Moskva/Praha - S myšlenkou vyslat do vesmíru ženu přišel v roce 1961 velitel sovětských kosmonautů generál Nikolaj Kamanin, ale jeho návrh zpočátku narážel na odpor. Sovětský vůdce Nikita Chruščov však pochopil, že let první ženy do vesmíru by se mohl stát dalším úspěchem v nevyhlášené kosmické válce se Spojenými státy. V předběžném výběru bylo zpočátku několik stovek adeptek, do posledního kola jich v roce 1962 postoupilo pět. Z nich se brzy vydělila trojice nejvážnějších kandidátek: Valentina Ponomarjovová, Irina Solovjovová a Těreškovová.
Kamanin Těreškovovou prosadil pro její lepší dělnický původ a společenskou angažovanost, navíc Ponomarjovová ho iritovala coby svobodomyslná intelektuálka, upozorňuje publicista a propagátor kosmonautiky Pavel Toufar. Co na tom, že měla vysokoškolské vzdělání z prestižního Moskevského leteckého institutu, byla zkušenou letkyní, zdobila ji bystrost i ráznost v rozhodování. Oproti tomu vyvolená žena byla vyučená tkadlena a pouze amatérská parašutistka.
Toufar v této souvislosti připomíná slova, která si Kamanin ještě v dubnu 1965 zapsal do svého deníku: "Ponomarjovová není svatá, naopak má hodně nedostatků, kvůli kterým jsme na první let neposlali ji, ale Těreškovovou, která byla sice hůře připravená, ale měla výrazné výtečné kvality člověka a komunisty."
Do vesmíru se na palubě lodi Vostok 6 vydala 16. června 1963. Za 71 hodin letu Čajka (Racek, volací kód Těreškovové) obletěla osmačtyřicetkrát zeměkouli a během letu se na pět kilometrů přiblížila k Vostoku 5 s Valerijem Bykovským. Těreškovová si během letu stěžovala na únavu i na zdravotní problémy a měla potíže s plněním zadaných úkolů.
Jak prozrazuje Pavel Toufar, teprve až v druhé polovině 80. let po nástupu Michaila Gorbačova, kdy se začaly otvírat do té doby utajované archivy, vyšly najevo nelichotivé podrobnosti. Valentina Těreškovová se však tehdy uzavřela před otázkami novinářů a nechtěla komentovat zprávy, že třídenní pobyt v beztížném stavu v podstatě nezvládla.
Většinu úkonů navíc podle publicisty za ní vykonávala automatika, tak jako to bývalo zvykem u prvních lodí Vostok. Jiní kosmonauti tak plnili podružné úkoly jako pozorování Země, filmování, focení či nácvik stabilizace a zorientování lodi. Těreškovová mnoho cenného času buď prospala, nebo ji strach natolik paralyzoval, že nebyla schopna žádného úkonu. Cvičný manévr se jí však při jednom z posledních možných obletů přece jen podařil, když ji radami a podrobným popisem bombardovala snad celá tehdejší kosmonautská elita SSSR. V tu dobu totiž sovětské řídicí středisko propadalo značnému zoufalství.
"Netrvalo dlouho a Těreškovová začala dokonce žádat, aby let ukončili, pak prosila, nakonec dokonce plakala. Neustálou nevolnost a strach prý zkoušela překonat zpěvem, ale Valerij Bykovskij byl přesvědčený, že to, co slyšel ve sluchátkách, bylo spíše zoufalým pláčem, a podle některých pamětníků mezi vzlykáním dokonce několikrát zanaříkala 'ach, maminko, maminko,'" popisuje Sověty utajovanou kapitolu dějin kosmonautiky Pavel Toufar.
Jedním dechem však dodává, že tyto výjevy by neměly vést k odsuzování či dehonestování první ženy ve vesmíru. Ta se podle něj totiž nacházela ve velmi svízelné situaci, a to i vzhledem ke své netrénovanosti a absenci zkušeností stíhacích pilotů.
Těsná kabina převalující se po oběžné dráze, svíravé připoutání do křesla a pohled do černých hlubin vesmíru vykonaly své.
"Sužovala ji téměř neustálá nevolnost, provázená zvracením, a také narůstající intenzivní bolest v pravé holeni, vystřelující do kolena, zřejmě od příliš pevných šněrovacích kožených bot skafandru. Také jí vadily k tělu přilepené lékařské snímače, především ji téměř až k zbláznění svědil snímač na hlavě. Stěžovala si také na údajně příliš utažené popruhy křesla. Proto si prý tolik přála vrátit se co nejdříve zpátky na Zemi, aby její kosmické trápení skončilo, byť původně po kosmickém letu nesmírně toužila," popisuje Toufar.
