaktu se závislou osobou, vzniká spoluzávislost. To znamená, že se mění vaše hodnoty, chování, narušuje se celý rodinný systém. Nestačí tak pracovat jen se závislou osobou, ale také s jeho blízkými. Není to tak, že rodina pošle závislého k nám, my jej dáme dohromady, vrátíme zpět a vše bude v pořádku. Musíme společně pracovat v rámci párové i rodinné terapie, aby se uzdravil celý systém.
Jak to vypadá, když se uzdravuje celý systém?
Například se nastavují hranice, pravidla, chování jedné osoby vůči druhé. Když je jedna z osob závislá, dochází k dynamice, kdy je druhý v pozici moci. S tímto se musí pracovat. Ve chvíli, kdy máte osobu, která prošla léčbou, a druhá se cítí v pozici moci, může to způsobit velké tření.
Spadá sem práce s výčitkami?
Ano, jako jedna z prvních věcí se řeší, aby se nevytahovaly staré věci. Jednou je člověk v léčbě a vyvolávat konflikty nebo agresivitu nemá význam. Je důležité si říct, že co bylo, to bylo. Teď se odehrála léčba, po ní si nastavíme nová pravidla a začínáme od začátku.
A co důvěra?
S důvěrou pracujeme taky, ale je to proces. Je přirozené, že má rodina závislého strach. Klientovi říkáme, že musí být trpělivý, že se důvěra musí vybudovat. Rodinu zase učíme, aby klientovi dávala důvěru postupně najevo. Důvěru neztratíte ani nezískáte přes noc.
S partnerem Ondrou jste se dvakrát rozešli a teď jste znovu spolu. Ukazuje váš vztah, co se může během léčby a po ní se vztahem dít?
Ano, přesně tak. Je příkladem toho, co se může po závislosti stát, když terapeuticky nespolupracujete s celou rodinou. Já jsem léčbou prošla, ale s Ondrou nikdo nepracoval. U druhého rozchodu, který byl zároveň naším rozvodem, jsme se dostali do velkého konfliktu. Oba jsme se snažili být v pozici moci a nebyli jsme schopní se dohodnout na péči o děti. Soudkyně nám tehdy rázně nařídila párovou terapii, kdy jsme měli velké štěstí na skvělého párového terapeuta.
Díky němu jsme si dokázali spoustu věcí vykomunikovat, stát vedle sebe a nepřetlačovat se. Jsem dominantní, není to se mnou jednoduché, ale Ondra je schopný to akceptovat. Nicméně jsme si museli říct, že je to takhle v našem vztahu v pořádku, máme to tak nastavené, funguje to a nemáme si co vyčítat. Předtím jsme se přetlačovali a terapie nám naši dynamiku pomohla nastavit.
Abstinence není procházka růžovou zahradou
O vztazích mluvíte také v třetí knize. Jsou jejím klíčovým tématem?
Ano, vztahy jsou v knize klíčové. Zároveň je tam ale také důležitá kapitola o úzkostných stavech, které mě potkaly teď v únoru. Napsala jsem ji, protože je důležité, aby si lidé uvědomili, že když začnou abstinovat, nemusí to být procházka růžovou zahradou. Může se stát spousta věcí, ale všechny se dají s čistou hlavou zvládnout.
Víte, co u vás úzkostné stavy vyvolalo?
I když se první jevilo, že se jedná o blesk z čistého nebe, tak nebyl. Předcházel tomu poměrně velký stres z práce a narození dcery Stelly. Úzkostné stavy se často objevují, když máte nějaký vzorec chování. Přehnané obavy, strachy, silného vnitřního kritika. Když dojdete do fáze, že je toho na hlavu moc, tak se přepne do režimu úzkosti, který nám říká "bojuj, nebo uteč". To by bylo na samotnou knihu. Nicméně sedíme tady na konci července a ještě nejsem z úzkostí venku. Je to běh na dlouhou trať.
Abstinujete téměř šest let. Vnímáte dnes nějaké věci, které se staly, jinak než v období, které film mapuje?
I když jsem sebekritická, tak jsem měla tendenci některé věci přehazovat na ostatní a vinit je. Dnes to už nedělám. I když má okolí na člověka velký vliv, nemůžeme dávat komukoliv cokoliv za vinu. Máme zodpovědnost za svůj vlastní život.
Jste součástí projektu Ženy s odvahou. Co byste si - kromě destigmatizace závislosti - přála, abyste s iniciativou dokázala?
Cílů máme spoustu. Přála bych si, aby se nám podařilo dostat ke kulatému stolu ve vládě a řešit systémové věci spojené se závislostí. Například aby se při nástupu do léčby přestaly odebírat řidičské průkazy, které vám vrátí až rok po léčbě. Je to dehonestující, demotivační a takový krok vás může po léčbě vyřadit z běžného života. Obzvlášť ženy, které vozí děti do školy a na kroužky.
Video: Spotlight Aktuálně.cz - Tereza Ramba (19. 6. 2024)
