Ve skupině osmi lidí vstupujeme skrze mřížované dveře do prostor imerzivní divadelní inscenace Krásný nový den. Když se za námi dveře zavřou, ocitáme se v docela jiném světě. Namísto zdí starého pavlačového baráku, v němž se celé představení odehrává, nás obklopuje elegantní interiér z podsvícených dřevěných desek. "Vítejte na oční klinice Athéna. Jmenuji se Alex a budu vás mít na starosti po celou dobu vašeho pobytu," ujímá se nás záhy žena ve zdravotnickém hábitu. Poté se otočí na patě a zaklepe na dveře na konci krátké chodby, v níž se nacházíme. "Paní doktorko, už je čas," zahlásí.
Ve dveřích se objevuje další žena, v ruce drží hrnek ve tvaru sovy. Pozdraví nás a vzápětí začne vysvětlovat, jak bude v následujících hodinách všechno probíhat. Mluví klidně a rozvážně, koneckonců jsme jen další z mnoha pacientů, kteří na kliniku přišli absolvovat vcelku rutinní zákrok. Všichni ve skupině totiž, jak se od doktorky Sýčkové dozvídáme, trpíme takzvaným syndromem kvetoucího oka. "Nemusíte se ničeho bát, máme za sebou už stovky úspěšných zákroků, za dvacet minut je to hotové," ubezpečuje nás doktorka Sýčková.
"Takže prosím vás, všechno to bude brnkačka. Co je ale zásadní," zvážní najednou žena, "Alex, můžete?" poprosí sestru o asistenci a ta jí vzápětí podává do ruky černé měkčené zatemňovací klapky na oči. "Rekonvalescence po zákroku se pohybuje mezi čtyřmi až šesti týdny. Během této doby je nezbytné a zásadní, abyste měli na očích tyto klapky a za žádných okolností je nesundávali. Pokud si je sundáte dřív s tím, že se podíváte, jestli vidíte, tak neuvidíte, ano? Už nikdy. Takže vás varuju předem," uzavírá Sýčková tónem, který nepřipouští žádné námitky.
Docela běžná operace
Obě ženy nám následně pokynou, abychom je následovali, a uvádí nás na pokoje. Podsvícený interiér moderně vybavené kliniky působí uklidňujícím dojmem, klasické syrové a nehostinné nemocniční prostředí páchnoucí po dezinfekci by tady člověk hledal jen těžko. Každý dostáváme přidělené bíle povlečené lůžko a oční klapky. "Klapky si nyní nasaďte a ujistěte se, že vás nikde netlačí a že jimi neprosvítá žádné světlo," naléhá na nás zdravotní sestra. Nasazuji si tedy měkké brýle a ocitám se rázem v úplné tmě. Skrz tyhle brýle světlo rozhodně neprosvítá. "Já se s vámi pro dnešek loučím, končí mi směna, přes noc se o vás postará kolegyně. Teď vám dáme čichnout anestetika a spolu se zas potkáme zítra ráno po zákroku," loučí se s námi Alex.
V momentě, kdy nás klapky připraví o zrak, začíná inscenace útočit na všechny naše zbývající smysly. Anestetikum, kterým nás pomyslně uspávají, zbystří naše čichové buňky, zvuky operačních nástrojů a pípání monitory životních funkcí, které se prostorem začnou rozléhat, zase zalarmují náš sluch. Operace je, zdá se, úspěšně za námi, teď už zbývá jen počkat do rána a hurá domů. Klid na lůžku trochu ruší hlasitá televize v sesterně, kterou si personál kliniky krátí noční službu. "A nyní zcela čerstvá zpráva. Zvláštní a zatím nevysvětlené barevné úkazy se objevují na obrazovkách elektronických zařízení," hlásí z reproduktoru moderátor. "Dnes v noci zasáhne Zemi silná geomagnetická bouře, předpovídají vědci z Evropské vesmírné agentury…" pokračuje muž, kterého vzápětí přeruší hlas doktorky Sýčkové, když prosí sestru, jestli by jí neuvařila kávu.