Přistání mohlo skončit tragicky
Přistála 19. června 1963 asi 620 kilometrů od kazašské Karagandy; v okamžiku, kdy byla katapultována, se udeřila do hlavy o hranu výstupního otvoru modulu, což odnesla modřinou. Podle Toufara Těreškovová nezaujala správnou polohu při katapultáži a nezbývalo mnoho a mohla si urazit hlavu.
Vše mohlo dopadnout ještě daleko hůře, neboť kosmonautka v rozhodujících chvílích dlouho nekomunikovala s řídicím střediskem. Možná tvrdě spala, možná i ztratila vědomí. Kreml o všech problémech mlčel, a naopak halasně oslavoval úspěchy sovětské kosmonautiky. Ve vesmíru mezitím kroužil Vostok 6, pasažérka se neozývala a nikdo netušil, co se děje.
Z propadáku hrdinský čin
Hlavní konstruktér a šéf sovětského kosmického programu Sergej Koroljov byl prý s misí nespokojen a některé zdroje citují jeho údajný výrok: "Více žen v kosmu? Nikdy!" Další žena, Světlana Savická, se do vesmíru vypravila o 19 let později a jako první žena tehdy vystoupila do volného vesmíru. Až dvacet let po Těreškovové se podařilo podívat do vesmíru první Američance Sally Rideové.
O neskutečných potížích vyučené tkadleny v kabině Vostoku se dlouhá léta dařilo mlčet, a tak se do celého světa mohla roznést sláva sovětské kosmonautky. Následovaly cesty a přednášky po spřátelených zemích.
První zastávkou při zahraničním turné bylo dva měsíce po úspěchu Československo, kde obdržela snad všechny možné řády a vyznamenání. Československo poté navštívila ještě několikrát.
Z textilky do výcvikového centra kosmonautů
Těreškovová se narodila 6. března 1937 v rodině traktoristy a švadleny ve vesnici Maslennikovo v Jaroslavské oblasti. Po základní škole pracovala v závodě na výrobu pneumatik a od roku 1955 jako tkadlena v Jaroslavli. Amatérsky se věnovala parašutismu a v roce 1960 byla přijata do oddílu kosmonautů. Ve svých 25 letech vstoupila po členství v Komsomolu do komunistické strany a setrvala v ní až do roku 1991.
Po historickém letu krátce působila jako instruktorka ve Středisku Jurije Gagarina pro výcvik kosmonautů a pozornost vyvolal její sňatek s pilotem Andrijanem Nikolajevem, který byl v pořadí třetím kosmonautem. Svatba byla v listopadu 1963 pod patronací Chruščova, měli dceru Jelenu. Manželství se nakonec rozpadlo a Těreškovová se znovu provdala za šéfa ústavu traumatologie a ortopedie Julije Šapošnikova.
V polovině 60. let také vstoupila do politiky a od roku 1966 až do konce 80. let byla poslankyní Nejvyššího sovětu SSSR. Vedla také Výbor sovětských žen, dokončila studia na Vojenské letecké technické akademii a zastávala řadu dalších funkcí. Koncem 80. let byla předsedkyní prezídia Svazu sovětských společností pro přátelství a kulturní styky se zahraničím; v 90. letech pracovala ve Středisku přípravy kosmonautů a vedla centrum, které organizuje ruské domy vědy a kultury ve světě. V roce 1995, dva roky před penzionováním z armády, se stala generálmajorem.
Do vyšší politiky se vrátila v roce 2008, kdy zasedla v oblastní dumě své domovské Jaroslavské oblasti. V roce 2011 byla zvolena do Státní dumy, dolní komory parlamentu na kandidátce strany Jednotné Rusko.
Těreškovová dostala řadu vyznamenání - od Leninova řádu přes hrdinu Sovětského svazu až po Zlatou mírovou medaili OSN. Je autorkou knihy Vesmír - širý oceán a napsala libreto k Boldyrevově opeře Alfa a omega. Je po ní pojmenován i kráter na odvrácené straně Měsíce. Nedávno se také svěřila, že by byla ochotna letět na Mars, a to i v případě, že by šlo o cestu bez návratu. "Mars je má oblíbená planeta," řekla.
