Psal se rok 1967. Pro americkou kosmonautiku začal velice nešťastně - uhořením tříčlenné posádky Apolla 1 na rampě kosmodromu mysu Canaveral.
Vesmírné závody USA a SSSR byly v plném proudu a Sověti vycítili šanci. Dokončovali vývoj nové kosmické lodi Sojuz a věřili, že v kosmu díky ní znovu nabudou převahu.
"Na prvním místě byly tedy politické a propagandistické zájmy Kremlu, který požadoval za každou cenu oslňující kosmický úspěch. Vždyť naposledy létali sovětští kosmonauti kolem Země v březnu 1965 a od té doby roztočili Američané ve svém programu letů dvoumístných lodí Gemini doslova ohňostroj přitažlivých událostí," objasňuje odborník na kosmonautiku, publicista Pavel Toufar.
A tak za sovětskými odborníky vyvíjejícími Sojuz stáli soudruzi z KSSS s minimálními znalostmi a nutili je urychlit přípravy a uspíšit start nové vesmírné lodi. Dělo se tak opět na úkor otestování použitého materiálu a plánovaných postupů, ostatně podobně jako tomu bylo před nedávnou tragédií amerického Apolla.
Krom toho se blížilo 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce a Sověti rovněž chtěli důstojně oslavit Den mezinárodní solidarity pracujících. A tak elitního letce uvrhli do vesmírného dobrodružství, z něhož se takřka nemohl vrátit živý. Jenže Komarov díky svým schopnostem dokázal téměř nemožné. Téměř.
Plán se Sojuzy se brzy ocitl v troskách
Ale nepředbíhejme. Zde je scénář osudného letu, jak ho popsal publicista Pavel Toufar: Sojuz-1 odstartoval 23. dubna 1967 v 00:35 UTC, což bylo v 03:35 moskevského času. Na palubě lodi byl Vladimir Komarov. Jednalo se o jeho druhý start, první absolvoval v roce 1964 v třímístném Voschodu-1.
V pondělí po půlnoci, přesně 23 hodin a 35 minut od startu Sojuzu-1, měl odstartovat Sojuz-2 s trojicí Bykovskij, Chrunov a Jelisejev. Sojuz-1 se jako aktivní loď měl se Sojuzem-2 spojit, Chrunov a Jelisejev měli ve skafandrech volným prostorem přeručkovat ke Komarovovi do Sojuzu-1 a spolu s ním se vrátit na Zemi. Bykovskij měl přistát v Sojuzu-2. První zkušební let měl trvat tři až čtyři dny.
Jenže téměř nic nešlo podle plánů.
Po navedení na oběžnou dráhu se nevyklopil jeden ze dvou panelů slunečních článků Sojuzu-1, neboť se zasekl v izolační látce. Baterie lodi proto dostávaly málo elektrické energie a bylo jasné, že přibližně na 20. oběhu bude vyčerpána energetická zásoba i v záložních bateriích.
Navíc se objevily potíže se stabilizací lodě i s její orientací. Přitom správná orientace byla naprosto zásadní podmínkou pro zážeh brzdicího motoru a úspěšný návrat z oběžné dráhy. Let Sojuzu-2 byl odvolán. Jako pasivní loď se nemohl k Sojuzu-1 přiblížit a spojit se s ním.
Komarov se vzepřel tragickému osudu
Podle odborníka na kosmonautiku se Komarov dostával do stále větších potíží. Selhávaly systémy lodě. Bylo rozhodnuto o urychleném návratu. Musel zvládnout nikdy předtím neprocvičovaný postup kombinace ručního řízení a automatické navigace. Přesto nezpanikařil a díky chladné hlavě, statečnosti a technickému umu se mu podařilo loď stabilizovat a zažehnout brzdicí motor.
"Je téměř nemožné si představit běh úvah, jimiž se Komarov zabýval v kabině řítící se vysoko po oběžné dráze s představou nemožnosti návratu. Na úvahy o hrdinství neměl čas. Musel věřit, že se mu podaří nakonec loď vrátit zpátky na Zemi. Nejhorší byly nepochybně chvíle, kdy byl mimo dosah pozemních rádiových stanic. V závěru se plně soustředil na netypický manévr se správnou orientací lodi před zážehem brzdicího motoru. V takovém případě přicházejí černé myšlenky až později," popisuje Toufar Komarovovův statečný boj s osudem.
Podle něj si plně uvědomoval i další karamboly svého letu - problém s hlavním padákem, jenž se vůbec nevysunul, rotující kabinu, nezmenšující se rychlost sestupu či spíše pádu, rovněž pak marnou snahu o otevření záložního padáku. "A pak už zbývalo jen skutečně pár desítek sekund, v nichž mohl doufat, že dopad nebude smrtelný."
Překonal všechny nástrahy techniky, na dva vadné padáky už byl krátký
Vadné padáky nedokázaly dostatečně zbrzdit padající kabinu. Řítila se do orenburské stepi rychlostí až 35 metrů za sekundu. Po dopadu se roztříštila a explodovala. "Sovětské noviny i deníky v dalších zemích východního bloku přinesly oslavné články ke startu až v pondělí časně ráno, tedy v době, kdy už vše bylo jinak," upozorňuje Toufar. Tou dobou již Komarov nežil a kabina Sojuzu-1 neexistovala.
Tehdejší sovětští inženýři podle publicisty poodhalili problémy a přílišný spěch ve vesmírném programu až na počátku 90. let. "Nebyla chvíle, kdy bychom mohli pracovat v klidu bez pohánění a tlaku shora. Nepříliš vzdělaní funkcionáři, kteří se v ničem pořádně nevyznali, byli přesvědčeni, že řádně plní své povinnosti. A tak křičeli na lidi, kteří si nestačili ani setřít pot z čela: Rychleji! Rychleji!" cituje Toufar slova tehdejšího hlavního konstruktéra Vasilije Mišina.
Ovšem svůj velký díl viny Mišin podle publicisty nepřiznal. Když byla ještě 14. dubna 1967, tedy pouhých devět dnů před startem Sojuzu, Státní komise upozorněna, že během předletových zkoušek se objevily stovky nových problémů a obě kosmické lodě jsou stále nedostatečně připraveny, Mišin nechtěl nic takového slyšet a o šest dnů později Státní komise schválila připravenost lodí k letu.
Publicista Pavel Toufar si nemyslí, že by tato první oficiální tragédie během vesmírného letu znamenala ve světové kosmonautice nějaký zásadní zlom.
"V USA vzali na vědomí, že došlo k závadě padákového systému, ale oni měli svá řešení a neměli s nimi žádné větší problémy ani při zkouškách na Zemi. Sověti udělali v lodi Sojuz dost poměrně zásadních úprav, a nejen v padákovém systému. Těžko dnes říkat, že kdyby na konstruktéry netlačily politické špičky, které žádaly kosmické lety, že by po obou nezdarech bezpilotních zkoušek byly tyto úpravy i změny včas provedeny. To už se nikdy nedozvíme."