"A přepojujeme na přímý přenos z proslovu premiéra republiky: "Já chci především vyzvat k zachování klidu…" slyším opět televizi, než se hlasy premiéra a moderátorů opět ztratí v tichu. Po chvíli se ozve rána. Jako by na zem spadl nějaký kovový předmět, plechovka nebo něco podobného. Na chodbě někdo chodí, je slyšet, že rukama šmátrá po dřevěných deskách na zdech. Slyšíme tlumený rozhovor, snad je to pořád doktorka Sýčková, její hlas teď zní rozrušeně, až si nejsem jistá, jestli je to ona nebo někdo jiný. Po chvíli se ozve hlášení z interkomu. Hlas, který apeluje na personál kliniky, aby se všichni neprodleně dostavili do kanceláře na třetím patře, skutečně patří Sýčkové. Hlášení přeruší výpadek proudu. "Nahoďte záložní generátor!" křičí někdo na chodbě.
Poté se spustí alarm. Pravidelné a úderné kvílení sirény není nic příjemného. Takový zvuk rozhodně nechcete slyšet ve chvíli, kdy ležíte ve špitále po operaci očí, na nichž máte zatemňovací brýle, které si ale za žádnou cenu nesmíte sundat. Do pokoje kdosi vtrhne. "Postavte se, rychle, musíme ven," poznáváme v rázném hlase sestru Alex. "Co se děje?" ptá se kdosi z nás, "kam nás to vedete?" dodá ještě. "Na vysvětlování teď není čas, jdeme," odpovídá úsečně sestra, která nás v mezičase postavila za sebe do řady. Rukama pevně svírám ramena člověka před sebou a poslepu vykračuji do neznáma. Ve vzduchu je cítit kouř. Odtud musíme rychle pryč.
Jakmile opustíme kliniku, začíná dlouhé putování. Inscenace si s námi nyní doopravdy hraje, oči máme zakryté již delší dobu, což evidentně stačí k tomu, aby nám zbystřily zbylé smysly. Nejprve se ocitáme venku na ulici. Kolem slyšíme pobíhat lidi, občas projede auto. Zdálky se ozve náraz a tříštění skla. "Neviděli jste moje dítě?" ptá se neznámý ženský hlas, odpovědi se jí ale nedostává.
A co bylo dál?
Prozradit, jak celé představení probíhá dál, by potenciální diváky zcela určitě ochudilo o jedinečný zážitek. Zmínit, že naše putování následně pokračovalo skrz byt, v němž byly všude poházené dětské hračky, ale žádné dítě už tam nebylo, ale můžu. Také mohu zavzpomínat na pocity, které jsem měla, když nás následně vidoucí lidé chtěli proti naší vůli držet v jakémsi záchytném táboře, z něhož jsme - stále slepí jako koťata - utíkali po čtyřech skrze tunel nebo možná šachtu.
Během představení nás jednotlivé postavy nejprve zachraňovaly, posléze více či méně ochotně opouštěly. Někteří nám chtěli ublížit, jiní pomoci. A ač jsme celou dobu nic neviděli, všudypřítomné dilema, zda se zachovat lidsky a morálně a pomoci bližnímu svému, nebo jestli uposlechnout instinkt a přežít hlavně sám za sebe, jako bychom měli zřetelně vypálené na sítnici po celou dobu představení. Až když jsme pak došli do samotného závěru, protože nás nakonec všechny postavy a všichni naši průvodci nechali coby neužitečnou přítěž za sebou, mohli jsme si klapky z očí konečně sundat. Myslím, že jak jsme tam tak všichni stáli, měli jsme strach. Nebáli jsme se, že bychom snad neviděli. Báli jsme se, že už se nebude na co dívat.
